Již od dob prvních cestovatelů do Jižní Ameriky ze šestnáctého stoletá se stále v ústním podání objevují zmínky o městě, které vystavěli příslušníci dávné neznámé civilizace. Mluvili o něm indiáni, ale nechtěli nic prozradit. V roce 1925 v něj uvěřil i anglický kartograf a cestovatel, plukovník Percy Harrison Fawcett. Osmapadesátiletého plukovníka Fawcetta do pralesa Matto Grossa doprovázeli jeho syn Jack a mladý americký geolog Raleigh Rimmell. Z Cuiaby, hlavního města státu Mato Grosso, vyrazili severovýchodním směrem do tehdejší poslední výspy civilizace, stanice Bacairy. Odtud pak pokračovali dále džunglí směrem na náhorní rovinu. Po několika dnech ale zmizeli beze stopy.
Zelené peklo se nekoná
Čekali jsme velké dobrodružství a obtížné putování a přežívání v hluboké, neobydlené a neprozkoumané džungli, jak Matto Grosso popisovaly všechny články a knihy o záhadném zmizení plukovníka Fawcetta ve 30. letech minulého století. Rozsáhlé oblasti zdejší vysočiny, do níž by se Česká republika svou rozlohou vešla několikrát, byly v první půli 20. století zcela zarostlé džunglí a neznámé. Mohlo se tam skrývat úplně všechno. Tedy i ruiny starého města, v němž kdysi žili příslušníci jakéhosi neobvykle civilizovaného indiánského kmene. Potomci Atlantidy, ze kterých vznikla rasa bílých indiánů s vousatými muži a nádhernými ženami, jak se domníval plukovník Fawcett. Město Z, které jsme chtěli hledat i my.
Bližší prohlídka území na satelitní mapě Google Earth ale naznačila, že to tam dnes vypadá trochu jinak. Popisovaná, do nekonečna se táhnoucí džungle jaksi chyběla, objevovala se jen tu a tam, převážně jen kolem řek. Že by lidé vykáceli tak obrovské území deštného pralesa, aby získali zemědělskou půdu?
Skutečně. Matto Grosso je dnes nudná rovina s rozsáhlými pastvinami a poli občas zarostlými křovinami a nízkými stromy. A vše je oploceno. Hned za silnicí nebo cestou narazíte na plot, takže stan na přespání si tady nikde nepostavíte. Civilizace bezohledně pronikla už i sem. Vše někomu patří. Spisovatel Harold T. Wilkins ve své knize Záhady Jižní Ameriky v roce 1946 s naprostou samozřejmostí tvrdil, že Fawcett zmizel v neprozkoumané džungli mezi řekami Kuliseu a Kuluene, kde se údajně skrývají rozbořené kamenné chrámy osvětlené krystaly nebo kamennými koulemi na sloupech. V noci vyzařují jasné studené světlo.
Ale dnes tam džungle není. Všude pastviny, polní cesty spojující jednotlivé fazendy (farmy), zkrátka… krajina prolezlá člověkem křížem krážem. Jakýsi prales začíná až na hranici národního parku indiánské rezervace Šingu (Xingu) daleko na severu. Aby zde někde byly dosud neobjevené zříceniny kamenného města je téměř vyloučeno. Přesto náš pilot Pavel Štěpán při každé vhodné příležitosti létal na svém motorovém padáku a zkoumal okolní krajinu z výšky. Bylo ale předem jasné, že tady nic neobjevíme.
