EXPEDICE LOCH NESS – MACKERLE

Expedice k jezeru Loch Ness se konala v roce 1977, tedy v době hluboké totality, kdy volné cestování po světě bylo komunistickým režimem zakázáno. Jen občas, po pečlivém prokádrování mohl člověk získat tzv. devizový příslib a výjezdní doložku do pasu. Rovněž zájem o světové záhady nebyl v té době “ideologický”, takže literatura z této oblasti u nás prakticky neexistovala. Velmi zřídka vyšel někde nějaký zajímavý článeček nebo knížka se záhadologickou tématikou, hlavně od dr. Ludvíka Součka, na kterou se vždy stály dlouhé fronty. To vše je nutno vzít v úvahu při čtení následujícího, dnes už historického materiálu. Jsou to úseky z knihy, která tehdy nebyla vydána, pouze některé pasáže z ní byly použity v prvním díle cyklu pořadů “Krásné záhady naší planety”. Kapitoly a údaje o historii lochneské příšery i o případech jejího pozorování jsou zde záměrně vypuštěny či zkráceny, neboť dnes už je možno si o tom přečíst v mnoha záhadologických knihách, kterých je v naších knihkupectvích plno. Text se týká hlavně samotné expedice a na místě získaných údajů, o kterých se nikde nepíše, a mohly by být i dnes prospěšné pro další výzkumníky, chystající se k legendárnímu jezeru vydat.

Cesta za nestvůrou
“Nessie”, jak něžně nazývají skotští horalé pověstnou lochneskou nestvůru, je snad nejvíce zdiskreditovaný živočich na naší zemi. Ani sněžný muž nebyl tak často haněn a zesměšňován v satiristických časopisech, kde byla lochneská příšera s oblibou znázorňována jako had nezaměstnaných, vinoucí se kolem továren v kapitalistických státech. Kdo u nás projevil vážnější zájem o tohoto “pohádkového draka”, riskoval výsměch přátel i veřejnosti. Poznali jsme to na vlastní kůži během příprav naší expedice. Skoro každý, komu jsme se o chystané akci zmínili, byl přesvědčen, že si děláme legraci.

“Lochneska?” smáli se. “Cha, cha. To je přece novinářská kachna a turistická atrakce!”

Posměváčkové pochopitelně vůbec nevěděli, že jezero Loch Ness není jedinou vodní plochou, o níž se tvrdí, že je obývána neznámými tvory. Některá další jezera ve Skotsku, méně slavná než Loch Ness, mají své vlastní obludy, stejně jako jezera v Irsku, Švédsku, na Islandu i v Kanadě. Rovněž sovětští badatelé se několikrát setkali s podobnými jezerními nestvůrami. Sibiřští geologové uvádějí, že v některých jakutských jezerech jako jsou např. Vorota, Chajyr a Labynkir, žijí obrovští neznámí tvorové.

Lochneská nestvůra je tedy příkladem dosud neobjasněných záhad naší planety, které podobně, jako záhada bermudského trojúhelníku, otazníky kolem zmizelých civilizací, neuvěřitelné výkony indických a tibetských jogínů a mnoho dalších neobyčejných jevů dráždily naší fantazii. Za dlouhá léta, po která jsme se věnovali zvláštní zálibě, objevovat věci tajemné a neznámé jsme zjistili, že převážnou většinu informací o těchto úkazech tvořily články “od stolu”, kde jeden autor opisoval od druhého, přidával vlastní úvahy a kritiky, a často situaci ještě více zamlžoval. Rovněž o lochneské příšeře bylo původního materiálu jako šafránu a tak jsme se rozhodli zajet přímo na místo, abychom si údaje ověřili a mohli tam provést vlastní pátrání.

Přípravy na cestu trvaly skoro celý rok. Konzultace s odborníky z oblasti přírodních věd, elektroakustiky, stanovení programu naší činnosti a zajišťování potřebné výbavy, to vše zabralo spoustu času. Vytkli jsme si za úkol přivézt od jezera objektivní informace a zprávy takříkajíc z první ruky a samozřejmě pokusit se sami přivézt nějaký důkaz o existenci neznámého živočicha ve skotském jezeře. K dispozici jsme měli dobu vymezenou naší dovolenou, takže jsme nemohli plýtvat časem a jen čekat, zda se nám Nessie uráčí ukázat. Rozhodli jsme se, že se ji pokusíme vylákat z temných hlubin. Chtěli jsme přijít s něčím novým, co tu ještě nebylo, co ještě nikdo nevyzkoušel. Předně jsme museli upoutat její pozornost působením na hlavní smysly – sluch, zrak a čich, a přilákat ji před objektivy našich kamer. Předpokládali jsme, že nejjednodušší bude vábení na potravu. Sestavili jsme obsáhlý seznam “vnadidel”, mezi kterými nechyběl ani obyčejný celer. Jak jsme se dozvěděli od přírodovědců z Národního muzea, tato aromatická zelenina je kupodivu velice účinná pro lákání těch nejrůznějších živočichů. Největší naději jsme však vkládali do vysílání zvuků pod hladinu. Předpokládali jsme, že se nestvůra živí hlavně rybami a tak jsme si opatřili magnetofonové nahrávky jejich zvuků, i zvuků dalších vodních živočichů, kteří by lochnesce mohli sloužit za potravu. Vodotěsný reproduktor jsme si museli vyrobit sami.

Další metoda našeho vábení vycházela z toho, že se v noci většina vodních živočichů stahuje ke světlu, jako by jim byla přitahována. Za návnady v tomto případě měly sloužit silné reflektory, umístěné na břehu jezera i pod jeho hladinou. Kromě obyčejného viditelného světla jsme chtěli vyzkoušet i světlo ultrafialové, které je vodou méně pohlcováno, a na které jsou někteří živočichové obzvláště vnímaví. Co kdyby mezi ně patřila i Nessie? Na hladině prý se nejčastěji objevuje za jasného a slunečného počasí. A slunce – to je přece silný zdroj ultrafialového záření!

Mimo to jsme se chtěli v jezeře i potápět a pokusit se nalézt pod hladinou jakékoliv stopy, ukazující na pobyt většího živočicha v jezeře. A tak jsme nakonec stáli před hromadou přístrojů, potápěčských lahví, kamer, různých reflektorů včetně benzinového agregátu na elektrický proud a speciálního nehlučného plavidla. Bylo toho dost i pro náklaďák. Náš osvědčený expediční “vodník”, obojživelný terénní vůz z druhé světové války, musel dostat pomocníka. Doprovázel ho malý nákladní automobil Avia A 15.

Tajůplné jezero
Jezero Loch Ness leží v hornatém Skotsku tisíc kilometrů na sever od Londýna. Je to vlastně obrovská, vodou zaplněná trhlina v zemské kůře, která vznikla asi před 250 milióny lety. Je dlouhé skoro 40 km, široké asi 2 km a průměrnou hloubku má 132 m, což je mnohem víc, než průměrná hloubka Severního moře. Převážná část jezera je hlubokovodní, místy bylo naměřeno až 300 m. Mělkých oblastí je jen velice málo, břehy většinou prudce spadají do hlubin. Svah pod úhlem 85O zde není žádnou výjimkou.

Nejpřekvapivější je objem vody v jezeře. Je to 7,5 miliard m3 vody, což je 25x víc, než maximální objem lipenské přehrady. Toto ohromné množství vody je jeden z důvodů, proč jezero tak pomalu vydává své tajemství. Další důvod je špatná viditelnost pod vodou, způsobená velkým množstvím drobných částeček bahna a rašeliny, splavovaných do jezera z okolních hor sedmi řekami a stovkami potůčků. A konečně je to skutečnost, že se jezero velice rychle a bez výstrahy stává rozběsněným přírodním živlem, který překazí i ten nejlépe připravený experiment.

Jezero tvoří součást Caledonského kanálu, který protíná severoskotskou Vysočinu a spojuje Severní moře s Atlantickým oceánem. Kdysi sem zasahoval mořský záliv, který se pravděpodobně koncem doby ledové oddělil od moře. V takto vzniklém jezeře mohli zůstat uvězněni neznámí mořští živočichové, kteří se postupně přizpůsobili novým životním podmínkám. Dnes je jezero Loch Ness spojeno s mořem soustavou zdymadel, neboť jeho hladina je o 16 m výš než hladina moře. Mezi severovýchodním koncem jezera a severním mořem je zdymadel 7, mezi jihozápadním koncem a Atlantickým oceánem je jich dokonce 17. Zdymadla jsou stará, dnes už málo používaná, pouze v létě tam proplouvají výletní jachty turistů. Jezero samotné bylo dlouho nedostupné a pověsti o tajemném tvoru pronikly na veřejnost až teprve počátkem třicátých let 20. Století, kdy byla podél severního pobřeží budována silnice, usnadňující přístup do této oblasti.

