KALANORO.
Ostrov duchů a kouzel, jak se někdy Madagaskaru říká, dokáže přichystat Evropanům nečekaná překvapení. Jeho obyvatelé Malgaši věří v existenci různých božstev a duchů a lpí na přísném dodržování tak zvaného fady, což je malgašská obdoba polynéského tabu. Jsou to tedy omezení a zákazy, jejiž porušení trestají nadpřirozené síly.
Svět je prosycen legendami o nejrůznějších chlupatých bytostí podobných lidem. Mohou být velcí, jako například nepálský Yeti, mongolský Almas či australský Yowie . Anebo naopak vzrůstu malého, jako Nittaewo ze Srí Lanky, nebo Kalanoro z Madagaskaru. Jedno však mají všichni společné, jsou divocí, po celém těle porostlý hustou srstí a chodí po dvou jako člověk.
A právě legenda o tajemném tvoru Kalanoro nás zavedla na 4. největší ostrov světa, na ostrov Madagaskar, kde tento záhadný tvor, podle vyprávění domorodců ještě do dnes žije.
Kalanoro žil na Madagaskaru už víc než před dvěma tisíci lety a proto legendy o něm mají hlubokou tradici. I když většina lidí na Madagaskaru jsou o existenci těchto tajemných bytostí přesvědčeni, jejich názory se mnohdy různí.
V publikaci Antananarivo Annual z roku 1886 spisovatel Herbert Smith popisuje tohoto záhadného tvora takto. „Je metr vysoký , po celém těle je porostlý hustou srstí na prstech má dlouhé nehty a přežívá v odlehlých temných jeskyních, nebo v neprostupných oblastech deštného pralesa Madagaskaru. Kalanoro se živí syrovými plody moře, zeleninou, obilím ale nepohrdne ani medem nebo oříšky.“ Kalanoro má údajně magickou moc, nadpřirozenou sílu, telepatické schopnosti a obyvatelé Madagaskaru k nim mají velký respekt. Největší výskyt tohoto chlupatého divokého hobita má být převážně nedaleko města Mahajanga a podél východního pobřeží ostrova od města Tamatave až k městu Maroantsetra. To byly první informace, které se nám podařilo o výskytu tohoto záhadného tvora zjistit.
Po příletu do hlavního města Antananarivo naše první cesta vedla do Národního muzea. Zde jsme se před dvaceti lety, při expedici s mým otcem Ivanem Mackerlem, setkali se zoologem Julianem Ramanampamonjou. Tehdy jsme se od Juliana poprvé dozvěděli o existenci tvora kalanoro . Bohužel Julian doma nebyl, byl pracovně na cestách po Madagaskaru, ale od jeho syna jsme na něj dostali telefonní kontakt. Z Antananarivo jsme pokračovali dál v doprovodu průvodce Gilberta Beandapa do jednoho z málo dostupných míst Východního pobřeží ostrova, do města Maroantsetra, kam běžná noha turisty nikdy nezavítá. Zde je výskyt kalanoro podle vyprávění domorodců největší. Na kalanoro jsme se vyptávali všude kde to jen šlo. Hledali někoho, kdo by nám o něm mohl říct více, než jsme věděli, nebo ho dokonce viděl. K našemu překvapení jsme dostali několik informací o lidech, kteří jsou s kalanoro ve spojení. Byli jsme zvědaví a nedočkaví co se nového o této záhadné bytosti dozvíme. Spojení s kalanoro se provádí pomocí tromby, což je malgašský název pro exatický obřad na vyvolávání duchů. Obřad provádí šaman, který je prostředníkem mezi kalanoro a lidmi. Šaman umí kalanoro přivolat a komunikovat s ním. Nechtěli jsme nic nechat náhodě, a tak jsme se několika obřadů účastnili.
V roce 1964 spisovatel Bacil Kirtley napsal v článku Neznámí hominiti a nové světové legendy, „Kalanoro je tvor ze země trpaslíků podobných jako jsou v Evropě elfové a trolové, krade děti domorodcům a vyměňují je za své“. Profesor Joe Hobbs z University z Missouri z Geografického ústavu při svém studiu v rezervaci Ankarana v roce 1990 zas píše ve svém článku Lidé a jeskyně na Madagaskaru , „Ve vesnici Ambalakedi kalanoro unesl jedné rodině dvě děti, nešťastní rodiče kteří je chtěli získat zpět zanechali blízko jeskyně Andobora med, oříšky a alkohol. Kalanoro si dary odnesl a děti pustil na svobodu“.
