Místa, kde záhadně mizí lidé, jsou oblíbeným tématem milovníků záhad. Většinou se ukáže, že se jedná jen o mystifikaci, ale v Austrálii jedno takové místo skutečně existuje. Sami jsme se o tom přesvědčili.
Jako ostrov v moři eukalyptových lesů se na severu Austrálie vypíná k obloze obrovská hromada temných, zčernalých balvanů. Černá Hora, nazývaná domorodými aboriginci také Kalkajaka. Nejstrašnější a nejznepokojující místo Severního Queenslandu, ležící 25 km jižně od Cooktownu. Aboriginové se k ní neodvažují přiblížit. Podle starých legend zde neustále hrozí nebezpečí. Hory se obávají i bílí usedlíci, protože tam už beze stopy zmizelo mnoho lidí, jakoby je země – nebo hora samotná – pohltila. Ani ptáci a zvířata se k ní nepřibližují. Oblasti se vyhýbají dokonce i piloti letadel, kvůli podivným vzdušným turbulencím a magnetickým poruchám. V roce 1991 nad horou prolétalo v severojižním i západovýchodním směru letadlo Společnosti Mineralogického průzkumu. Pomocí heliového magnetometru a spektrometru měřilo, zda nejsou skály magnetické a neprodukují nějaké záření. Výsledek byl sice negativní, ale záhada mizení lidí i nadpřirozených úkazů kolem hory zůstala. Místní obyvatelé všechny výzkumníky varují: „Rozhodnete-li se zkoumat tajemství hory, musíte být dokonale organizováni, vybaveni a připraveni na ta nejrůznější nebezpečí, ať už očekávaná, či nečekaná – riskujete přinejmenším setkání s obrovskými pythony.“
Strašidelné místo
Hora byla ještě podivnější, než jsme očekávali. Vynořila se náhle za zatáčkou a zdálky připomínala hromadu uhlí vysypanou obří sklápěčkou uprostřed zeleného moře lesů. Ale ta hromada byla dlouhá přes tři kilometry a jednotlivé kousky zdánlivého uhlí byly ve skutečnosti obrovské černé balvany. Některé měřily dokonce přes šest metrů. Prašná cesta vedla přímo až k hoře a přetínala ji v jejím nejnižším místě. Bylo tam malé odpočívadlo s vyhlídkou na tajemnou horu a s informačními cedulemi o jejím vzniku. Podle geologů začala vznikat asi před 250-ti miliony lety. Ztuhlý výlev magmatu pomalu erodoval a jak se odplavovala okolní půda, postupně se obnažoval, až vystoupil do dnešní výšky 300 m nad povrchem země. Vlivem počasí se čedičový blok pomalu narušoval, po obvodě se rozpadal na jednotlivé kusy, které pak dále zvětrávaly a vytvářely samostatné balvany.
Milovníci záhad jsou ale jiného názoru. Tímto běžným geologickým procesem by tak na naší Zemi vzniklo bezpočtu podobných hor, ale Kalkajaka je světová rarita. Nikde jinde nic podobného neexistuje. Tvrdí proto, že hora je umělého původu. Je to ruina chrámu prastaré, dávno zaniklé civilizace z dob temného úsvitu světa. Uvnitř se skrývají velká tajemství, záznamy vysokých znalostí jejich knězů, mrtvá těla dávných králů a samozřejmě nesmírné poklady. Cestu do nitra hory však střeží duchové mrtvých, démoni a stovky jedovatých hadů spolu s obrovskými pythony. Podle moderní legendy je zde jeden ze vstupů do podzemní říše, obývané nepozemskou rasou „ještěřích bytostí“ a skupinou jejich otroků typu „dero“1) , zlých lidských monster, ovládaných pomocí implantátů a podobné techniky.
