Železná dvířka s židovskou šesticípou hvězdou se otevírala jen ztěžka. Se skřípěním, jakoby nechtěla vydat své tajemství. Jednou rukou jsem se držel za železnou skobu zaraženou ve zdi, visel ve výšce deseti metrů a pode mnou hučel dopravní ruch velkoměsta. Pak jediný krok… a stanul jsem v temných prostorách, kde se zastavil čas. Z šera přede mnou začaly vystupovat staré střešní trámy, připomínající žebra mýtického tvora. Balancoval jsem po dlouhém prkně, vedoucím do útrob pověstmi opředené půdy Staronové synagogy. Do míst, kde je prý uloženo tělo legendárního pražského golema.
Cesta za tajemstvím golema vede do podivuhodného světa dávných čarodějů a mágů. Není to svět pohádek a výmyslů, jak si dnes mnoho lidí myslí, ale svět skutečné reality, i když odlišné od té běžné každodenní, na kterou jsme si v našem „civilizovaném“ životě zvykli a jejíž hranice většina z nás nikdy nepřekročí. Čarodějové všech věků a kultur se ale naučili praktiky umožňující tyto hranice překračovat, aby mohli komunikovat s jinak neviditelnými přírodními silami a duchy. Pochopitelně, že se je také snažili ovlivňovat a využívat ve svůj prospěch.
Západní mágové to nejčastěji dělali pomocí složitého rituálu obřadní magie. Uzavřeni do magického kruhu, jejž chránila jména a znamení archandělů, jako děla kolem pevnosti, oblečeni podle předpisu obřadu a ozbrojeni rituálním nožem a především však svou soustředěnou vůlí, vyvolávali zaříkávací formule a jména démonů. Když navázali spojení, hrozili jim a donucovali je božími jmény, aby splnili jejich přání. Časté evokační obřady však byly vyčerpávající a dokázaly vychýlit z rovnováhy i ten sebepevnější mozek. Proto se později rozšířila metoda mnohem jednodušší. Pokud chtěl mág získat démona pro trvalou službu k osobnímu prospěchu, aniž ho musel pokaždé znovu a znovu složitým způsobem evokovat, musel vytvořit mezi sebou a služebním duchem magické pouto a zpečetit ho vlastní krví. Tak vznikaly osudné krevní pakty, které dávaly démonu po určité době právo na tělo i duši mágovu. Není snad třeba připomínat úmluvu s tragickým koncem mezi doktorem Faustem a ďáblem Mefistofelem.
Existoval ale ještě druhý, mnohem bezpečnější způsob, kdy mág nehmotného démona trvale připoutal k nějakému hmotnému tělesu a tím nad ním získal kontrolu. Možností měl několik. Jedna skupina takto stvořených služebních bytostí se vázala k tělesům původu živočišného, jiná skupina, tzv. alrauny, brala svou podstatu z říše rostlinné a konečně nejvyšší třídu tvořily bytosti vytvořené přímo z nerostné hmoty. Jako budoucí tělo tedy mohla sloužit lidská mrtvola (zombie), kořen rostliny mandragory, ale i hliněná socha. V tomto případě vznikl golem.
Golem tedy patřil do rozsáhlé rodiny uměle vyrobených služebních bytostí. Dokázali ho však vyrobit pouze židovští kabalisté. Oživit tělo z mrtvé hlíny byl vrchol magického umění a čin, který od tvůrce vyžadoval moudrost, ale také velikou zbožnost a hlavně dokonalou znalost práce s šémem. Šém však nebyl žádný zásuvný modul s programem, žádný spínač, který uváděl v činnost nějaké technické zařízení či robota, nýbrž kouzelné hebrejské slovo, tedy nehmotná písmena, seřazená do určité podoby. Podle učení židovské kabaly totiž hebrejská písmena nejsou jen obyčejné dorozumívací znaky, jako je tomu u písmen jiných jazyků, ale přímo tvořivé síly a stavební kameny vesmíru, pomocí kterých Bůh stvořil svět. Kdo uměl hebrejská písmena správně kombinovat a sestavovat z nich magická slova a formule, ten dokázal působit na svět fyzický, zjednodušeně řečeno čarovat. Největší moc a sílu mělo vždy tajné, nevyslovitelné jméno Boha JHVH a jeho několikapísmenný opis, tedy hebrejsky Šém ha m’foráš.
