V učebnici zoologie byste mongolského divokého člověka almase hledali marně. Nepatří totiž mezi živočichy vědou uznané, popsané a zaškatulkované. Oficiálně tedy neexistuje a přesto vám o něm budou pastevci v podhůří Altaje vyprávět celé hodiny. Mají pravdu? Vydali jsme se to do Mongolska zjistit.
V náruči almasky
“Abyste almase uviděli, museli byste tady nechat auto a jít dál pěšky daleko do hor,” řekl nám starý Mongol v jurtě, kam jsme byli pozváni k odpočinku po dlouhé cestě nekonečnými pustinami gobijského Altaje. Podal nám misky, naplnil je slaným čajem a usadil se na hromadě kožešin vedle poličky se stříbrnými soškami lámaistických bohů. „Almas je velice plachý a člověku se zdaleka vyhýbá, i když… někdy po něm naopak zatouží, aby si zpříjemnil život,” pokračoval se smíchem. Nechápavě jsme na něj hleděli, a tak ještě dodal: “Almas si občas v milostném roztoužení unese mladou ženu, aby si ji ve svém doupěti držel jako milenku. No a samozřejmě i naopak, samice almase se občas zhlédne v nějakém mladém, statném Mongolovi.” Vzali jsme to jako povedený vtip, ale stařík si obřadně zapálil cigaretu a začal nám vyprávět neuvěřitelnou historku, která se zde stala před pár lety.
Pastevec jménem Bátar tehdy procházel se svým stádem ovcí údolí Acá gardag. Náhle ho zezadu uchopily velké chlupaté ruce, vyzvedly ho do vzduchu a stiskly tak silně, že ztratil vědomí. Probral se až v jakési tmavé jeskyni a vedle něj seděla podivná bytost, něco mezi člověkem a opicí. Byla to samice almase. Zvědavě si ho prohlížela, občas se dotkla jeho oblečení, a postupně mu ho strhala z těla. Chovala se k němu velice přítulně, stále ho olizovala, až nakonec Bátar z jejího chování pochopil, že ho chce přimět k sexuálnímu styku. Myšlenka na to ho vyděsila. Dobře věděl, že by toho nebyl ani při nejlepší vůli fyzicky schopen, a tak se před ní začal skrývat v koutu jeskyně. Když časem almaska pochopila, že její snaha je marná, začala o pastevce postupně ztrácet zájem. Ten toho využil a jedné noci z jeskyně uprchl.
Na místě činu
“Tady někde se to stalo,” tahá mne za rukáv mongolský průvodce o pár dní později. Náš terénní automobil právě projíždí skalnatým průsmykem, oddělujícím nejvzdálenější výběžek gobijské pouště od horských útesů altajského pohoří. Je to ponuré místo se sráznými skalními stěnami, plnými vyhlodaných děr a jeskyní. V jedné z nich byl před několika lety po dobu sedmnácti dnů vězněn a sváděn sexuálně náruživou almaskou pastevec Bátar. Dostat se do jeskyní po úzkých skalnatých výstupcích nad hlubokou propastí bez horolezecké výbavy by byla sebevražda. A tak si alespoň dalekohledem prohlížíme jejich vchody, které se černají ve skalních stěnách vysoko nad našimi hlavami. A tu se mezi balvany, částečně zakrývajícími vchod do jedné jeskyně, rychle mihne nějaké hnědé tělo. Jirka Skupien tam bleskurychle zamíří svoji Bronicu s teleobjektivem. Napjatě čekáme, co se za balvanem vynoří, a vzrušením ani nedýcháme. Chvíli se nic neděje, ale posléze přece jen opatrně vykoukne hlava. Hlava se zahnutými rohy! “Argal,” zklamaně vydechne Jirka a sklápí ruku s připraveným fotoaparátem. Místo almase si nás z výšky nedůvěřivě prohlíží velký horský beran argal, a my si znovu uvědomujeme, jak snadno by člověk mohl podlehnout omylu a kolik trpělivosti by si vyžádalo systematické hledání almase v tomto nekonečném labyrintu skal, údolí a průsmyků.