Pravdou je, že hora odedávna vzbuzovala u domorodých aboriginů posvátnou hrůzu, dodnes se ji vyhýbají a vážně tvrdí, že se tam dějí nadpřirozené úkazy. Pravdou také je, že většina odvážlivců, kteří vstoupili do podzemí, aby horu prozkoumali, se už nevrátila a zmizela beze stopy. Dozvěděli jsme se to v krčmě s honosným názvem The Lions Den Hotel, což je jedno z nejpopulárnějších míst poloostrova Cape York. Scházejí se tam místní obyvatelé, aboriginové i kolem projíždějící cestovatelé. Krčma je téměř skryta pod mohutnými mangovníky a studené pivo je ve třicetistupňovém vedru vždy vítané osvěžení. Přisedli jsme si k vousatému štamgastovi jménem Peter Fitzgerald a svěřili se mu, že bychom rádi Černou Horu prozkoumali. Prohlédl si nás, jakoby nevěřil svým uším a pak řekl: „Buď jste blázni a nebo o té hoře nic nevíte. Kdysi se jí říkalo the Mountain of Death, protože má na svědomí desítky životů. Zmizeli v ní prospektoři, farmáři, policisté, černí stopaři i celý domorodý kmen, který se tam chtěl ukrýt před nepřáteli. Zmizelo tam dokonce i stádo dobytka.“
Lokl si piva a pokračoval: „Aboriginové mají z té hory hrůzu. Když se dělala cesta, která vede kolem hory, pracovali na ní jako stavební dělníci. Měli tam maringotky na přespání, ale báli se tam přes noc zůstat. Raději každý večer odjížděli pryč.“
Pak nás odvedl na verandu před hospodu ke stolu, kde seděli dva aboriginové. Objednali jsme jim pivo a oni nám začali vyprávět starou legendu:
Dávno v dobách úsvitu samotného lidstva žil mezi zdejším kmenem hrozný a mocný šaman, kterému říkali „požírač masa“. Samozřejmě, že lidského. Byl tak obávaný pro svou magickou sílu, že mu občas dovolili, aby se nasytil buď starou ženou nebo nemocným mužem. Jednou ale, když ve svém hrozném hladu zabil a snědl mladého náčelníka kmene, všichni se proti němu vzbouřili a chtěli ho potrestat. Šaman však ovládal kouzla a proměnil se v obrovského hada. Ukryl se v hoře a vylézal z ní pouze, když měl hlad. Od té doby se tam ztrácejí lidé i zvířata.
Samozřejmě, že jsme to brali jako typickou starou legendu. Zbystřili jsme ale, když nám začali vážně tvrdit, že se dodnes z hory ozývají záhadné zvuky. Nářek, kvílení, rány a podivná nepozemská hudba. Je tam spousta jedovatých hadů i obrovských pythonů. Celá hora je prý prokletá a je lepší se ji vyhnout.
Čekání na démona
Lidé, kteří k Černé hoře zabloudí, si ji většinou se zájmem prohlédnou z odpočívadla u cesty ale pak pokračují dál. Málokdo se rozhodne ověřovat si domorodé legendy, poslouchat tajuplné zvuky z podzemí a vydat se pátrat do chodeb. Hrůza domorodců z hory, obzvlášť v noci, znamenala pro nás výzvu, abychom u ni přenocovali. Problém ale byl v tom, že chcete-li se dostat k úpatí hory, musíte se tam prosekat hustým pralesem. Je to už nehostinná tropická oblast kde rostou liány, jedovaté fíkovníky a žahavé stromy. Naše terénní auto, plné drahých kamer a přístrojů, bychom museli nechat stát nehlídané někde na opuštěném místě, což bylo riskantní. Se stanem jsme se tedy nakonec za démonem hory – požíračem lidského masa, vydali jen sami dva s Dannym. Ostatní odjeli s autem do kempu u The Lion‘s Den Hotel. Vyschlé koryto potoka nás dovedlo hustým pralesem až přímo k úpatí. Bylo to odporné, ponuré místo ve stínu mohutných pokroucených stromů, obklopené suchými zaprášenými křovisky. Hned vedle se už zvedaly do výšky hladké balvany a kousíček nad námi se šklebily černé jícny podzemních chodeb, odkud vanula hniloba.
Setmělo se kolem sedmé hodiny. Jak už to v tropech bývá, tma přišla náhle a ve světle naší plynové lampičky jsme kolem sebe viděli jen nezřetelné stíny stromů, slévající se v tmavou hmotu. Asi dvě hodiny jsme si povídali, občas se zaposlouchali do nočních zvuků pralesa a mlčky hleděli na černou stěnu balvanů, zvedající se nad našim stanem. Cítili jsme starobylou historii tohoto spícího kraje a čekali, zda tady neprožijeme něco neobvyklého, co by potvrdilo legendy o nadpřirozených jevech u hory Kalkajaka. Ze zkušenosti jsme však skepticky předpokládali, že noc proběhne normálně. To jsme ještě netušili, jak se mýlíme.