Břehy jezera jsou i dnes málo přístupné. Úzká silnička lemující jezero se zakusuje do úbočí strmých hor a k hladině prakticky nesestupuje. Vhodné místo pro tábor jsme hledali skoro celý den. Náš obojživelný automobil s pohonem na všechna kola nám tu prokázal neocenitelné služby. Zdolával strmé břehy, prodíral se vřesovišti, proplouval zátoky a opět poskakoval po balvanech, až objevil místo dle našich představ. Bylo v zátoce Foyers, tedy tam, kde se údajně Nessie často objevuje. Kamenitý břeh byl ideální pro potápění, a hlavně se tam dalo zajet, i přes některé obtíže, s naším náklaďákem.

Utábořit se v kempu by pro nás znamenalo velké omezení v plánované činnosti a značné komplikace. Na druhé straně jsme si ale nebyli jisti, jestli není volné táboření u jezera zakázáno a zda není nutné někde získat povolení. Nakonec jsme ale podle zásady, “kdo se moc ptá, moc se dozví”, vynechali původně plánovanou návštěvu oficiálních institucí a utábořili jsme se ve vší tichosti na kraji jehličnatého lesíka těsně u vody.

Když konečně stály stany a obrovská hromada vyloženého nákladu se postupně rozplynula, umístili jsme na prostranství mezi stany stativ se silným dalekohledem a hned vedle filmovou kameru s teleobjektivem, připravenou k okamžitému použití. Elektrický agregát pro napájení rtuťových výbojek jsme odvlekli do nedalekého houští, tam jsme vykopali asi metr hlubokou jámu a agregát do ní opatrně spustili. Jámu jsme přikryli rezavými plechy, které Franta přivezl ze skládky z nedaleké vesnice a bláhově jsme se domnívali, že agregát bude dostatečnš odhlučněn.

Pozdě odpoledne jsme se s Michalem vydali na obhlídku po břehu jezera. Hory, které jezero obklopovaly byla kouzelná kombinace zelené trávy, šedivých skal a fialového vřesu. Bylo to krásné, ale také trochu pochmurné. Padala tu na nás podivná tíseň. Procházeli jsme černými rašeliništěmi teskné, liduprázdné krajiny, zatím co daleko odtud, na druhé straně jezera uháněly po úzké silničce automobily turistů. Vzpomněli jsme si na předpovědi, které jsme před odjezdem nesčíslněkrát slyšeli, že břehy jezera budou plné hotelů, kempů a cedulí se zákazem vstupu na soukromé pozemky, zkrátka, že tam najdeme velkou, hlučnou rekreační oblast. Ve skutečnosti jsme ale zjišťovali, že turistický ruch se omezuje na severozápadní oblast jezera, přesněji řečeno na silnici spojující Inverness s Fort Augustusem. Silnice je tak úzká, že se dá zastavit pouze na několika malých odpočívadlech, a tak auta turistů podél jezera prakticky jen projíždějí. Výjimku tvoří zřícenina hradu Urquhart, kde se většina turistů zastaví, projde si rozvalinami této staré pevnosti ze 13. století, pokochá se nádherným pohledem na jezero z vyhlídky na hradní věži a pak opět pokračuje dál. Byl by omyl domnívat se, že několik krámků se suvenýry v okolních vesničkách, kde je možno si koupit Nessii na barevném pohledu, tričku, či jako gumovou hračku, přináší zdejším obchodníkům bůhvíjaký zisk. “Velký turistický byznys” s Nessii není o nic větší, než třeba prodej suvenýrů u nás na Macoše.

Příští den bylo naše plavidlo připraveno ke spuštění na vodu. Konstrukce z ocelových trubek, která vytvářela skelet i pozorovací věž byla definitivně sešroubována, dřevěné podlážky po stranách žluté laminátové vany ještě voněly fermeží a svazky elektrických kabelů, vedoucích od rozvodného panelu k nesčetným spotřebičům, byly úhledně přichyceny sponkami k trubkové konstrukci. Franta otevřel ventil láhve se stlačeným vzduchem a tři plováky z traktorových duší, každý o obsahu 150litrů, se začaly nafukovat. Poslední zkouška elektromotoru pohánějícího lodní šroub, a pak jsme již vlekli plavidlo do vody. Nezasvěcený člověk by asi těžko hádal, k čemu má tohle podivné monstrum sloužit. Plavidlo, které se lodi vůbec nepodobalo, jsme zkonstruovali a vyrobili tak, aby splňovalo některé důležité požadavky: Muselo se dát jednoduše rozložit na části, které by při převozu v automobilu zabraly minimální místo, muselo být bezpečné a stabilní, muselo poskytovat ochranu i v případě nepříznivého počasí a muselo umožňovat pozorování pod hladinou pomocí průhledného okénka ve dně, i pozorování hladiny a okolí z výšky alespoň tří metrů.

O několik minut později již seděl Franta u řídícího panelu, Pepa se vyšplhal na pozorovací věž, uvelebil se v otočné sedačce a plavidlo se pomalu a neslyšně rozjelo do středu jezera na zkušební plavbu.

Světlo nad jezerem
Příchod noci se v severním Skotsku poněkud opožďuje. V deset hodin, kdy už by měla bát dávno tma, je ještě takové světlo, že lze snadno rozeznávat i barvy. Jezero totiž leží mezi 58° a 59° severní šířky, tedy už nedaleko pásma polární bílé noci. Teprve až po jedenácté hodině ztemněl poslední žlutý pruh na obloze a břehy jezera se ponořily do temnoty. Začínala první noc našeho pátrání po legendární nestvůře. Náhlý poryv větru rozvlnil onyxově černou hladinu a rozhoupal naše plavidlo. Seděli jsme mlčky v otevřené laminátové vaně a hlavou se nám honila slova, která jsme slyšeli od místních obyvatel.

“Ať vás ani nenapadne vydávat se v noci na jezero! Je to příliš nebezpečné!”

Pokud prý nevěříme na obludu, tak už jen kvůli nečekaným, náhle vznikajícím, až třímetrovým vlnám. Minulý týden na to doplatili tři rybáři v motorovém člunu, mimochodem všichni tři výborní plavci. Jejich mrtvoly dodnes nebyly nalezeny, jezero Loch Ness nevydává své mrtvé. To, že mrtvoly lidí a zvířat již nevyplouvají k hladině není jen stará legenda, ale skutečnost. Nízká teplota a zvláštní složení vody v kombinaci s nízkým obsahem kyslíku ve vodě totiž způsobují, že hnilobný rozklad probíhá tak pomalu, že vzniklé plyny nestačí nafouknout mrtvá těla dostatečně rychle. Mrtvoly pak klesají do hlubin, kde jsou pohlcena bahnem.

Naše tísnivé myšlenky byly přerušeny zablikáním zeleného světla na vzdáleném břehu. Bylo to smluvené znamení, že začíná první série našich pokusů o vylákání nestvůry z hlubin. Na břehu se vzápětí rozsvítil oslnivý bod – “umělé slunce”, jak jsme říkali velkému reflektoru s výkonnou rtuťovou výbojkou pro ultrafialové světlo. Otočili jsme plavidlo tak, abychom byli obličejem odvráceni od břehu. Ultrafialové světlo by nám mohlo poškodit zrak. Odlesk světla z kontrolní žárovky padesátiwatového zesilovače osvětloval zespodu Michalovu tvář. Byl skloněn nad magnetofonem a zakládal pásek se zvuky vodních živočichů. Lehl jsem si na gumovou matraci a hlavu přitiskl k průhlednému okénku ve dně plavidla. Michal pustil magnetofon a rozsvítil tři halogenová reflektory, zavěšené pod plavidlem v hloubce deseti metrů. Před očima se mi rozzářil studený a ponurý svět, v jehož prázdnotě visel na chvějícím se lanku vodotěsný reproduktor. Tam někde dole, mnohem a mnohem hlouběji než jsem dohlédl, se skrýval klíč k velké záhadě, která nám v posledních dnech nedávala spát.