Tato kombinovaná řada hebrejských písmen se buď odříkávala nebo psala golemovi přímo na čelo, či na cedulku zavěšovanou na krk. Svou zázračnou mocí způsobila, že se z hliněné figury stal živý člověk, i když člověk nedokonalý, tupý a němý.
V hlubinách lidského nevědomí
“Oživit mrtvou hlínu přece není možné,” namítají skeptici a tzv. racionální lidé. “Snad jenom v představách anebo ve snu.” Kdo se však zabývá starými esoterickými vědami nebo moderní transperzonální psychologií ví, že to je možné i v tzv. rozšířené realitě, kam se zkušený kabbalista jistě lehce dokázal “přeladěním” svého mozku dostat. Představme si skupinu kabbalistů, kteří po přísné askezi, půstu a modlitbách vytvářejí na odlehlém místě trup golema, jednotvárně kolem něj obcházejí, odříkávají kombinace hebrejských písmen a soustřeďováním se na tato písmena upadají do mystického tranzu, lépe řečeno rozšířeného stavu vědomí. Pokud uměli tento stav ovládnout a vědomě řídit, dokázali v něm konat zázraky, třeba i oživit svého golema. Návody a popisy rituálů od španělského kabbalisty Abraháma Abulafii z 13. století to potvrzují. Je v nich možno nalézt extatické techniky holotropního dýchání a koncentrace, navozující transperzonální zážitky za hranicemi konvenční reality.
Potom vezmi sklenici plnou čisté vody, vezmi malou lžíci a naplň ji prachem… nasyp prach do vody a jemně foukej během sypání na hladinu vody. A když začneš foukat na první lžíci, odříkávej písmena Božího jména, hlasitě, na jeden nádech, dokud duch nevyjde s dechem a tvář měj obrácenou k zemi. Začni s vrškem hlavy, dokud neskončíš prvních osm domů, abys ochránil hlavu…A budeš odříkávat druhých osm domů, abys ochránil tělo podle příkazu… A budeš odříkávat třetích osm domů, abys ochránil údy a duši. A pak se výtvor zjeví…
Koncentrací na skupiny hebrejských písmen – domy, a řízeným dechem (holotropním dýcháním) s foukáním do vody a vyslovováním písmen na jeden nádech, se kabalisté dostávali do změněného (rozšířeného) stavu vědomí, ve kterém mohli začít komunikovat se svým nevědomím. V nejvyšším a nejpřístupnějším patře našeho osobního nevědomí sídlí náš dvojník (doppelganger), tedy ta potlačená stránka naší bytosti, ke které se nechceme přiznat, a právě tento “druhý v nás” vystoupí během mystického vytržení z našeho těla, a i když je částí našeho nitra, stojí před námi v podobě cizího tvora. Svědčí o tom i pocity popisované rabínem Elijahů z Vilniusu, který se v mládí pokoušel golema vytvořit.
“Když jsem již na něm (na golemovi) pracoval,” vzpomínal, “přešla přes mou hlavu jakási vidina postavy, takže jsem ihned ustal v díle.”
Rabín byl tehdy ještě příliš mlád a svého výtvoru se zalekl.
Ale i zkušení kabalisté se svého golema obávali, protože se často vymkl z kontroly svého tvůrce a obrátil se proti němu. Proto měli připravený postup, jak ho opět zničit. Stačilo provést obřad v obráceném pořadí. V návodech kabalisty Abulafii však obřad ničení nenajdeme. To svědčí o tom, že si byl vědom, že se nejedná o skutečnou trvalou bytost v hmotném světě a nepovažoval ji tedy za nutné zničit. Věděl, že se po skončení mystického obřadu rozplyne sama.