Učenci shromažďují fakta
Není to všechno ale jenom výmysl a výplod fantazie místních domorodců? Jaký důkaz by vlastně bylo potřeba získat, aby věda almase oficiálně uznala? Samozřejmě, že nejlepší by bylo získat jeho tělo. Rozhodně ho ale nezabíjet. Nikdo nemůže říct, nakolik je toto stvoření lidské. Pro lov by tedy připadaly v úvahu pouze narkotizační střely nebo různé pasti a sítě. Takový hon na almase dosud nebyl v Mongolsku uskutečněn. Dříve to nebylo dostatečně ideologické, dnes na to nejsou peníze. Zatím tedy neexistuje žádná kvalitní fotografie, žádný film, žádný videozáznam. To je samozřejmě voda na mlýn skeptikům. “Kdyby almas existoval,” namítají, “muselo by se přece po něm najít něco hmatatelného, minimálně kosti nebo kostra.” V tom se ale mýlí. Divoce žijící zvířata se před smrtí uchylují do ústraní a umírají na skrytých místech. Vždyť i v lesích plných nejrůznější zvěře se málokomu podaří najít, řekněme, lebku obyčejného jelena, pokud zemřel přirozenou smrtí a nebyl postřelen. Celá řada zvířat má své hřbitovy, kam je před smrtí dovede instinkt a kde pak čekají na svůj konec. Známá je přece záhada sloních hřbitovů, které už dlouhá léta marně hledají lovci slonoviny a dobrodruzi celého světa. Samozřejmě, že se občasné výjimky vyskytnou a tu a tam se přece jen zdechliny divokých tvorů najdou.Platí to pochopitelně i v případě almase.
Na příklad v roce 1930 nalezl v poušti Gobi daleko od všech lidských sídel jeden Kazach mrtvolku asi sedmiletého děcka, nahého a porostlého hustou srstí. Mládě almase nešťastnou náhodou zavadilo o nalíčený samostříl na škodnou, který přes všechny zákazy mongolští lovci občas používají. Ve čtyřicátých letech vyprávěla skupina mongolských vojáků, že na jihozápadní hranici zastřelili několik almasů. Považovali je v raní mlze za záškodníky.Těla nechali ležet na místě. Dne 26. června 1953 nalezl almasovu mrtvolu pracovník experimentální stanice pro pěstování ovoce mongolské akademie věd v Bulganu Čoijoa. “Stalo se to, když jsem hledal zaběhlé velbloudy v místě nazývaném Almasyn ulán chada (Rudá hora almase),” popisoval svůj zážitek. “Pospíchal jsem, abych odtud zmizel dříve, než polední slunce rozpálí okolní skály do nesnesitelného žáru a najednou jsem uviděl pod zakrslými křovisky v koutě jedné odlehlé strže nějaké chlupaté tělo barvy velbloudí srsti. Když jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že je to vysušená, člověku podobná mrtvola napůl zasypaná pískem. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Nebyl to medvěd ani opice, ale ani člověk. Vlasy na hlavě to mělo mnohem delší než chlupy na ostatním těle. Kůže na slabinách a v podpaží byla tmavá a svraštělá. Nikde v okolí jsem nenašel ani stopu po nějakém boji či zápase. Po návratu jsem na svůj nález upozornil místní úřady i vedoucího naší výzkumné stanice pana Čimeddorže, ale nikoho to nezajímalo. Až teprve po deseti letech jsem se dozvěděl, jak velkou vědeckou cenu by tato mrtvola měla pro některé výzkumníky z Ulánbátaru.”
Zvíře nebo člověk?
Vědcům se tedy zatím do rukou tělo almase nedostalo, ale tak beznadějné to s těmi hmatatelnými důkazy přece jen není. Existuje totiž několik fotografií a sádrových odlitků almasových stop, ať už byly nalezeny ve sněhu, v blátě nebo v písku. Kuriozní byl nález otisku almasovy nohy v uschlém kravím lejně, který byl ale tak dokonalý, že na něm byly vidět i papilární línie. Bude to znít asi legračně, ale lejno se stopou bylo odesláno k prozkoumání Mongolské akademii věd do Ulánbátaru. V liduprázdné krajině se také občas najdou i primitivní kamenné nástroje, které na rozdíl od pazourků pračlověka leží přímo na povrchu země, jakoby zde byly pohozeny teprve nedávno.
Během naši expedice jsme se setkali s mnoha lidmi, kteří almase viděli na vlastní oči. O jeho existenci pochybuje na venkově jen málokdo. Je to tvor sice vzácný, ale naprosto reálný, jako třeba sněžný leopard. Mezi očité svědky patří i lidé vědecky vzdělaní a důvěryhodní, jako byl např. prof. Rinčen z Mongolské akademie věd nebo třeba bývalý generálmajor Rudé armády Topilský, či maršal Rybalko.
Kdo je tedy tajemný almas? I když se většina kryptozoologů domnívá, že by to mohl být dosud přežívající tvor z některé slepé vývojové větve člověka, nejspíše potomek neandrtálce, naskýtá se ještě další možnost. Co když to není divoký, ale zdivočelý člověk? Mohli by to být potomci vyhnanců nebo uprchlíků z lidské společnosti, kteří už po několik generací přežívají v odlehlých neobydlených končinách, chodí nazí a zapomněli řeč. To, že používají nástroje a touží po sexuálním styku s lidmi by tomu jenom nasvědčovalo.