Je vůbec možné, aby v tomto na první pohled nehostinném jezeře přebýval obrovský vodní živočich? Dovolují to fyzikální a biologické podmínky v jezeře? I tím se vědci zabývali. Samozřejmě, že není myslitelné, aby stovky let přebýval v jezeře pouze jediný exemplář nějakého tvora, ať už je to cokoliv. Pro zachování rodu je potřeba dostatečného počtu párů, které by se v jezeře rozmnožovaly a doplňovaly tak přirozený úbytek. Lochneských nestvůr tedy musí být několik! Našly by ale v jezeře dostatečnou obživu? Velcí býložraví tvorové by se asi skutečně v jezeře neuživili, protože v úzkém pobřežním pruhu je rostlinstva k dispozici jen velmi málo. Rostliny potřebují k životu světlo, a to zde nepronikne hlouběji než deset metrů pod hladinu. Zato na ryby je jezero poměrně bohaté. Žijí zde mořští pstruzi, štiky, úhoři a lososi, a dosahují zde, jak nám ukazovali místní rybáři, úctyhodných rozměrů. Navíc v době tření proplouvá nárazově jezerem až 13 miliónů lososů. Podle výpočtů by se rybami v jezeře mohlo uživit minimálně dvacet jedinců vážících přes půl tuny.

Dostatek potravy ale ještě není všechno. Podmínky k existenci vodních živočichů určují ještě další faktory, jako je například teplota vody, její slanost apod. V jezeře Loch Ness je voda velice studená. Obrovský objem vody s poměrně malým povrchem zde působí jako tepelný akumulátor. Teplota se udržuje po celý rok kolem 6oC. V létě se trochu prohřívá pouze tenká horní vrstva, nejvíce však na 16oC. V zimě naopak neklesá teplota pod 6oC, takže jezero nikdy nezamrzá. To by z něj skutečně činilo bezpečný útulek pro vodní nestvůru. Pokud by tato nestvůra byl savec (např. obrovský tuleň, mořská kráva apod.), obojživelník (obrovský mlok), ryba (obrovský úhoř) nebo tvor bezobratlý (obrovský červ, mlž či kalmar), studená voda by pro její život v jezeře nebyla na překážku. Pouze ještěři se za tak nízkých teplot necítí dobře. Životní pochody se u nich zpomalují, aktivita se snižuje až k zimnímu spánku, tedy ke stavu jakési ztrnulosti. Tento fakt zdánlivě vylučuje nejrozšířenější teorii, že lochneská nestvůra by mohl být plesiosaurus – pravěký vodní ještěr. Nemohlo by to ale naopak vysvětlovat, proč se nestvůra tak zřídka kdy objevuje?

Podobně je tomu, když zkoumáme možnost existence těchto kandidátů na nestvůru ve sladkovodních podmínkách jezera Loch Ness. Přesto, že jsou někteří z nich vyloženě mořští živočichové, mohli by se i adaptovat na sladkou vodu. Nebylo by to nic neobvyklého. Stejným způsobem se například objevil ve sladkovodním jezeře Bajkal sladkovodní tuleň. Našli ho také v dalším sladkovodním jezeře na severu Quebecku v Kanadě. Existují dvě sladkovodní odrůdy delfína a obrovské množství ryb, které se takto přizpůsobily novým životním podmínkám. Závěr je tedy jednoznačný. Z čistě teoretického hlediska by zde lochneská nestvůra žít mohla. Otázka ale samozřejmě je, jestli tam skutečně žije.

Čas plynul a já jsem tiskl rozpálený obličej k chladivému okénku ve dně plavidla a třeštil oči do černé hlubiny, aby mi tam dole neunikl ani sebemenší pohyb. Prožíval jsem příjemné vzrušení objevitele, který stojí na začátku dobrodružného pátrání. Představoval jsem si, jak hladová nestvůra zklamaně krouží kolem nepoživatelného reproduktoru a vztekle útočí na naše plavidlo, nebo jak se zamotává do kotevních lan a stahuje plavidlo ke dnu. Michal mne zatahal za rukáv, aby mne upozornil, že nastala doba střídání stráží. Gumový člun s další dvojicí, Pepou a Pavlem, byl už skutečně jen pár metrů od nás. Pomalu začínalo svítat. Naposledy jsem pohlédl do okénka, ale dole byl stále mrtvý klid.

Chvíle strachu
Povětrnostní podmínky u jezera jsou velmi proměnlivé. Počasí se mění náhle a bez výstrahy. Vítr dosahující rychlosti někdy až 100 km/hod zvedá na hladině vysoké vlny. Podle statistiky je možno na 50% očekávat vlny vysoké jeden metr a na 10% vlny dokonce přes dva metry vysoké. Pouze po dobu 20% z celkového ročního období se hladina jezera uklidňuje.

Takovéto podmínky nám značně ztěžovaly práci. Hned příští den jsme například zjistili, že se kotevní lano plavidla zamotalo do elektrických kabelů, tažených pod vodou od břehu k reflektorům. Oblékli jsme si s Pavlem neoprenové obleky, na záda nasadili potápěšské přístroje a vydali jsme se kabely rozmotat. Přesto, že voda měla barvu skotské whisky, viditelnost nebyla nejhorší, něco mezi pěti až šesti metry. Zpočátku se dno svažovalo jen zvolna a světlezelený kabel se jasně odrážel od tmavého povlaku balvanů. Tu a tam se objevil trs vodních kapradinovitých rostlin, jinak bylo dno pusté a prázdné. Plavali jsme podle elektrického kabelu a s rostoucí hloubkou kvapem ubývalo světla. Minuli jsme potopený kořen, ošklivý jako přízrak z horečnatého snu. Pavel si jej chtěl lépe prohládnout a vyplašil asi metrového úhoře, který se pod kořenem ukrýval.

V osmi metrech už bylo značné šero. Kabel začal směřovat šikmo vzhůru a zanedlouho jsme spatřili napnuté kotevní lano plavidla, ztrácející se někde nahoře v rozmazané šedi. Byli jsme na místě. Změť kabelů vedoucích nahoru k plavidlu, ke břehu a k reflektoru naštěstí nebyla tak hrozná. Doplaval jsem k prvnímu reflektoru, který ležel v hloubce deseti metrů. O kousek dál se dno začalo prudce lomit dolů do tmy. Zde začínala proslulá jezerní stěna, strmě se svažující do hloubky dvě stě padesáti metrů.

Nemohl jsem odtrhnout oči od temné strašidelné hloubky, která mne odpuzovala i vábila. Sílilo ve mne pokušení, pustit se alespoň kousek podél skalnaté stěny dolů, přestože mne rozum varoval, že bez svítilny je to šílenství a možná i cesta bez návratu. Zvolna jsem se nadechl. Ostré syčení nadechovaného vzduchu v regulátoru pojednou přehlušil podivný skřehotavý zvuk. Zadržel jsem dech, ale skřehotání se ozvalo znovu. Zmocnil se mne nepříjemný pocit, že je něco těsně za mnou. Špatný výhled z masky mne nutil rychle se otáčet ze strany na stranu, ale v dohledu nic nebylo. Pavel to slyšel také, protože připlaval ke mně a podle jeho očí za maskou jsem viděl, že mu také není do smíchu. Teprve teď jsem si uvědomil, jaké nebezpečí by nám hrozilo, kdybychom se setkali s desetimetrovou obludou v jejím živlu. V černých oblecích s ploutvemi na nohou jsme vypadali jako nějaké velké ryby, tedy jako docela lákavé sousto pro nestvůru. Srazili jsme se zády k sobě a pomalu začali vystupovat nahoru.

Těsně pod hladinou jsme se zastavili. Plavidlo bylo asi čtyři metry od nás a zřetelně jsem viděl červený vodotěsný reproduktor visící pod ním na tenkém lanku. A tu se mi rozsvítilo v hlavě. Kluci zkoušeli funkci zesilovače a magnetofonu a pustili pod vodu nahrané zvuky, kterými jsme nestvůru lákali. Ulevilo se mi, ale nepříjemný pocit už mne neopustil, dokud jsme se nevrátili na břeh.

Podle historek místních obyvatel se potápěčům v tmavých a strašidelných vodách jezera nelíbilo nikdy. V roce 1932 se zde utopila jistá paní Habrová, manželka známého bankéře. Pod hladinu byli vysláni potápěči, aby našli její tělo, ale hned po několika minutách se vynořili. Hrůzou jim prý zbělely vlasy. Nesouvisle vyprávěli o obrovských jeskyních, skalních převisech, zrádných spodních proudech a o obrovských úhořích. Jiní později dokazovali, že potápěči nemohli nic vidět. Již v patnácti metrech je tma a potápěč přestane rozeznávat, kudy má plout nahoru a pak jej přepadá děs, že ztratil orientaci. To vše prý byly jen přeludy. Dokonce se tvrdilo, že ve vulkanické hornině, která tvoří stěny jezera se tvoří jeskyně jen výjimečně.