Kolem desáté hodiny se náhle zvedl vítr a v korunách stromů to začalo praskat. Zalezli jsme raději do stanu, leželi na karimatkách s otevřenýma očima, zírali na tmavou stanovou celtu a napínali uši. Noční skřeky z pralesa zní skutečně strašidelně. Podivné výkřiky se mísí s příšerným chechtotem, do toho občas zazní rachot padající větve, ulomené větrem ze stromu, zkrátka hrůza. Člověk si na to ale brzy zvykne. Pomalu jsme začali usínat, když náhle nastalo naprosté ticho. Nejenom, že přestal vítr, ale utichly i hlasy všech zvířat a nočních ptáků. Až nás to udeřilo do uší. Udiveně jsme se s Dannym na sebe podívali. Ještě jsme si začali dělat legraci, že asi přichází nějaké strašidlo, když se ze skály nad námi ozval rachot padajících kamínků. Něco se škrábalo z hory ven. Bylo to dost blízko a mysleli jsme si, že to je nějaké zvíře. Nejspíše rock wallaby. Ale když to slezlo až dolů na úpatí hory, začalo se z křoví a suchého spadaného listí ozývat praskání, jako když tam kráčí člověk. Zvuky lezoucího zvířete zní úplně jinak. Tady bylo zřetelně slyšet lidské kroky.
„Zjistíme, kdo to je,“ zašeptal Dany a sáhl po baterce. „Počkej,“ zastavil jsem ho. „Máme černý stan, který není vidět. Třeba o nás vůbec neví a odejde.“ Po pravdě řečeno, měl jsem strach a nechtěl jsem na nás zbytečně upozorňovat. Byli jsme přece jenom cizinci v neznámém divokém kraji a bez povolení jsme stanovali na posvátném místě. Jenomže kroky pomalu kráčely přímo k našemu stanu, jakoby ten „někdo“ o nás dobře věděl. Srdce mi tlouklo až v hrdle a mimoděk jsem sevřel rukověť dlouhého loveckého nože. Plíživé kroky už byly jen kousek od stanu a začaly ho opatrně obcházet.
„Jdeme na to,“ vyskočil Dany a prudce roztrhl zip od stanového vchodu. S baterkou a nožem v ruce jsem vyběhl za ním. Kužely našich baterek se zabodly do míst, odkud se ozývaly kroky. Beztvará temná hmota, vlnící se před ponurou stěnou černých křovisek a stromů se ve světle baterky rozplynula a nastalo mrtvé, zlověstné ticho. Žádný útok proti nám, ale také žádný praskot křoví od prchajícího člověka nebo zvířete. Jenom prázdno a ticho. To jsme nechápali. Důkladně jsme prohledali místo, odkud se kroky ozývaly, několikrát jsme obešli stan i jeho okolí, volali jsme do temného lesa, ale nikde nic. Žádný pohyb, žádná odpověď. Zalezli jsme opět do stanu, připraveni kdykoliv vyběhnout zase ven, ale už jsme moc o démonech hory nežertovali. Prales po chvíli znovu ožil a začaly se z něj opět ozývat nám už důvěrně známé, ale naprosto neškodné noční zvuky. Vše se vrátilo do starých kolejí. Přesto jsem usnul teprve až když začalo svítat. Měl jsem nezřetelné chaotické sny naplněné strachem před zlými silami, přicházejícími z útrob Černé hory. Pak se změnily v představy zřetelné, jako bych je prožíval ve skutečnosti. Sestupoval jsem v nich dlouhou chodbou do nitra hory. Skončil jsem v jakési čtvercové komnatě, kde na zemi ležely podivné dlouhé lebky pomalované šachovnicí z červených a modrých čtverečků.
Probudilo nás vzdálené troubení klaksonu a volání. Bylo osm hodin a kamarádi na nás čekali s autem na silnici. Vyprávěli, že včera v noci se ještě jednou vrátili k hoře a pozorovali ji dalekohledem. Viděli prý na ní nějaké světelné záblesky. Našemu nočnímu zážitku moc nevěřili.
Pověsti nelžou
Historik Hans Looser z Cooktownu se o tajemství Černé hory vášnivě zajímá. Do podzemních chodeb uvnitř hory by ale za nic na světě nevlezl. Je to už taky starý pán. Za svůj život sesbíral nejen všechny legendy Aboriginů o Černé hoře, ale i záznamy případů o záhadném mizení lidí v blízkosti hory i výpovědi svědků. Nejsou to tedy jenom tlachy opilých buschmenů a nesoudných fantastů.
„Staré policejní zápisy o vyšetřování těchto nepochopitelných událostí se už dávno poztrácely, ale něco vám ukážu,“ řekl nám se slibným úsměvem a pozval nás do svého bytu. Z knihovny vytáhl desky se zažloutlými listinami. Mezi nimi byl i sedmdesát let starý záznam rozhovoru s policejním seržantem Macem z Cooktownu o lidech, kteří v hoře zmizeli.