Naskytá se logická otázka: Proč tedy golema vyráběli? Profesor Gershom Sholem z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který se otázkou golema podrobně zabýval, se domníval, že to byl zasvěcovací rituál. Podle něj nebyl golem vytvářen proto, aby vykonával domácí práce, nebo byl strážcem židovské obce, jak o tom hovoří pozdější pověsti. Vytváření golemů bylo jakýmsi testem duchovního a náboženského vývoje kabalistů a prubířským kamenem jejich schopností.
Někdo se teď může mylně domnívat, že se vlastně jednalo jen o jejich fantazii nebo halucinace. Není to však pravda. Tento zcela odlišný svět, který se před člověkem otevře, není totiž individuální jako sen, tedy pro každého člověka jiný v závislosti na jeho osobním nevědomí a fantazii, ale společný všem lidem. Každý, kdo tam vstoupí, vidí a prožívá totéž. Přeludy, s nimiž se tam člověk setká a které by považoval za vlastní představy, tam žijí svým samostatným životem a mohou je spatřit i jiní lidé. Je to tedy realita – pochopitelně na jiné úrovni, než jsme zvyklí.
HISTORIE NEJZNÁMĚJŠÍHO GOLEMA
Ve starých židovských spisech se dočteme, že rabínů, kteří dokázali pracovat s šémem a oživit golema bylo v židovské historii poměrně dost. Talmud vyjmenovává hned pět takových mistrů, v pozdější době se mezi ně zařadil rabbi Eliazer z Wormsu nebo Elijahú ben Juda z Chelmu. Ze všech legend o golemovi je však nejznámější a nejslavnější legenda o golemu pražském.
Vytvořil jej prý koncem 16. století hlavní rabín pražského židovského města Jehuda Loew ben Becalel. Tělo zformoval z hlíny a oživil je tím, že vložil golemovi pod jazyk kousek pergamenu s napsaným šémem. Hlavní golemův úkol byl odhalovat zločiny svalované na židy a chránit je před útoky křesťanů. Zpočátku vykonával i ty nejtěžší domácí práce, ale pro svou strašlivou sílu a omezený rozum napáchal víc škody než užitku. Každý pátek podvečer, když nastával šábes a kdy je židům jakákoliv práce zakázána, vzal mu rabín šém z úst, golem ztuhl, nehnul sebou a stál jako panák v koutě. Jednou však rabín zapomněl šém vyjmout a odešel do synagogy zasvětit šábes. Golem zachvácen šíleným běsněním pudů začal řádit. Rozmetal světnici, vyřítil se ven a začal ničit ghetto. Zděšení lidé přiběhli za rabínem do synagogy a s hrůzou vykřikovali co se děje. Na zoufalé prosby přerušil rabín bohoslužbu, chvátal domů, přiskočil k zuřícímu golemovi a vytrhl mu šém z úst. Z golema rázem vyprchal život, zhroutil se a znehybněl. Rabín se pak vrátil zpět do synagogy, kde znovu, od začátku zazpíval přerušený žalm a dokončil páteční bohoslužbu. Mrtvé golemovo tělo pak bylo ukryto na půdě Staronové synagogy, kde prý odpočívá dodnes. Aby zůstalo nikým neviděno a nedotčeno, vydal rabbi Loew přísný zákaz vstupu na půdu.
Takto zní, velice stručně, nejrozšířenější verze legendy, která se stala vděčným námětem pro spisovatele, básníky, divadelní dramaturgy a později i filmaře. Paradoxem je, že podle historiků zrovna tato legenda, na rozdíl od jiných golemovských legend, nemá historický podklad. Rabbi Loew se výrobou golema ani praktickou kabbalou vůbec nezabýval. V žádné kronice, v žádném dokumentu ze 16. nebo 17. století není o pražském golemovi ani slovo. Celý příběh byl prý vymyšlen poměrně nedávno, někdy v polovině 19. století, ve východním Polsku sektou Chasidů a až teprve potom se dostal do Prahy.