Ale poslední průzkumy pracovníků massachusettského Institutu aplikovaných věd, kteří mapovali dno zálivu Urquhart Bay pomocí nově vyvinutého ultrazvukového zařízení Hydroscan ukázaly, že dno zálivu je velmi členité, rozbrázděné hlubokými údolími a propastmi. Rozsáhlé jeskyně a podivné kanály pravidelného čtvercového průřezu byly zaznamenány i v kolmých stěnách samotného jezera. Staré místní legendy tedy nelhaly!

Kraj plný nestvůr a démonů
Klášter St.Benedikt’s Abbey ve Fort Augustusu byl založen v roce 1726. Procházeli jsme jeho velkým, pečlivě udržovaným parkem a obdivovali vznosné budovy, které připomínaly spíše zámek než prosté sídlo mnichů. Déšť, který se náhle spustil nás zahnal do velkého chrámu, kde právě několik mnichů končilo bohoslužbu. Postávali jsme na kraji u jednoho výklenku osvětleného svíčkami a poslouchali pochmurné tóny varhan, linoucí se ze zšeřelého kůru. Opodál stojící mnich oděný v dlouhou černou kutnu si nás podezíravě prohlížel, ale když posléze zjistil, že jsme Češi, dal se s námi ochotně do řeči. Brzy jsme stočili hovor na naše oblíbené téma.

“Viděl jste už Nessii?”

Nijak se nad naší otázkou nepozastavil. Jako bychom se zeptali hajného, jestli se už setkal s medvědem.

“Sám jsem ji neviděl,” odpověděl. “Tedy, alespoň ne celou. Jednou jsem zahlédl pouze kousek těla vyčnívající z vody. Ale otec Gregory Brusey ji viděl před pěti lety i s hlavou. Pozoroval ji z klášterní zahrady ze vzdálenosti tři sta metrů. Krk prý měla dlouhý dva a půl metrů.”

Snad jsme u něj vzbudili nějaké sympatie nebo to způsobila dychtivost, s jakou jsme mu naslouchali, že se náhle rozhodl ukázat nám záznam ze staré knihy uschované v klášteře, který píše o vodních obludách nebo o velkých vodních koních, obvykle spojených s ďáblem, od nepaměti se vyskytujících ve vodách u Foyers. Nejstarší záznam byl z rukopisu svatého Adamnana z roku 565 n.l., který se jmenuje Životopis velkého svatého Columby, opata z Iony. Originál knihy je uložen ve švýcarské knihovně v Schaffhausenu. Svatý Adamnan popisuje v dvacáté sedmé kapitole druhé knihy následující:

Jednou, když svatý muž po několik dní pobýval v provincii Piktů, přišlo mu překročit řeku Ness. Na břehu spatřil vesničany, pohřbívající nebohého muže, kteréhož hrozná obluda zahubila divokým stiskem strašlivé tlamy. Tělo nešťastníka jeden muž pomocí háku z vody vytáhl, poté co mu na pomoc s loďkou chtěl přispěchat. Svatý muž nedbaje toho co slyšel poručil, aby někdo pro loďku doplaval a mohl jej tak převézt na druhý břeh. Jak příkaz slavného a svatého muže uslyšel Lunge Mocumin, poslechl jej bez odkladu a svléknuv si šaty, vrhl se do vody. Nestvůra, posedlá touhou po kořisti, skrývala se mezitím u dna řeky, když však uslyšela jak tělo plovoucího muže proráží vodní hladinu, náhle se vynořila a s velkým řevem a otevřenou tlamou hnala se k muži uprostřed proudu. Všichni kol strnuli a byli zachváceni hrůzou. Tu svatý muž povstal, vztáhl pravici, tou znamení kříže vysoko ve vzduchu učinil a zvolal ve svatém hněvu: “Stůj a nedotýkej se tohoto muže! Vrať se odkud přicházíš!” Jen to vyřkl, obluda zmizela rychleji než se objevila, ač už jen na délku bidla od plovoucího muže byla. Všichni žasli vidouc ten div divoucí, že jejich přítel Lunge se vrací živ a zdráv zpět ve člunu, zaradovali se a společně, pohané i věřící, oslavovali jméno Boží.

Na vysvětlenou je nutno poznamenat, že řeka Ness, která vytéká z jezera do Severního moře, byla kdysi mnohem hlubší. Dnes vede vedle řeky Caledonský kanál, který odvádí většinu vody z jezera svým korytem.

V jiné historické knize od Hectora Boece se píše o strašné obludě, která jednoho letního rána roku 1527 vylezla z jezera a lehce, zdánlivě bez námahy porazila několik dubů úderm svého silného ocasu. Padli jí přitom za oběť tři muži, kteří ji chtěli ulovit. Další lovec, který je následoval, vyšplhal ze strachu na strom a schoval se tam, dokud se příšera nevrátila do jezera. Dnešní plachý, před lidmi se ukrývající tvor musel být tedy dle zpráv kronikářů ještě v 16. století strašná, divoká obluda.

Prastaré severoskotské ságy mluví i o tom, že krajina kolem loch Ness byla obývána ďábly, démony a duchy vyvražděných skotských klanů. Mluví o tom nejen legendy. I někteří dnešní obyvatelé tohoto drsného kraje tvrdí, že se do zřícenin hradu Urquhart, tyčícího se nad jezerem, vracejí duchové bývalých majitelů. To, že i Nessie se nejčastěji v těchto místech objevuje, je pro ně potvrzením jejich představ o spojení…

Dozvěděli jsme se na příklad, že v červnu 1974 přijel k jezeru britský spisovatel a lovec nestvůry F.W.Holliday s reverendem Ormandem, hlavním vymýtačem ďáblů anglikánské církve. Po proceduře, která měla zbavit jezero vlivu ďáblů se oba muži vrátili do domu paní Carryové, kde byli ubytováni. Tu se náhle před okny jejich pokoje objevil vířící černý mrak, oslnivý paprsek světla sjel z mraku do čela spisovatele Hollidaye a ozvaly se tři exploze. Reverend Ormand ihned poznal, že jsou oba ve smrtelném nebezpečí a nesmí tuto noc opustit dům. Příští den oba muži spěšně odjeli a už se nevrátili.

Strašidelnými pověstmi je opředen i dům „Boleskine House“, který zhlíží na temné vody jezera mezi vesničkami Foyers a Inverfarigaig, asi tři kilometry od našeho tábora. Dříve v něm bydlel Aleister Crowley, v širokém okolí známý jako čaroděj a černý mág, který ve svém domě prováděl nebezpečné obřady Abra-Melin, sloužící k vyvolávání démonů. Realističtěji uvažující lidé však předpokládali, že Crowley je pouze sexuelní zvrhlík, který zakrývá své orgie pod pláštíkem černé magie. Dům „Boleskine House“ teď vlastnil kytarista Jimmy Page ze skupiny Led Zeppelin, dům je však většinu roku zavřený a opuštěný.

Trpělivý parašutista
Vítr, honící se celý den nad jezerem, utichl až teprve večer. Tmavé lesy na březích byly náhle mrtvé a tiché. Franta s Pavlem odpluli na několikahodinovou noční hlídku a nás postupně přilákal na kamenitý břeh jezera malý ohníček, který si tam Vojta Písařík rozdělal z vyplaveného dříví. Popíjeli jsme kávu, poslouchali Vojtovo brnkání na kytaru a hleděli na jezero, které teď celé ztemnělo až na úzký pruh pod obzorem, vyzařující matný lesk stříbra. Pojednou jsme si všimli, že opodál ohně stojí černovlasá dívka v džínách a vojenské bundě. Nikdo z nás ji neslyšel přijít. Pozvali jsme ji aby si přisedla a ona ochotně přijala místo u ohně i nabídnutý šálek kávy. Po chvíli se zasvěceně rozhovořila o jezeře i o nestvůře. Mluvila se zvláštním patosem a chvílemi jsme měli pocit, že odříkává věty, které se od věčného opakování naučila nazpaměť. Brzy se ukázalo, že je spolupracovnicí Franka Searla, nejvytrvalejšího „lovce nestvůry“, jehož jméno se zapsalo do dějin Loch Ness. Celé odpoledne prý pozorovali dalekohledem naše plavidlo a rádi by se o nás dozvěděli něco bližšího. Dohodli jsme se, že je příští den navštívíme.