Začalo to hned krátce po tom, co se v těchto končinách objevili první bílí osídlenci. V roce 1877 hledal dopravce jménem Grayner na svém koni u hory zaběhlého býčka. Zmizel tam beze stopy se svým koněm i býčkem. O pár let později se po přestřelce se svými pronásledovateli ukryl do hory uprchlý zločinec Sugarfoot Jack se svými dvěma komplici. Nikdy se už z hory nevrátili. Na přelomu století konstábl Ryan, sloužící u policie v Cooktownu, sledoval jiného hledaného zločince ke křoviskům na úpatí hory. Ví se ještě, že policista vstoupil do jedné z jeskyň a od té doby už ho nikdo neviděl, podobně jako muže, kterého pronásledoval. V následujících letech přibyl na seznamu zmizelých lidí prospektor jménem Renn. Během všech těchto případů byla po celé týdny krajina pročesávána policisty i domorodými stopaři, ale bez výsledku. A záhadná zmizení pokračovala. Harry Owens, majitel stanice Oakey Creek jel jednoho rána na koni přímo k Černé Hoře, aby se tam poohlédl po zaběhlém dobytku. Když se nevracel, jeho partner George Hawkins se ho vydal hledat a současně o tom informoval seržanta na blízké policejní stanici. Policie se zapojila do pátrání a zakrátko zjistila, že Hawkins zmizel také. Během hledání vstoupili dva domorodí policisté do jedné z jeskyň, vrátil se však odtud jen jeden. Byl tak vyděšený a pomatený ze svého zážitku, že nemohl dát jasné vysvětlení, co se v podzemí přihodilo. Ve dvacátých letech se pokusili záhadu dřívějších zmizení vyřešit dva mladí evropští jeskyňáři. Spustili se do podzemí a už o nich nikdy nikdo neslyšel, stejně jako o dvou černých stopařích, kteří se je snažili najít a zachránit. Poslední událost zapsaná ve starých dokumentech, se stala v roce 1932. Balič jménem Harry Page, který se také z Černé Hory nevrátil, byl ale tentokrát po rozsáhlé pátrací akci policie a černých stopařů nalezen. Bohužel byl mrtev.
V podzemním bludišti
Proč je Černá Hora tak černá? Vždyť samotné balvany jsou ze světle šedého čediče. Je to jejich černý povlak, co dává hoře cizí, odpuzující a skoro děsivý vzhled. Po dlouhých deštích hora zčerná ještě víc. Geologové si zpočátku mysleli, že to způsobuje velmi tenká vrstva kysličníku železa a manganu. Později došli k tomu, že kameny jsou pokryté černým lišejníkem a dnes jsou přesvědčeni, že to není lišejník, ale jeden druh modrozelené řasy, rostoucí na odkrytém povrchu balvanů.
Hrozivý vzhled hory už tedy není záhadou, ale co se skrývá v jejich útrobách a co se stalo všem těm lidem, kteří v ní během uplynulých minulých sto let beze stopy zmizeli? Odpověď jsme mohli nalézt jen uvnitř hory. Najít vstup do podzemí nebylo vůbec těžké. Černé jícny lákaly ke vstupu takřka všude. Některé chodby končily hned po pár metrech, jiné pokračovaly dál do neproniknutelné tmy. Brzy nám ale bylo jasné, že najít ty správné, směřující přímo do středu tajemné hory je práce na několik měsíců. Vsadili jsme na štěstí a po laně se spustili do jednoho z větších otvorů. Dostali jsme se do poměrně rozlehlé komory odkud vedly chodby na všechny strany. Vydali jsme se tou největší, směřující šikmo dolů směrem ke středu hory. Asi po deseti metrech jsme se ocitli v další černé komoře. Zde se chodba znovu dělila do čtyř různých směrů. David tu zůstal hlídat a já s Dannym jsme pokračovali dál. První dvě chodby byly slepé. Neustále se zúžovaly, až skončily úzkými otvory mezi balvany, kam se už nedalo protáhnout. Třetí chodbou jsme se museli zpočátku plazit, ale brzy jsme se dostali do příčného tunelu, kde jsme se už mohli narovnat. Vrátili jsme se pro Davida, ale začali jsme mít potíže s orientací. Bylo tady tolik odboček a alternativních cest, že by se zde dalo velice snadno zabloudit. Museli jsme za sebou táhnout „Ariadninu niť“. Zpočátku jsme uvažovali o silonovém vlasci, odvíjeném z rybářského navijáku, ale nakonec jsme zvolili horolezecké lano. Dno