Mnohem nadějnější se zdálo ověřit si teorie různých mystických spolků, hlavně teosofické společnosti Eubiose z Nove Xavantiny, že Fawcett, sám velký mystik, dobře věděl, že hledané město je ukryto v podzemí. Hledal tedy podzemní tunely vedoucí do Ibez, což je něco jako bájná podzemní říše Agharti. Kdo tam jednou vstoupí, už se nemůže vrátit. Vstupy jsou prý hlídány strážci podzemí, divokým indiánským kmenem Morcegos (netopýří lidé), žijícím údajně v podzemí a ven vycházející pouze v noci. Jsou malí, černí, podobní troglodytům. Mají prý také vynikající čich, nadpřirozené schopnosti a jsou velmi nebezpeční. Nic bližšího se o těchto indiánech neví a etnologové jejich existenci odmítají jako mýtus. Fawcett tedy na své poslední výpravě mířil ještě dál na východ od řeky Kuluene, k pohoří Roncador, tedy do míst, kam Indiáni kladli hlavní vstupy do podsvětí. Sestoupili snad plukovník a jeho druzi nějakým tunelem dolů?
Pohoří Roncador je krásné, plné nádherných kamenných věží, strmých skalisek a divokých vodopádů. Táhne se od města Barra do Garcas 300 km na sever až k největšímu říčnímu ostrovu na světě Bananal. Nejznámější a nejnavštěvovanější úsek je hned u silnice mezi Barra do Garcas a Nova Xavantina. Pod skalní věží nazvanou Boží prst je údajně jeskyně, kam se místní odváží vstoupit jen do první chodby a kde se údajně za určitého postavení hvězd otvírá brána do podzemní říše. Ty brány jsou prý v Brazílii tři – kromě téhle ještě jedna u Manausu a jedna u vodopádů Iguazú. V Roncadoru se prý také velmi často zjevují UFO. President Asociace pro výzkum UFO v Matto Grosso, mladý hezoun Ataidde Ferreira nám vyprávěl o mnoha pozorováních UFO a nočních světel na obloze a dokládal to fotografiemi. Pohoří Roncador je prý ideální místo pro navázání kontaktu s mimozemšťany. Proto také vybudovali pětihektarovou přistávací dráhu pro UFO v Parque Estadual da Serra Azul. Stojí tam velký model létajícího talíře, aby mimozemšťanům ukázal, kde mohou přistát, zatím ale přilákal pouze turisty. Ataide nám taky ukázal fotografii indiána morcegos, jehož mumie je vystavena v Muzeu Wilson Estevanovice v Uberabě. Byla to asi 30 cm vysoká příšerka s opičím obličejem a netopýřími křídly. Moc důvěry nebudila a když jsme si ji chtěli pořádně prohlédnout přímo v muzeu, jestli to není podvod, nebylo nám to majitelem muzea umožněno.
Tunely do podzemí
Zato jeskyní jsme navštívili hodně. Ta u Božího prstu vedla asi 30 m do skály a pak se zúžila, že nebylo možné proniknout dál. Honza Hrdina, který se protáhl co nejdál ale říkal, že cítil průvan. Jeskyně tedy pokračuje někam dál. Hvězdy ale asi nebyly ve správném postavení, protože se nám brána do podsvětí neotevřela. Otevřel se nám však nádherný výhled od Božího prstu na okolní krajinu.
Ty nejkrásnější skály a věže v Roncadoru jsou ze slepence, ve kterém se jeskyně netvoří. Otvory, na které jsme naráželi byly většinou skalní průrvy a praskliny, které brzy skončily a v žádné tunely vedoucí do nitra země nepřecházely.
Překvapení přinesla jeskyně Pezinho. Byl to sice jen velký výklenek pod skalním převisem, ale na stěnách byly prehistorické kresby a rytiny různých symbolů, včetně otisků chodidel se třemi, čtyřmi i šesti prsty. Místní ufologové je přisuzovali mimozemšťanům. Jeskyně ale byla vyhlášena jako turistická atrakce, je ve vojenské zóně a dostanete se k ní jedině s doprovodem.
Podobnou, ale veřejnosti zatím zcela neznámou jeskyni nám ukázal jeden místní průvodce z Campinopolis. Je už v rezervaci indiánů Šavante (Xavante) a i v ní byly podobné prehistorické kresby. Archeolog Honza si je všechny pečlivě obkreslil a zdokumentoval. Hledali jsme přece stopy po pradávné civilizaci a tady jsme je měli. I když to bohužel nebyly krystaly svítící studeným světlem.