Názor, že rabbi Loew neměl s Golemem nic společného a že legenda byla k jeho osobě připojena uměle, je dnes oficiálně uznávaný i mezi židovskými historiky a objevuje se ve všech naučných slovnících, vědeckých publikacích i historických příručkách. Romantičtí obhájci golema věřící v pravdivost legendy, což jsou většinou chasidští autoři, ale i například Američan Gershon Winkler, však s tímto názorem nesouhlasí a odvolávají se na jeden historický pramen, anonymní hebrejský rukopis o golemovi, nalezený počátkem tohoto století v archívu knihovny v Metzu ve Francii. Jejich tvrzení, že jej sepsal současník rabbiho Loewa, jeho zeť Izák Katz, však historikové odmítají a naopak tvrdí, že jde o podvrh.
Oprávněně?
Stáří rukopisu se nedalo ověřit, protože se nikdy nedostal do rukou odborníkům. Existuje pouze jeho přepis, který pod názvem Nifloas Maharal vydal tiskem v roce 1909 Yudel Rosenberg ve Varšavě. Jsou v něm uvedeny takové podrobnosti, které se dosud v žádných jiných pramenech nevyskytly. Konkrétní místopisné a časové údaje mně přímo vybízely k tomu, abych si jejich pravdivost ověřil. Jako podklad mi sloužil německý překlad uvedeného rukopisu od Chajim Blocha, vydaný ve Vídni v roce 1919. Výsledek byl ale žalostný. Marně jsem hledal ve starých mapách židovského města popisovaná místa a objekty, jako byl Zelený klášter nebo Pětiboký palác, marně jsem pátral v “Knihách svědomí” ze 16. století, uložených v Archívu hlavního města Prahy, po soudních sporech mezi křesťany a židy, jejihž jména jsem znal z onoho rukopisu. Dalo by se snad ještě pochopit, že jsem nikde nenašel ani zmínku o ústřední postavě rukopisu, antisemitickém dominikánovi Tadeášovi, ale skutečnost, že bylo vymyšleno jméno českého kardinála z té doby, už bylo na pováženou. Mezitím mi přišla odpověď z knihovny v Metzu, že uvedený rukopis nikdy v jejich archívu nalezen nebyl. A když jsem posléze z životopisu rabbiho Loewa zjistil, že v letech 1584 až 1588 pobýval mimo Prahu a tudíž nemohlo dojít k některým popisovaným příhodám, ztratil jsem k rukopisu důvěru. Z těžkým srdcem jsem musel uznat, že nejobsáhlejší pojednání o pražském golemovi, které sloužilo jako podklad mnoha dalším autorům, není historický záznam zetě rabbiho Loewa, ani práce nějakého kronikáře, ale pouhé literární dílo, jakýsi román polských Chasidů.
To ovšem ještě neznamenalo, že jádro celé legendy přece jen nespočívalo v nějaké skutečné události. Jak si na příklad vysvětlit dodnes platný zákaz vstupu na půdu Staronové synagogy, kam prý rabbi Loew tajně uložil golemovo tělo? Aby se tam přece jen nějaký zvědavec nedostal, nechal rabbi Loew dokonce strhnout schodiště na vnější zdi, a až do konce 19. století byla vstupní dvířka na půdu ve výšce dvanácti metrů přístupna jen s pomocí dlouhého žebříku. Dodnes se tam musí šplhat po železných skobách. Zákaz vstupu byl přísně dodržován a prokazatelně obnovován. V 19. století tam byl odepřen vstup významnému lvovskému rabínovi Josef Saul Nathansonovi a později i starostovi židovské obce dr. Rosenbacherovi. Pokud byla legenda jen vymyšlena, tak proč? Přitom půdy všech ostatních pražských synagog byly a jsou volně přístupné.