Frank Searle, bývalý vojenský parašutista, žije u Loch Ness od 16. Července 1969. Usídlil se ve stanu těsně u vody a dvacet hodin denně vydržel pozorovat hladinu jednou ze břehu, jindy z nafukovacího člunu. Při ruce měl stále fotoaparát s velkým teleobjektivem. Přesto, že první tři roky nic zvláštního neviděl, byla jeho mimořádná trpělivost vysoce oceňována ostatními „lovci nessie“. A pak náhle začal Searle hlásit jedno pozorování za druhým a v krátké době pořídil několik fotografií. Usmálo se na něj štěstí, nebo se dal snadnější cestou šikovných padělatelů?

Searlovo obydlí bylo hned vedle půjčovny lodí nedaleko nově dostavěné hydroelektrárny v Lower Foyers. Dnes už to není nepohodlný stan, ale maringotka. Když jsme přišli, Frank Searle právě obědval a tak jsme si zatím v klidu prohlédli jeho „Informační středisko“. Byla to malá dřevěná bouda rozměrů asi 6×3 metry stojící hned vedle maringotky. U vchodu ležela kniha návštěv a pokladnička pro dobrovolné příspěvky na provoz Informačního střediska. Na stěně proti vchodu viselo všech osm Searlových fotografií nestvůry, včetně jeho poslední barevné fotografie z 22.8.1976. ostatní stěny byly polepeny výstřižky z různých novin a časopisů celého světa, pochopitelně pojednávajících o Nessie a Searlovi. Visely tam kreslené vtipy z humoristických časopisů i strojem psané záznamy pozorování Nessie za poslední dva roky.

Zrovna jsme si prohlíželi knihu návštěv, když se Searle objevil ve dveřích s kamerou v ruce a profesionálním úsměvem ve tváři.

„Jak vidíte, návštěvníků se zde vystřídalo hodně,“ smál se na nás. „Minulý rok jich zde bylo přes třicet tisíc a kromě toho každoročně odpovídám asi na tři tisíce dopisů. Moje Informační středisko je vlastně jediné místo, kde mohou turisté dostat odpověď na svoje otázky. Kdybych zde nebyl já, na koho by se ti lidé obraceli?“

Odmlčel se a tázavě se na nás zahleděl, jakoby očekával naši reakci. Uznale jsme přikyvovali hlavou a on pokračoval.

„Ale na druhé straně, nechci ze sebe dělat nějaký šlágr. Přišel jsem na Loch Ness abych uspokojil sebe, abych zjistil co je na celé té historii pravda. Zjistil jsem, že to co se o lochnesce napsalo jsou z osmdesáti procent jen kecy. Ale zbylých dvacet procent je velice zajímavých, vzrušujících a zrovna těch dvacet procent mohu potvrdit i já.“

Stáli jsme vedle barevné kresby dvou lochneských nestvůr plujících vedle sebe – jakési rekonstrukce podoby, kterou na základě dosavadních údajů a fotografií sestavil britský přírodovědec dr. Petter Scott. Nestvůry silně připomínaly vyhynulé pravěké ještěry – plessiosaury.

„Co myslíte, že to vůbec je za tvora?“ otočil jsem se k Searlovi.

„Čistě vodní živočich,“ odpověděl. „Něco jako ryba. Rozhodně to nemůže být savec. Mám zde spoustu dobrých přátel mezi rybáři, vodními správci, hajnými, já sám jsem strávil hlídáním hladiny zhruba osmnáct tisíc hodin ve člunu a nejméně dvanáct tisíc hodin na souši, a tak bychom ji museli často vidět, jak si chodí k hladině pro vzduch. Za celých osm let jsem ji viděl pouze osmadvacetkrát.“

Vojta stál opodál a pozorně si prohlížel Searlovy fotografie. Fotograf odborník se v něm nezapřel.

„Pane Searle,“ zeptal se posléze, „je velká škoda, že vaše fotografie nejsou příliš kvalitní. Vyvoláváte si filmy sám?“

Věděl jsem, kam Vojta míří. Mnoho lidí totiž tvrdí, že Searlovy fotografie jsou padělky, nestvůra je tam přiretušovaná, a že Searle nikdy nedává negativy z ruky. Searle se však nepřestal usmívat.

„Filmy mi vyvolává a zvětšuje jedna firma dole v Anglii. Zvětšeniny nemusí vypadat dobře, protože negativů se použilo více jak stokrát. Dokonce byly dva mé negativy novináři zcela zničeny. Upustili je v komoře na zem a někdo na ně šlápl. Ale teď mám velkou smlouvu s japonskou televizí,“ pokračoval a pozvedl svou šestnáctimilimetrovou filmovou kameru Canon Scoopic.

„Mám jim natočit nestvůru na barevný film. Oni si ho potom sami vyvolají, přezkoušejí a předají japonské univerzitě, aby ho prozkoumali tamnější vědci – biologové. Když vědci uznají, že film je pravý, mohl bych za něj dostat hodně peněz.“

Vyšli jsme ven před Informační středisko. Hladina jezera byla zčeřena drobnými vlnkami a třpytila se ve slunci jako stříbro. Searle zvedl kameru k čím a přes hledáček se zahleděl na jezero.

„Zatím jsem neměl štěstí, kameru jsem získal teprve nedávno,“ řekl, aniž by odtrhl oči od hledáčku. „Ale věřím, že Nessii brzy natočím z takové blízkosti, že už konečně odpadnou všechny pochybnosti.“

Příležitost pro podvodníky
Všechny obory lidské činnosti mají své šprýmaře, kteří si čas od času vymyslí nějaký kanadský žertík. Složité podvody byly již spáchány v literatuře, výtvarném umění, historii i ve vědě. Tyto činy jsou motivovány touhou po slávě či penězích, jindy zase snahou nějakou věc zesměšnit, nebo se jen trochu pobavit na účet veřejnosti.

Pochopitelně, že ani lochneský případ nezůstal od podobných podvodů ušetřen. V prvé řadě vznikla celá řada dobře i poněkud hůře vymyšlených historek o setkání s nestvůrou. Posuďte na příklad sami vyprávění manželů Spicerových, které v roce 1933 otiskly místní noviny.

Jedné červnové noci roku 1933 projížděli ve svém automobilu po břehu jezera, když tu náhle spatřili, jak se z křoví těžkopádně sune přes silnici k vodě jakési velké zvíře, připomínající obrovského slimáka. Zvíře prý bylo „odporného vzhledu“ a než zmizelo ve vodě, stačili si manželé Spicerovi povšimnout, že v tlamě drželo jehně. Ke svému vyprávění tehdy také kresbu tohoto podivného tvora.

Článek probudil bujnou fantazii okolních obyvatel a náhle se objevilo několik dalších osob, které popisovaly podobné příhody. Jakýsi Artur Grant prý dokonce málem do nestvůry vrazil na motocyklu, když se pozdě v noci vracel z jedné zábavy. Ještě větší pole působnosti různým podvodníkům otevřela fotografie. Není třeba opakovat, že za snímky nestvůry byly často vydávány fotografie vln, ptáků, plovoucích kmenů, ale i předem naaranžované fotografie nafouknutých igelitových pytlů zatížených kameny apod. Jedině podrobnými rozbory fotografií i negativů se podařilo z velké většiny vytřídit trikové záběry, fotomontáže a ostatní padělky. Přesným proměřováním velikosti stínů a odrazů ve vodě byly na příklad zjištěny některé nesrovnalosti i v poměrně známé Mac Nabově fotografii, na které vyčnívá z vody tělo nestvůry v těsné blízkosti Urquhartského hradu.

Rovněž další, známá fotografie nestvůry, pořízená Petrem O´Connorem v noci s bleskovým světlem, je padělek. Předložená fotografie by nikdy nemohla vzniknout za okolností, které uváděl autor snímku. Tvrdil, že při fotografování stál po pás ve vodě, asi jen dvacet pět metrů od nestvůry. Odborníci na fotografii naopak prohlašují, že předložený snímek byl pořízen z výšky asi čtyř metrů nad hladinou, což by člověk stojící po pás ve vodě nikdy nedokázal. Ani intenzita a úhel osvětlení nestvůry na fotografii neodpovídá udané vzdálenosti dvacet pět metrů a použitému objektivu, blesku i filmu.