chodeb, kterými jsme kráčeli totiž nebylo pevné, ale vytvořené z balvanů. Některé se povážlivě kolébaly a neustále hrozilo nebezpečí sklouznutí do nějaké trhliny či propasti pod námi. Úzký tunel nás vedl přímým směrem a dalo se v něm pohodlně kráčet. Zdržovalo nás jenom odvíjení lana. Směr chodby se pojednou prudce změnil. Za zatáčkou se klenba nad našimi hlavami snížila a dál jsme museli postupovat sehnuti. A tu proti nám vyrazil veliký netopýr. V úzkém prostoru do nás málem vrazil a ve tváři jsme cítili závany vzduchu od jeho křídel. Vylekal nás, ale samozřejmě jsme se ho nebáli, i když to byl dravý, masožravý Ghost Bat (Macroderma gigas). Požírá žáby, ptáky i malé hlodavce, ale na větší tvory si netroufá. Další netopýři zatím viseli na kamenech a podivně se houpali. Světelné kužely našich baterek klouzaly po stěnách a klenbách, vystupujících z neznáma a mizejících v labyrintu navalených skalních bloků. Chodba zde ale bohužel také končila. Mohutný balvan, který se sem ze stropu kdysi zřítil, zahrazoval další cestu. Protáhl jsem se štěrbinou pod ním a plochý kámen na podlaze se najednou se mnou povážlivě naklonil. Jen díky lanu jsem nesklouzl do jícnu kolmé šachty, která se pode mnou otevřela. Kameny stržené do propasti odskakovaly, odrážely se od stěn a několik dlouhých vteřin svištěly volným pádem dolů. Ozvěna nám naznačila, že propast je hluboká pár desítek metrů.
Do podzemí jsme se vrátili ještě několikrát v následujících dnech. Štěstí jsme zkoušeli na různých místech a brzy jsme zjistili, že chodby a průlezy vytvářejí jakousi proděravělou vrstvu podél celého povrchu hory. Mohli jsme stále sestupovat směrem dolů a protahovat se do stran, ale cestu, která by vedla přímo do středu Černé hory, kde se údajně skrývá její tajemství, se nám bohužel najít nepodařilo. Všechny, které jsme vyzkoušeli, byly zaneseny štěrkem a pískem z rozpadlých kamenů.
Je těžké jednoznačně říct, zda jsou v srdci hory nějaké tajemné sály a hrobky s poklady, nebo je tam jen pevná dosud neporušená skála, jak tvrdí geologové. Vyžadovalo by to několikatýdenní, či spíše několikaměsíční systematický průzkum. Zdá se ale, že hora je skutečně dutá nebo přinejmenším proděravělá skrz naskrz. Místní lidé totiž jednou pozorovali, jak kouř z požáru buše byl na jedné straně nasáván do hory a z druhé strany pak vystupoval ven.To ale ještě neznamená, že uvnitř žijí příšery podzemní civilizace hadí rasy unášející si a masakrující neopatrné odvážlivce, kteří se k hoře přiblíží nebo ji chtějí prozkoumat. Pro záhadná zmizení můžeme najít mnohem jednodušší vysvětlení. Kdo v tomto hrozném bludišti za sebou netáhne provázek, ten už se nevrátí. Není těžké si představit, co musí prožívat člověk, bloudící v tomto temném labyrintu. Rachot padajících kamenů a nečekaná setkání s velkými netopýry či hady mohou vyvolat paniku, ztrátu orientace i následná zranění. Stačí pak jen zakopnout nebo uklouznout na jednom z tisíců viklavých balvanů a upustit baterku. Ta propadne mezi kameny do nějaké štěrbiny a člověk se ocitne v naprosté tmě. A to je jeho konec. Cestu na denní světlo už nikdy nenajde.
Vysvětlení by se snad dalo najít i pro tajemné zvuky, ozývající se z hory. Mohly by to být jen rezonance vzduchu vyvolané větrem, mnohonásobné ozvěny, pády náhodně uvolněných kamenů, které vydávají při úderu zvláštní kovový zvuk, i jejich exploze, způsobené teplotními změnami. V létě, když jsou kameny rozpáleny, náhlý tropický déšť rychle ochladí jejich povrch, což vyvolá prudké smrštění. Vnitřní napětí může být někdy tak obrovské, že kámen vybuchne. Pro zvuky nočních kroků kolem našeho stanu jsme ale žádné vysvětlení nenašli. Že by to přece jen byla v podzemí žijící „ještěří příšera“?
Ivan Mackerle
1) Dero – zkratka od determinal robot. Jsou to degenerované zlé bytosti
démonického charakteru, obývající podzemní svět.