A jak si vysvětlit neobvyklý liturgický zvyk ve Staronové synagoze, že se při páteční bohoslužbě zpívá 92.žalm k počátku sabatu dvakrát? Sami duchovní pražské židovské obce to vysvětlují jako vzpomínku na událost, kdy rabbi Loew byl nucen zpěv žalmu přerušit, aby zneškodnil golema, rušícího nastávající sobotní klid. K nějaké mimořádné události, která dala později vzniknout legendě o golemovi, tedy skutečně došlo. Rabbi Loew musel zasáhnout proti někomu, kdo v záchvatu zuřivosti ohrožoval obyvatele ghetta a pak ho ukryl na půdu Staronové synagogy.
Kdo ale byl ten někdo?
Má vlastní teorie
Často se objevující hypotézu o umělé mechanické figuríně jsem zavrhl ihned. Mechanický panák by nemohl provádět jiné pohyby a úkony než ty, pro které byl konstruován. Ani při poruše vnitřního mechanizmu by golem-stroj nedokázal řádit tak, jak praví pověst. Omezená energie pérového pohonu, který se tehdy pro podobné mechanizmy používal, by na silácké kousky vyvolávající hrůzu a paniku nestačila. A hlavně, tak kuriózní aféra by neunikla pozornosti tehdejších kronikářů. Zdá se spíše, že rozruch způsobil někdo naprosto běžný, a teprve až dlouhá staletí z něj udělala strašného golema.
Kdo to ale mohl být?
Klíč k řešení této záhady jsem našel v samotném slově golem. V hebrejštině má několik významů. Není to jenom “umělý, magicky oživený člověk” nebo “beztvará hmota”, ale i… “blázen”! A tak mne napadla zcela nová a nečekaně jednoduchá myšlenka, že v pozadí celé legendy stojí duševně nemocný člověk, snad epileptik. Mám pro to samozřejmě mnoho argumentů.
Předně ten, že někteří duševně nemocní svým chováním golema připomínají. Záchvaty zuřivosti, při kterých nemocný často vyvine neuvěřitelnou sílu se střídají se stavy útlumu, či úplné nehybnosti, tzv. stuporu. Dojem umělého člověka mohou vyvolávat i automaticky se opakující strojové pohyby, prováděné na příklad epileptiky v mrákotném stavu.
Dále je velice pozoruhodné, že se pražský golem výrazně lišil od všech ostatních golemů. Jako by mezi ty mystické úkazy a přízraky na hranici zhmotnění vůbec nepatřil. Štípal-li dříví, nosil vodu a jestli se s ním obyvatelé ghetta setkávali v prostém každodenním životě, pak existoval v našem hmotném, viditelném světě, tedy v konvenční realitě. Při oživení se mu šém nepsal na čelo ani nezavěšoval na krk, jak bylo zvykem, ale vkládal pod jazyk. Nevzrůstal samovolně jako ostatní golemové, ale zachovával si postavu normálního člověka. V této lidské podobě žil 12 let a měl také jméno Jossile. A tak bych mohl jmenovat jeden důvod za druhým.
Celý příběh, ze kterého postupem času vykrystalizovala legenda o pražském golemovi, mohl tedy vypadat takto: Rabbi Loew přijal ze soucitu za chrámového sluhu němého, duševně nemocného ubožáka. Nebylo by divu, kdyby se všestranně vzdělaný rabín nepokusil léčbou zmírnit nebo odstranit občasné záchvaty ubohého sluhy. A možná, že právě vkládání nějakého medikamentu do úst, který způsobil zdánlivé umrtvení sluhy, mělo za následek vznik pozdější pověsti o vkládání šému pod jazyk. Mohla k tomu přispět i skutečnost, že se epileptikům při záchvatu dával mezi zuby kus kůže nebo hadru, aby si nepokousali jazyk. Od toho už je jen krok ke zkazce o pergamenu s napsaným šémem. Rozruch v ghettu však způsobila až událost, kdy rabbi Loew zapomněl dát sluhovi medikament, a sluha se při obzvlášť silném záchvatu dostal do ulic. Vyděšení lidé běželi do synagogy pro rabína, který musel přerušit bohoslužbu, a proto se ve Staronové synagoze dodnes opakuje 92. žalm. Sluha však tentokrát při záchvatu zemřel. Možná udušením, možná nešťastnou náhodou nebo podáním příliš silné dávky medikamentu. Aby se nepříjemná záležitost nerozkřikla a nedala podnět k různým povídačkám a antisemitickým útokům, nebyla smrt oficiálně ohlášena a sluhovo tělo bylo ukryto na půdu Staronové synagogy. Proto vydal rabín zákaz vstupu na půdu a proto tedy žádná historická zmínka v písemnostech a kronikách. Tajemství však přece jen postupně proniklo na veřejnost, pochopitelně, že už ve značně zkreslené podobě. Sluha se choval jako umělý panák, rabbi Loew mu vkládal něco do úst – asi šém … a možná, že skutečně právě polští Chasidé první vyslovili domněnku: Nebyl to golem? A legenda byla na světě!