Ale mystifikátoři nezůstali jen u báchorek a falešných fotografií. Začaly se objevovat i takovéto případy:

V říjnu roku 1969 byla na břehu jezera nalezena obrovská kost. O senzaci bylo postaráno. „Kost pochází zaručeně z lochneské nestvůry,“ prohlašovali místní obyvatelé. Pan Colin Simms z Muzea přírodních věd v Yorku však brzy zjistil, že kost byla na břeh jezera záměrně podstrčena. Identifikoval ji jako vyřazený vzorek velrybí čelisti, která před několika dny zmizela z muzea.

Jindy byly objeveny na břehu jezera velké stopy čtyřprstého živočicha. Ty se však rovněž ukázaly být dílem jakéhosi vtipálka, který je vytvořil pomocí vycpané hroší tlapy. Další případ, který skončil blamáží se udál v roce 1972. Tentokrát byly nalezeny zbytky mrtvého těla velkého vodního živočicha. Na místo se opět sjeli reportéři i vědci, neboť se předpokládalo, že by to mohla být Nessie nebo její mládě. Když odborníci mrtvolu podrobně prozkoumali, zjistili, že to jsou pozůstatky rypouše sloního, který uhynul v zoologické zahradě v Yorkshire. K nálezu došlo navíc prvního dubna – byl to tedy hloupý aprílový žert.

A tisk si opět dělal legraci, jiní si zase dělali legraci z tisku. Jistý čtenář telefonoval do redakce The Times, že nestvůra v noci vylezla na břeh a sežrala mu deset pytlů cementu.

„Podvody a kanadské žerty zpochybňují naší seriozní práci,“ postěžoval si nám Nick Witchell, zrzavý a pihovatý mladík, ve kterém by člověk nikdy nehledal experta na lochneskou záhadu. Nick byl dlouholetým aktivním členem Kanceláře pro výzkum lochneské záhady, a zúčastnil se nebo alespoň byl přítomen u všech důležitých akcí, souvisejících s hledáním lochneské příšery. Napsal o tom knihu The Loch Ness story (Příběh Loch Ness), kterou bylo možno vidět za pulty v okolních obchodech.

Seděli jsme vedle Nicka na kamenné zídce vysoko nad strání nad Urquhartským zálivem, poslouchali jeho vyprávění a hleděli dolů na smolně černou hladinu tajuplného jezera. Měli jsme teď jedinečnou příležitost dozvědět se podrobnosti o všech velkých expedicích za nestvůrou. Náš zájem samozřejmě nejdříve patřil pověstné japonské výpravě z roku 1973, o které tehdy psaly snad všechny noviny světa.

„Japonská výprava?“ pohrdlivě se usmál Nick. „To byla jen velká bublina. Japonci si dělali obrovskou reklamu, ale do vlastního pátrání po nestvůře se nakonec vůbec nepustili.“ Po pravdě řečeno, něco podobného jsme čekali. O Japoncích už jsme tady slyšeli mnoho, a všechny výpovědi se kupodivu shodovaly. Celí ta jejich slavná expedice byl jen podfuk.

“Hned když sem přijeli bylo zřejmé, že o jezeře nic nevědí,“ pokračoval Nick. „Domnívali se například, že jezero je dlouhé jen tři kilometry a je v něm křišťálově čistá voda. Zato před novináři se nerozpakovali tvrdit, že se na expedici připravovali plné dva roky. Vyhlašovali, že jezero podrobně prozkoumají v miniaturních ponorkách, nestvůru uloví pomocí harpuny s uspávací střelou a odvezou si ji do Japonska. Ponorky si sebou samozřejmě nepřivezli, ale slibovali, že budou dopraveny k jezeru co nevidět. Měly být dvě. Jedna německá a druhá japonská z druhé světové války typu kamikaze. Později začali mluvit ještě o třetí, francouzské, která prý přijede i s francouzskou posádkou. Ponorky ale stále nepřicházely a japoncům to zřejmě vyhovovalo. Místo pátrání po nestvůře pořádali dlouhé tiskové konference, přijímali novináře a pózovali pro fotografy. Přijíždělo sem stále víc reportérů od tisku, filmu i televize. Hon na nestvůru se však neustále odkládal pod různými záminkami. Jednou chyběl kompresor, podruhé motorový člun, pak se zas čekalo na potápěčské opasky, když i ty přišly, vzpomněli si Japonci, že potřebují dekompresní komoru pro případ potápěčské nehody. A tak se jen hodně mluvilo, ale nic nedělalo. Reportéři už nakonec neměli o čem psát a filmaři neměli co točit. Televize BBC si alespoň nafilmovala jak Japonci obědvají v hotelové restauraci a zklamaně odjela. Až teprve po měsíci Japonci oznámili, že ponorku nepřivezou. Dozvěděli se prý, že se může ponořit jen do hloubky 70 metrů, což je proti třistametrové hloubce jezera žalostně málo. Vedoucí expedice, pan Kou, sice chtěl zabránit ostudě, ponorku přesto přivézt a potápět se jenom pro efekt, ale ostatní členové výpravy nechtěli plýtvat penězi.“

Nick se na chvíli odmlčel a pak dodal: „Stejně je to ale nakonec přišlo pěkně draho. Víte, kolik je ta celá nesmyslná akce stála?“

Pokrčili jsme rameny.

„Sto čtyřicet milionů jenů!“ pomalu a zřetelně vyslovil sumu. Tvářili jsme se ohromeně, ale moc nám to neříkalo.

Ateliér pod hladinou
Jednoho dne jsme se vydali na protější břeh jezera navštívit dr. Rinese, který sem přijíždí každé léto až ze Spojených států, aby se pokusil získat svou vodotěsnou kamerou další fotografie nestvůry. Přesně ve tři hodiny, jak jsme byli domluveni, přijel do přístavu Temple Pier poblíž vesničky Drumnadrochit se svou mladou, hezkou manželkou a roztomilou asi čtyřletou dceruškou. Měl na sobě bílou kombinézu a na hlavě typickou americkou kšiltovku se znakem Massachusettského technologického institutu.

Uvítali jsme, že nás pozval na prohlídku svého zařízení, které používá při výzkumu. Odvezl nás pramicí na svou plovoucí plošinu zakotvenou nad hloubkou 40 m ve vzdálenosti asi 100 m od břehu. Byl to jakýsi vor s prkennou palubou o rozměrech 5×7 metrů, vyrobený z prázdných barelů. Dr. Rines vytáhl z vody pomocí rumpálu jednu z ramp, zavěšených pod plošinou v hloubce 10 metrů. Objevily se dva stříbrné válce. V jednom byla 16mm kamera se širokoúhlým objektivem 1,8/ 10 mm, nastavená na snímání po jednotlivých obrázcích. Druhý válec obsahoval stroboskopický reflektor o výkonu 100 Watt-sekund, což je v podstatě elektronický blesk synchronizovaný s filmovou kamerou. Na vývoji reflektoru spolupracoval dr. Harold E. Edgerten, profesor elektroinženýrství v Massachusettském institutu technologie (MIT), největší odborník na podmořskou fotografii při umělém světle.

„Tato dvojice přístrojů je základem našeho systému výzkumu jezera,“ vysvětloval dr. Rines.

„V roce 1972, kdy jsem poprvé ponořil kameru do jezera, jsem použil jako spouštěcí mechanizmus časový spínač, který automaticky ve zvoleném intervalu od 3 do 90 sekund zapínal reflektor i kameru. Tehdy jsme kameru umístili v hloubce 15 metrů na okraji jednoho z několika hlubokých podvodních příkopů v Urquhartském zálivu u ústí říčky River Enrick. Předpokládali jsme, že by nestvůra mohla čekat na dně příkopu na svou potravu, lososy a mořské pstruhy, kteří v době tření hromadně vplouvají do této říčky. Pro kontrolu jsme umístili asi 40 metrů od kamery sonar tak, aby kamera ležela v jeho paprsku. A v noci 8. srpna 1972 jsme se dočkali prvního úspěchu. Seděli jsme v loďce spojené kabelem se zařízením na dně jezera. Kolem jedné hodiny ráno se na sonaru náhle objevila charakteristická stopa nějakého velkého objektu v těsné blízkosti kamery. Jak jsme zjistili později, objekt proplul nad nebo pod kamerou a bohužel nebyl na filmu zachycen. Seděli jsme jako pěny a čekali, co se bude dít dál. Po čtyřiceti minutách náhle vyskočil nad hladinu losos, jako by jej něco v jezeře pronásledovalo. Jeho dráhu jsme mohli sledovat i na sonaru. Ve stejný okamžik se na sonaru opět objevil velký pohybující se předmět a po chvíli ještě další, stejných rozměrů. Tentokrát objekty propluly před kamerou, která byla nastavena na snímkování v čtyřicetisekundových intervalech. Na dvou snímcích byl zachycen detail jakési kosočtverečné, jeden a půl metrů dlouhé, ploutvovité končetiny, další snímek ukazoval nejasné obrysy dvou těl. Rozborem snímků na základě srovnávání hustoty negativu podle předem ocejchovaných vzorků se zjistilo, že vzdálenost od kamery i rozměry těl, včetně čtyřmetrové vzdálenosti, kterou mezi sebou udržovaly, přesně odpovídaly údajům naměřeným i na sonarových záznamech.