Celá oblast od Barra do Garcas až ke státu Pará je plná otvorů do země, ale i podzemních chodeb a krápníkových jeskyň s jezírky a průzračnou vodou ve vápenci. Některé jsme si prohlédli bez problémů, jiné byly skutečně hlídané „strážci podzemí“. Nebyli to sice záhadní indiáni morcegos, ale nebezpečné divoké brazilské včely. Chtěli jsme je přelstít a vydali jsme se k jedné jeskyni až v noci za tmy, ale neproklouzli jsme. Už z dálky jsme ze tmy slyšeli nízký bručivý zvuk z jejich hnízda pod skálou. A najednou Dannymu, který šel první, zaútočila jedna včela přímo na tvář a ihned ho bodla. Bylo to jako výstřel. V té tmě jsme vůbec neviděli odkud útočí a tak jsme se raději dali zbaběle na ústup.
Nejvíc nám ale záleželo na jeskyni u posvátného jezera Lagoa Encantada. Tu prý hledal a také navštívil plukovník Fawcett. Právě v ní je prý „portál“ do jiného světa. Jeskyně je ale na území bojovného indiánského kmene Šavante, ke kterým se dostat je velmi obtížné ne-li nemožné. Báli se jich i indiáni Kalapalos, kteří údajně Fawcetta zabili. Dnes je chrání před civilizací společnost FUNAI, která hlídá, aby se do rezervace nikdo nepovolaný nedostal. Bohatým turistům ale občas zprostředkuje kraťoučkou návštěvu vesnice za pár tisíc dolarů na osobu. Vystavení povolení však trvá velmi dlouho a nemusí být kladné. My jsme je raději obešli. Náš brazilský průvodce z Campinopolis znal totiž syna místního cacique – náčelníka vesnice Šavantů, ležící nejblíže jeskyni i jezeru. A za usmlouvaných 500 realů (5.000 Kč) pro syna náčelníka a příslib mnoha dárků pro vesničany nám zajistil návštěvu. O jeskyni se povídaly neuvěřitelné věci. Před několika lety se do ni náčelník vydal a dostal se dost daleko. Uviděl podzemní jezero a nad ním se vznášel jasně svítící objekt. Toto světlo se také často objevovalo nad venkovním jezerem Lagoa Encantada vlétlo do jeskyně a už v ní zůstalo. Indiáni věří, že to světlo je chrání, místní ufologové věří, že je to dopravní prostředek mimozemšťanů, žijících v podzemí. Dnes už je podzemní tunel po několika metrech zavalen, tajemní obyvatelé podzemí prý tak chtěli zabránit nežádoucím návštěvám. Indiáni se už do jeskyně bojí vstoupit, jak jsme ale viděli, děti se u vchodu do jeskyně vesele proháněly. Před dvěma lety se podařilo filmařům z lokální televize v Barra do Garcas indiány uplatit a do jeskyně byli vpuštěni. Náčelník s nimi odmítl jít a tak chtěli jeskyni prozkoumat sami. Před závalem hlavního tunelu vedla boční chodba doleva. Zdálo se, že by mohla také vést k záhadnému jezeru se světlem. Po několika metrech jim ale začala selhávat technika. Baterie u kamery i u reflektoru se náhle vybily a všechny přístroje přestaly fungovat. Typický jev při zkoumání paranormálních jevů. Jakoby „něco“ chtělo zabránit získání důkazů. Dostali tak strach a vrátili se.