Co skrývá tajemná půda?
Teorie zůstane teorií, pokud není věrohodně doložena. Kde však hledat po čtyřech stech letech nějaký důkaz? No přece na půdě Staronové synagogy! Tělo golema tam bylo uloženo, půda pak byla uzamčena, schodiště strženo a za dlouhá staletí se tam dostal jen málokdo. Zbytky jeho těla, nebo alespoň stopy po úkrytu by tam tedy mohly být dodnes. Samozřejmě, že jsem věděl, že už přede mnou několik lidí na půdě golema hledalo.
“Ten, kdo se na půdu odváží vystoupit, na místě zemře,” ale tvrdili Židé. A skutečně se prý stalo, jak píše Ruthova Kronika královské Prahy, že “když starosta obce jednou pověřil jakéhosi stavitele, aby budovu opravil, zřítil se stavitel i s pomocníky se střechy.“ Rovněž v roce 1883 odtud spadl pokrývač Vondrejc a na místě zemřel. Byli však i lidé, kteří hledání golema na půdě přežili. Jako třeba v 18. století vrchní pražský rabín Landau. Než si nechal přistavit dlouhatánský žebřík, pohroužil se do modliteb. Nahoře však strávil jen několik minut. Když se vrátil, byl prý strachem celý bledý, třásl se po celém těle a ihned obnovil přísný zákaz vstupu. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl.
Další byl až v roce 1920 známý židovský novinář Egon Erwin Kisch. Po dlouhém vyjednávání mu byl přece jen výstup do podkroví povolen. Přestože půda byla prázdná a golema nenašel, naznačil, že by se ledacos mohlo skrývat ve štěrku pod podlahou. Kisch však v podlaze nehrabal a nekopal. Nebylo by mu to ani povoleno, protože na základě pochybné legendy by památkáři rozhodné nedovolili kopat v tak mimořádně vzácném objektu. Staronová synagoga, pocházející ze 13. století je totiž nejstarší dochovaná synagoga ve střední Evropě. Bylo jasné, že by to památkáři nepovolili ani mně. Naštěstí však dnes existují moderní přístroje, které pomocí ultrazvuku nebo elektromagnetických vln prozáří zem i zdivo a podle jejich odrazu je možno usuzovat, jaké předměty se pod povrchem skrývají. Sehnat takový přístroj není pro amatérského badatele nic jednoduchého a získat povolení, vystoupit s ním na půdu Staronové synagogy a porušit tak tradiční zákazy už teprve ne. Ale jak se říká – trpělivost přináší růže! A tak po mnoha týdnech zařizování, běhání a sepisování žádosti přece jen přišel ten kýžený den, kdy jsem se svými spolupracovníky opatrně skládal do staletého prachu půdy plechové bedny s geofyzikálním radarem SIR-7.
Půda Staronové synagogy je poměrně malá a přehledná. Nemá žádná zákoutí, žádné výklenky. Dlouhá je asi patnáct metrů, široká deset. Působí dojmem prázdné sýpky. I když jsme nečekali, že se tam budou válet svícny, staré truhly a hromady modlitebních knih, její absolutní prázdnota nás přece jen trochu překvapila. Všude jen mohutné střešní trámy, prach a holubí trus. Z podlahy se zvedá šest velkých pravidelných hrbolů z kamenů, pospojovaných maltou. Člověku chvíli trvá, než si uvědomí, že to jsou vlastně horní hřbety klenby chrámu. V podlaze mizí několik řetězů přivázaných k trámům, aby pak někde dole pod námi, v chrámové síni, držely těžké lustry.