„V dalších letech jsme systém vylepšili,“ pokračoval dr. Rines a sklonil se nad krabicí se skleněným okénkem. „Abychom prodloužili činnost zařízení a zbytečně neplýtvali filmem, změnili jsme způsob spouštění kamery. Těsně vedle kamery jsme umístili sonar, a jeho údaje o velikosti a vzdálenosti předmětů, proplouvajících před kamerou, začal vyhodnocovat tento malý počítač,“ poklepal na krabici připevněnou k palubě plošiny. „Kamera se teď spouštěla pouze tehdy, když se k ní přiblížil předmět větší než 1,5 metrů na vzdálenost 14 metrů. Interval mezi jednotlivými obrázky jsme snížili na 15 sekund a začali jsme používat vysoce citlivý film Ektachrom 125 ASA. Zařízení jsme doplnili o další dvojicí „kamera – reflektor“, tentokrát zavěšenou z člunu 12 metrů nad první kamerou, aby bahno ze dna, zvířené při proplutí živočicha těsně nade dnem, neznemožnilo další fotografování. U této nové dvojice jsme pro zvýšení plastičnosti snímků umístili reflektor do vzdálenosti 1,5 metru od kamery. Sklon osy reflektoru k ose kamery mimoto umožňoval lépe určovat vzdálenost předmětů od kamery. Světelný kužel reflektoru protínal zorné pole kamery ve vzdálenosti 3 m od objektivu, takže předměty v této vzdálenosti byly jasně osvětlené. Předměty vzdálené 6 m již měly horní část ve stínu a podobně předměty, které byly blíže než 2 m, osvětlovalo jen rozptýlené světlo od hlavního paprsku. V červnu roku 1975 nám opět přálo štěstí. Tehdy jsme pořídili ve dvou dnech celkem šest sérií velice zajímavých snímků.“

Dr. Rines otevřel kufřík a vytáhl barevné zvětšeniny šesti okének z filmu. Byly tam pověstné snímky, které oblétly celý svět i další, nám dosud neznámé, pozoruhodné fotografie.

„Všimněte si třeba série těchto sedmi obrázků,“ vysvětloval. „První je ještě prázdný, ukazuje jen pusté vody jezera. V době mezi expozicí prvního a druhého snímku muselo něco velkého vrazit do rampy s kamerou a reflektorem. Jak je vidět na následujících obrázcích, rampa se rozhoupala tak silně, že kamera chvílemi směřovala objektivem vzhůru k hladině a několikrát zespodu vyfotografovala dno člunu, ve kterém jsme seděli. Zde uprostřed mezi těmito dvěma snímky dna našeho člunu je obrázek něčeho, co by mohla být hlava nestvůry. Objekt byl bohužel tak blízko kamery, že jej kužel světla reflektoru ještě nezasáhl a tak byl osvětlen jen velmi slabě rozptýleným světlem.“

Fotografie putovaly z ruky do ruky. V tu chvíli mne napadlo, že nestvůra možná vrazila do rampy úmyslně. Třeba ji blikání ostrého světla rozdráždilo. Hlavou mi hned projela představa naší příští noční hlídky na plavidle a rozběsněné nestvůry ničící nejen naše světelné návnady, ale i plavidlo.

Dr. Rines mezitím přešel na druhou stranu platformy, kde byl přichycen pogumovaný kabel vedoucí pod hladinu. „Teď už používáme také televizní kameru,“ pokračoval, která nám umožňuje ze břehu sledovat hlídaný prostor pod hladinou a v pravý okamžik spouštět ostatní kamery nebo zapnout telerecording. Poslední zkoušky nám ukázaly, že televizní kamera může za příznivých podmínek zachytit předměty do vzdálenosti 8 m a filmová kamera až do 13 m. Je to ale ještě pořád málo. K tomu, abychom zachytili na jediný snímek celé tělo tak velikého tvora to nestačí. Všechny dosud pořízené fotografie, ukazující pouze části jeho těla, to potvrzují. Problém s nedostatečným odstupem by nám ale teď mohla vyřešit naše novinka, tak zvaná siluet-kamera. K fotografování se zde nevyužívá světla odraženého od objektu, jako ve všech předchozích případech, ale světla přímého, pronikajícího mnohem dále. Prakticky to znamená, že je zdroj světla umístěn až za fotografovaným objektem. Získá se tak sice jen silueta objektu, ale i ta může poskytnout mnoho cenných údajů pro možnost identifikace. Dosažení co největšího odstupu od objektu však vyžaduje velmi intenzivní zdroj světla a proto jsme se rozhodli využít slunce. Siluet-kamera je obrácena objektivem vzhůru k hladině a z poměrně velké vzdálenosti fotografuje siluety proplouvajících těles proti sluncem ozářenému pozadí.“

Pepa už nedokázal dále potlačovat zvědavost a nedočkavě se zeptal: „A jaké máte výsledky? Co jste vyfotografovali?“

Dr. Rines se trpce usmál. „Letos ani loni jsme bohužel žádné nové snímky Nessie nezískali, i když jsme pod hladinou pořídili skoro sto tisíc fotografií. Vysvětlujeme si to tím, že loňské sucho snížilo hladinu jezera natolik, že změnilo obvyklé cesty lososů v době tření, které vedly kolem naší kamery. Nessie pak neměla důvod vystupovat z hlubin jezera do tohoto prostoru. Potvrdil nám to také fakt, že mezi 100.000 obrázky, pořízenými pod hladinou v loňském roce bylo jen na 33 fotografiích vidět rybu nebo úhoře, zatím co pouhých dva tisíce snímků ze stejného období roku 1975 obsahovalo velmi mnoho záběrů ryb.“

Nad jezerem se zvedl vítr. Pramička uvázaná k plošině se začala zmítat na vlnách. Dr. Rines se starostlivě zadíval na oblohu, po které se hnaly tmavé mraky. Byl nejvyšší čas vrátit se zpět na břeh.

Odměna zůstala nevyplacena
O několik hodin později jsme v městečku Drumnadrochit diskutovali nad čerstvě zakoupenými knihami o lochneské nestvůře, které jsme objevili v jednom zdejším obchodě. K místu, kde jsme stáli se přitočil nějaký Japonec, chvíli nás poslouchal a rozpačitě přešlapoval. Pak k nám váhavě přistoupil a jednoduchou angličtinou se zeptal, jestli nejsme „ti Češi ze zátoky Foyers“? Když jsme přisvědčili, radostně se mu zablýsklo v očích, ale pak se beze slova obrátil a odešel. Udiveně jsme za nim hleděli. Pospíchal k nedaleko zaparkovaném velkému automobilu a něco řekl do jeho okénka. Na to se jako na povel otevřely všechny dveře vozu a než jsme se nadáli, hnala se k nám celá skupina Japonců. Jeden měl na rameni zavěšený reportážní magnetofon, další si připravoval filmovou kameru. V jejich čele byla Japonka v křiklavě červených kostkovaných šatech s červenou čepičkou, roztomile posazenou na havraních vlasech. Mile se na nás usmála a představila se jako Kaoru Kanetaka z televizního zpravodajství v Tokiu. Je prý komentátorkou a současně ústřední postavou filmu o jezeře Loch Ness a lidech kolem něj, který tady právě natáčejí. Doslechli se, že tady pátráme po nestvůře a tak by nás moc prosili o interview.

Nedali jsme na sobě znát, že nám to zalichotilo a po krátké domluvě jsme blahosklonně souhlasili. Japonka letmým pohledem zkontrolovala jestli jsou kameraman a zvukař připraveni a začala nás zasypávat otázkami: „Věříte v lochneskou příšeru? Už jste ji viděli? Co si myslíte, že to je?“…

Musel jsem se v duchu smát. Byly to přesně stejné otázky, jaké jsme tady dávali lidem i my. Dokonce i zjednodušená stavba anglických vět byla totožná, Úplně to vypadalo jakoby si je od nás opsali. Měl jsem sto chutí začít předvídat, co se nás ještě zeptají.