Vyvolali jsme válku
My jsme se při první návštěvě indiánů dostali až ke vchodu do jeskyně. Neměli jsme sebou ale tu nejdůležitější výbavu pro zkoumání a filmování podzemí. Vojenský pytel s reflektorem a další speleologickou výbavou, který jsme si vezli jako spoluzavazadlo, s námi do Brazílie nedoletěl. Marně jsme na něj u běžícího pásu na letišti čekali. Trvalo 14 dní, než se letecká společnost TAP uráčila ztracené zavazadlo objevit v Lisabonu a poslat nám ho do Cuiaby, hlavního města státu Matto Grosso. Zatím jsme se tedy domluvili, že do jeskyně půjdeme příští den jen s baterkami. Ale netušili jsme, že naše přítomnost v indiánské rezervaci vyvolá tak velký rozruch. Místní tamtamy ihned rozhlásily, že jsme tady a že jsme dokonce přespali v jedné indiánské vesnici. To se jen tak někomu nepovedlo. Všechny okolní vesnice na tom hned chtěly profitovat. Bílé tváře jsou přece bohaté, proč by nemohly zaplatit i jim? A tak naše auta na jedné opuštěné cestě přepadli a chtěli peníze. Věděli jsme, že předcházející expedice AUTAN Jamese Lynche v roce 1996 prožila něco podobného. Byli zajati skupinou bojovných indiánů z různých kmenů, kteří je zajali, požadovali velké výkupné a nakonec je okradli o kamery a výbavu v ceně 30.000 $. Cestovatelé naštěstí vyvázli bez zranění.
Naše situace byla vážná, indiáni se tvářili zle a nesmlouvavě. Jejich řeči jsme nerozuměli, ale požadavek peněz byl naprosto jasný. Hodně peněz. Náčelníkův syn, který byl naštěstí s námi v autě se je snažil uklidnit, ale nešlo mu to. Naopak byl obklopen agresivními vazouny, kteří na něj křičeli a strkali do něj. Přesto, že to byla vážná osoba, syn náčelníka vesnice! Jak bychom asi dopadli bez něj? V jednu chvíli se hádka trochu uklidnila, náčelníkův syn šel za námi do auta a toho jsme využili. Nastartovali jsme, rychle vyrazili a ujeli jsme jim.
Oddychli jsme si až ve vesnici Campinapolis, která už leží mimo indiánskou rezervaci. Byli jsme ale varováni, abychom i odtud rychle, ale rychle odjeli. Neuváženě jsme ještě zajeli k benzinové pumpě a tam nás dostihlo jedno auto se dvěma indiánskými lupiči. Nic nepomohlo, že jsme už byli na území brazilského státu s pravomocí zdejší policie. Zdálo se, že zde jsou všichni s indiány propojeni. Zbavili jsme se jich čirou náhodou, když jejich agresivita byla na chvíli otupena tím, že jim náš průvodce nechal naplnit nádrž jejich auta benzinem a zaplatil ho.
Později jsme se dozvěděli, že díky tomuto incidentu vypukla válka mezi indiány z naší vesnice a ostatními indiány. Sice se už nezabíjeli, jako za časů plukovníka Fawcetta, ale k vzájemným útokům došlo. Kmen Šavante zůstává věrný své pověsti nejdivočejších a nejnebezpečnějších indiánů.
Nikdo ho zatím nezná
Přesunuli jsme se do oblasti Chapada dos Guimaraes, severovýchodně od Cuiaby, hlavního města Matto Grosso. Tam se na nás usmálo štěstí v oblasti kryptozoologického bádání. Lidé zde věří a mnohokrát viděli minhocão, vodní příšeru typu mořského hada. Vyjasnili jsme si taky otázku indiánů morcegos, o kterých kolují na internetu rozporuplné zprávy. A hlavně, zaznamenali jsme legendu o zcela novém neznámém tvoru – troa. Je to zajímavá příšerka, která byla zaměňována s morcegos a kryptozoologové o ní dosud nevědí. Aspoň jsem ji nenašel ve výčtu kryptidů a ani na internetu jsem o ní nenašel ani zmínku. Toto je tedy úplně první zpráva o existenci tvora troa, a až zpracujeme přivezené výsledky, uveřejním podrobnosti. Zatím mohu pouze upřesnit, že patří do oblasti tvorů typu chupacabra, můří muž nebo olgoj chorchoj.