Konečně bylo vše zapojeno a pás grafického papíru geofyzikálního radaru se pomalu s tichým bzučením začal odvíjet. Na záznamu se postupně objevovaly oblouky klenby pod námi. Podle měřítka nebyla klenba silnější než 40 cm, což vylučovalo, aby v ní bylo něco zakopáno. Náš hlavní zájem však patřil prostorám zasypaným drobnou sutí těsně u zdi a nad sloupy, “kde by mohlo být ledacos ukryto,“ jak už naznačil Kisch. Nic zvláštního se však neobjevovalo. Žádné cizí těleso, žádné dutiny. Když jsme přístroj protahovali nad prohlubní druhého sloupu, přístroj zareagoval. Ihned jsme se chopili lopatek, ale jen jsme začali hrabat, zvedl se hustý oblak prachu. Za několik okamžiků se už na půdě nedalo dýchat. Suť, ve které jsme se přehrabovali nebyl žádný štěrk, jak napsal Kisch, ale směs holubího trusu, rozbitých tašek, ztrouchnivělého dřeva a kousků ztvrdlé malty. Mezi tím kosti a zbytky mrtvých holubů. V hloubce asi půl metru jsme konečně narazili na něco tvrdého. Nebyly to však ani pozůstatky člověka, ani součástka z mechanické figuríny, ale obyčejný zmačkaný kus plechu ze střechy. Z golema rozhodně nepocházel.
Jak jsme tedy zjistili, na půdě Staronové synagogy žádné zbytky golema dnes nejsou. To však ale neznamená, že tam kdysi skutečně nebyly. Na jednom trámu jsme totiž našli vyrytý letopočet 1883. To dokazuje, že na půdě byl někdo ještě před Kischem, kdo mohl zbytky golema odstranit. Kdo však byl ten neznámý návštěvník, o kterém se dosud nevědělo a nemluvilo? Musel mít přece povolení. A zase jsem hledal v archívu Státního židovského muzea jakoukoliv zprávičku, až jsem objevil pár zažloutlých účtů a starých dopisů, ze kterých vyplývalo, že v roce 1883 byla prováděna oprava synagogy. Byly při ní vyměněny i ztrouchnivělé trámy na půdě a také zřízen provizorní žebřík ze železných skob na vnější zdi. Půda musela být vyklizena a nalezené věci prý byly sneseny dolů a zakopány na hřbitově. Jaké věci to byly už ale nikdo neví. Nenašel jsem žádný soupis, žádný záznam. Prostě nic. Pokud by členové židovské obce našli mezi svatými knihami a modlitebními plášti kosti člověka, je logické, že nález utajili a vše zakopali na hřbitově. V té době totiž vrcholila nová velká vlna antisemitizmu a židé byli znovu obviňováni z vražd křesťanů a z rituálního používání jejich krve. Každý si jistě dovede představit, jaké spekulace by zveřejnění tohoto objevu vyvolalo a kolik nepřátel židů by toho mohlo zneužít.
Jaký je tedy závěr? Měl rabbi Loew skutečně golema? Všeobecně rozšířený názor, že celá legenda byla jen vymyšlena, rozhodně není správný. Ukázal jsem, že mohla vzniknout zkreslením docela reálné příhody. Bohužel přímý důkaz o správnosti mé teorie jsem přes veškeré úsilí najít nemohl. Nechci se tedy přít s nedůvěřivými historiky, že to tak skutečně bylo. Důležité ale je, že to tak mohlo být!
Ivan Mackerle
DOPLNĚK KE STARONOVÉ SYNAGOZE
1) Synagoga počátkem 20.století (před asanací)
2) Synagoga dnes
3) Řez podlahou synagogy
4) Záznam geologického radaru