Japonští filmaři byli typičtí lovci senzací. Hledali po světě témata zavánějící tajemnem a snažili se v co nejkratší době získat co nejefektivnější materiál. Na Loch Ness si naplánovali na příklad pouze tři dny. Byla to na náš vkus poněkud povrchní práce, přesto nás ale strašně zajímalo, jak se v tak krátké době o nás dozvěděli.

„Vždyť už to zde ví skoro každý,“ smáli se. Ale první nás na vaši výpravu upozornil Tim Dinsdale. Hned jsme si řekli, že byste se nám náramně hodili do našeho filmu a tak jsme se za vámi vydali do Foyers. Byli jsme ve vašem táboře, ale bohužel jsme tam našli jen jednoho muže, který neuměl anglicky, takže jsme se nic nedozvěděli. Zkoušeli jsme tedy štěstí a pomalu objížděli jezero, až jsme tady na vás narazili.“

Připadali jsme si najednou strašně důležitě. Když nás Japonci poprosili, jestli by nemohli přijet ještě jednou do našeho tábora, aby si nás nafilmovali při práci, chvíli jsme naoko jejich prosbu zvažovali, domlouvali se mezi sebou, ale nakonec jsme pochopitelně souhlasili.

Příští den, asi hodinu před příjezdem Japonců, jsme svolali válečnou poradu. Museli jsme se domluvit, jestli přivezeme naše plavidlo ke břehu, aby si je Japonci mohli pořádně prohlédnout a nafilmovat, nebo jestli je necháme zakotveno na jezeře, ale abychom je trochu překvapili, použít pro dopravu k plavidlu místo gumového člunu vodníka.

Zapůsobilo to jak jsme předpokládali. Japonci zpočátku mysleli, že nám špatně rozumí.

„Vy nás tam chcete odvézt autem?“ nechápavě kroutili hlavou a ukazovali k plavidlu, které se v dálce pohupovalo na vlnách. Teprve když Franta předjel s vodníkem na břeh a oni je uviděli na vlastní oči, s úžasem pochopili, že se skutečně povezou po vodě autem.

Vodník jim zcela učaroval. Prohlíželi si ho ze všech stran a netajili se skoro dětinským nadšením, když do něj nastupovali. Vmáčkl jsem se na zadní sedadlo, abych mohl obsluhovat vrtuli a Franta se s námi rozjel. Nejdříve kousek po břehu a pak prudce stočil volant přímo do vody. Všiml jsem si, jak se Japonci křečovitě chytili sedadel. Vodník poskakoval po kamenech a voda kolem nás stříkala na všechny strany. Pak se auto zhouplo, jak se kola odtrhla ode dna, a už jsme pluli. Franta přidal plyn a rozjeli jsme se do středu jezera až se za námi dělala zpěněná čára. Japonci byli nadšením celí bez sebe. Kameraman se během plavby vykláněl z vodníka aby natočil efektní záběry, div nás nepřevrátil. Jeho kamera se skoro vůbec nezastavila. Filmařské nadšení ho neopustilo ani na plavidle. Před kamerou jsme vytahovali z vody reflektory i vodotěsný reproduktor, ukazovali na průhledné okénko ve dně plavidla, zapínali magnetofon a zesilovač a vysvětlovali naše metody.

Když jsme se vrátili na břeh, táborem se linula příjemná vůně palačinek s cukrem a meruňkovým džemem. Pavel na rozloučenou přichystal malé pohoštění. Japonci nešetřili slova chvály a prohlašovali, že s našemi metodami máme větší naději na úspěch než dr. Rines. Popřáli nám úspěšný „lov“, abychom mohli od Angličanů vyinkasovat vypsanou odměnu ve výši 10.000 liber a odjeli.

Odměna, o které mluvili, byla skutečně nedávno vypsána jedním anglickým deníkem za získání přesvědčivého důkazu o existenci nestvůry. Ne tedy za její hlavu, jak by se asi domníval čtenář románů z divokého západu. Nestvůra je totiž od jisté doby chráněna zákonem! Byl pro ni dokonce navržen vědecký latinský název Nessiteras rhombopteryx, což znamená Nessie kosočtverečnoploutvá. Je požadováno, aby byla zařazena do seznamu ohrožených zvířat. Její pronásledování a lov je dnes přísně zakázán, dovoleno je pouze pozorování a fotografování, a všechny dříve vypsané odměny za její chycení byly zrušeny. A nebylo jich málo. Newyorská zoologická společnost vypsala za ulovení nestvůry odměnu 5.000 liber, čtyřikrát tolik nabídl jeden anglický cirkusový podnikatel. V novinách si nechal uveřejnit tento inzerát:

Pan Bertram H. Mills odmění každého 20.00 librami šterlingů, kdo mu získá nestvůru z jezera Loch Ness živou či mrtvou. Nestvůra bude vystavena veřejnosti v cirkuse pana Millse. Účelná upozornění budou panem Millsem kdykoliv rády přijaty.

Skotská firma na výrobu whisky Cutty Sark vypsala v roce 1971 za nestvůru prémii dokonce jeden milion liber. Jako reakci na vypsanou odměnu obdržela firma ale pouze jediný dopis. Byl od jisté ženy z města Memphis ve Spojených státech, kde oznamovala: S nestvůrou žiji už skoro dvacet let. Můžete si klidně pro ni přijet.

Čas neúprosně letěl. Hezké, slunečné počasí se střídalo s nepohodou. Když oblohu zakryly těžké mraky a spustil se déšť, byly několikahodinové služby u kamery na plavidle utrpením. Večer co večer jsme startovali elektrický agregát a rozsvěcovali rtuťovou výbojku namířenou do středu jezera i silné reflektory umístěné pod hladinou. Večer co večer se k výbojce slétaly desítky mur a v jejím svitu se dávaly do zběsilého tance. Ale jinak zůstávalo okolí reflektoru nad i pod hladinou prázdné. Pouze jednou se nám zdálo, že jsme ve vodě zaregistrovali něco neobvyklého. Byli jsme s Michalem na noční hlídce v plavidle, vzdáleni asi dvěstě metrů od nejsevernějšího výběžku Foyerské zátoky. Kolem půl jedné ráno se jezero zcela uklidnilo a nastalo takové ticho, že jsme podvědomě začali mluvit šeptem. A pak jsme to uslyšeli. V neproniknutelné tmě západním směrem od nás se začalo ozývat silné šplouchání, jakoby se něco velkého převalovalo ve vodě. Břeh byl příliš daleko, vlny nebyly, nemohly to být ani ryby, protože jejich pleskání o hladinu zní úplně jinak. Bohužel jsme byli oba u magnetofonu ve spodní části plavidla a než jsme vyšplhali po žebříku k reflektoru, nastalo opět ticho.

Lochneská nestvůra nám tedy svou tvář neukázala. Přesto jsme neodjížděli zklamáni. Poznali jsme jezero Loch Ness, poznali jsme osobnosti, které k tajemnému jezeru patří, poznali jsme i prosté lidi žijící na jeho břehu. Lidi, kteří se zajímají mnohem víc o své životní podmínky než o nestvůru. Poznali jsme dokonce i podobu Nessie, ačkoliv jsme ji na vlastní oči neviděli. Z neurčitých a mlhavých představ vykrystalizovala během našeho pobytu u jezera společná a jasná představa roztomilého sympatického tvora s trochu vykulenýma dobráckýma očima. Něco na způsob legračních kreseb z barevných pohlednic, obtisků a výšivek, které jsme tady kolem sebe viděli. A v této podobě nám Nessie přirostla k srdci. Kdybychom se někdy dozvěděli, že byla ulovena, asi bychom ve skrytu duše zaplakali.Z naší roztomilé a záhadné Nessie by se rázem stalo obyčejné, možná ošklivé zvíře, zkrátka jasný případ, zajímající už jenom zoology.době získat co nejefektivnější materiál. Na Loch Ness si naplánovali na příklad pouze tři dny. Byla to na náš vkus poněkud povrchní práce, přesto nás ale strašně zajímalo, jak se v tak krátké době o nás dozvěděli.

Zapůsobilo to jak jsme předpokládali. Japonci zpočátku mysleli, že nám špatně rozumí.

Ivan Mackerle

1978