Přesto, že setkání s kalanoro jsou vzácná, všichni kteří tuto bytost zahledli jí popisují takřka shodně. Jako malého chlupatého tvora s dlouhými prsty a nehty a obrácenými chodidly. Podle domorodců, kalanoro děti nekrade, ale bere si je na převýchovu, aby z nich udělal šamany, tedy budoucí prostředníky mezi kalanoro a lidmi. Jestliže ale dítě strádá, nejí a trápí se, tak je kalanoro vrátí zpět.
V roce 1930 francouzský paleontolog Prof. Charles Lambertom uvažoval, že by kalanoro mohl být stvořen díky lidovému vyprávění a dávných vzpomínkách domorodců na vyhynulého hadropithecusa. Hadropithecus je středně velký lemur, který vyhynul kolem roku 444-772, krátce po příjezdu lidí na ostrov. Jeho váha je odhadována mezi 27 – 35 kg a výška by odpovídala výšce kalanoro. Lamberton byl dále přesvědčen, že Herbert Smith v publikaci Antananarivo Annual nepopisuje žádného záhadného tvora, ale lemura Indri, nazývaného také babakoto. Domnívá se, že Smith spojil mytologickou postavu se zvířetem a tím vzniknul kalanoro. Pro srovnání lemur Indri dorůstá do výšky kolem 90 cm a jeho výskyt je v primárních nížinách i horských deštných pralesích východního Madagaskaru. Má zakrnělý ocas, jeho nohy jsou dlouhé a štíhlé a ruce má v porovnání s nimi krátké. O obrácených chodidlech však nic neříká. Domorodci ale záměny kalanoro s Indri zásadně odmítají. Tvrdí, že lemury znají velmi dobře a v žádném případě tento záhadný tvor není lemur. Většina kalanoro má velké magické schopnosti a léčitelskou moc. A to je jeden z hlavních důvodů proč malgaši vyhledávají jeho spojení.
Trasa podél východního pobřeží na sever ostrova, je náročná, plná přívozů a kodrcání po více méně nesjízdné cestě. Úsek, který by jste normálně projeli za několik hodin trval několik dní. Na jednom z přívozů nám domorodec Joslin přesvědčivě vyprávěl o existenci kalanoro. „Na Madagaskaru jich žije mnoho a pomáhají lidem. Při trombě budete mít strach, ale žádné nebezpečí Vám nehrozí“, řekl nám Joslin.
Americký kryptozoolog Brent Swancer zas charakterizuje tajemného tvora Kalanoro coby asi dvě stopy velkou bytost, s poněkud opičími rysy. Údajně vyhledávají vodu, rádi se koupou v řekách nebo v jezerech. Kalanoro jsou prý většinou plaší. Často pod rouškou noci přicházejí do vesnic. Třeba i proto, aby lidem kradli jídlo. Pokud se prý setkají s člověkem, bývají dost agresivní. Přestože jsou malé postavy a mají neobyčejnou sílu.
Je zajímavé, že ze světa přichází mnoho zpráv o tvoru podobnému kalanoro. Například oran pendek, nepolapitelný tvor ze Sumatri, který je dodnes občas pozorován domorodci, nebo Nittaewo, tajemný trpaslík ze Srí Lanky s načervenalým ochlupením a zahnutými ostrými drápy, nebo malé lidské kosterní pozůstatky na filipínském ostrově Flores. Ty jenom dokazují, že tam souběžně s moderním člověkem žili jeho příbuzní, mrňaví pravěcí hobiti. Mohl by kalanoro být něco podobného?
V městečku Mananara, které leží asi 300 km severně od Tamanave jsme se dozvěděli, že výskyt kalanoro není v této oblasti nic neobvyklého. Většina obyvatel v něj věří a mají z něj velký respekt. Zde jsme se účastnili prvého obřadů tromby. Šaman Modeste z města Mananara nás přesvědčoval, že není se čeho bát, tromba neubližuje, ale léčí. Při navazování spojení s kalanoro odešel Modeste za stěnu, protože na kalanoro se nesmíme podívat. Ten kdo se na něj podívá prý oslepne. Obřad začal, ozývalo se hlasité bouchání a mlácení až se dřevěná chýše zaklepala. Najednou byla slyšet dvojhlasná komunikace mezi kalanoro a Modestem . Za chvíli opět mlácení a bouchání. Hlasy už byly tři. Přišel další kalanoro. Dalo se jasně rozlišit mezi hlasem Modesta a vysokým skřehotáním obou kalanorů. Pro nás to byla ale nesrozumitelná zněť plná výkřiků, kterým nerozuměl ani náš malgašský průvodce Gilbert. Začali jsme pokládat otázky. Kalanoro jsou rodu ženského, což byla pro nás zásadní informace. Rozmnožují se jako lidé a mají svůj dorozumívací jazyk který zná pouze šaman. Kalanoro ale umí komunikovat i v malgaštině (domorodém jazyce). Chodidla má obráceně, proto je těžké ho vystopovat. Nemá rád psy, protože ti jediní je mohou vidět, aniž by se jim něco stalo. A taky proto, že psi požírali jejich děti. Každý kalanoro má své jméno a vybírá si svého majitele (prostředníka s lidmi). V různých oblastech Madagaskaru říkají této záhadné bytosti jinak. Na východním pobřeží mu říkají kalanoro, ve vnitrozemí zas kotoky, nebo kotobe. Samec od kalanoro se jmenuje kotokely. Je menší než kalanoro, chodidla má také obráceně a k tomu výrazně červené oči. Tyto záhadné bytosti jsou podobné původním obyvatelům Madagaskaru, kteří se jmenují Vazimba. Vazimbové byli lidmi na Madagaskaru, byli lovci a sběrači – pygmoidní lidé, kteří se na ostrov dostali z prvními kontinentální Afriky možná už před více 4 tisíci let. Nově příchozí kmeny, které se usadily ve vnitrozemí ostrova, však Vazimby postupně zatlačily na západ. Vazimbové našli útočiště ve skalním lese známém dnes jako národní park Tsingy de Bemaraha. Vazimbové na Madagaskaru postupně vyhynuli, dodnes však můžeme vidět pozůstatky jejich hrobů v otvorech ve skalních útesech kolem řeky Manambolo, která si tudy razí cestu do Mozambického průlivu. K lidu Vazimba chovají Malgaši dodnes velký respekt.
Ve vesničce Sandrakatsy, která je vzdálená od Mananara necelých 37 km jsme se účastnili dalšího obřadu. Šaman Pascal má léčitelské schopnosti od ducha Andriamanitra. Tromba probíhala dá se říct stejně jako u Modesta. Při navázání kontaktu s kalanoro šel Pascal také za závěs, abychom kalanoro nezahlédli a neoslepli. Odkud se po chvíli ozývalo stejné bouchání o stěny a pak opět skřehotavé hlasy které nám odpovídaly na naše otázky. Pro nás to bylo ale málo, stále chyběl nějaký důkaz o existenci kalanoro.
Pokusili jsme se telefonicky spojit se zoologem Julianem Ramanampamonjou. Jeho reakce na naše otázky o existenci kalanoro nás ale velmi překvapila. „Nebudu s Vámi o tomto záhadném tvoru v žádném případě mluvit. Kalanoro je ďábelská bytost a není radno si s ní zahrávat“ … dořekl Julian a položil telefon. Z jeho hlasu byl cítit strach. Bylo jasný, že Julian ví mnohem víc než si myslíme. Jak je možný, že tak vzdělaný člověk jako je Julian může vyslovit něco takového? To nám dalo opět naději, že kalanoro není jen pouhý výplod fantazie domorodých malgašů, jak si někteří myslí.
Poslední tromba které jsme se účastnili byla v městě Tamtave u šamana Ranaivoarisona Odilona Francisca, přezdívaného Coco. Je nejvyhledávanějším šamanem města a lidé chovají k němu velký respekt. Před samotným obřadem nás Coco upozornil, že se musíme svléknout do půl těla a kolem pasu si omotat dlouhý šátek. Vstoupili jsme do místnosti, která už sama od sebe se lišila od ostatních místností, ve kterých jsme se účastnili tromby. Při vstupu na nás dýchla magická atmosféra. Ve stěně malé okno jinak, nikde žádný jiný vchod. V rohu plápolaly na otevřeném ohni kousky dřevěného uhlí. Bylo zde velké teplo a všude se linula vůně vonných tyčinek. Na stěnách vysely podivné artefakty a různé přírodní byliny, které dostal Coco od kalanoro na léčení. Coco nám ochotně odpovídal na všechny naše otázky a vysvětloval na co které amulety zavěšené po stěnách jsou. Upozornil nás jako všichni ostatní šamani před ním, že při obřadu se nesmíme na kalanoro podívat a proto budeme mít pro jistotu navázané oči. Požádali jsme ho tedy, aby nám kalanoro nakreslil, když ho nesmíme vidět. Ochotně ho namaloval a nás překvapilo, že jeho kresba kalanoro měla ne jenom otočená chodidla, ale i hlavu. Před samotným obřadem jsme museli vypnout všechny přístroje, nesmí se natáčet. Coco nám rozdal černé proužky látky s kterými jsme si zavázali oči. Tajně jsem na obřad propašoval alespoň mobilní telefon a skrytě si nahrával zvuky. Usedli jsme na zem čelem ke stěně. Mimo nás a Coca už nikdo v místnosti nezůstal. Jediný Pavel Štěpán, člen naší expedice, čekal před jediným vchodem, který do místnosti vedl. Hlídal, abychom měli jistotu, že mimo nás do místnosti nikdo jiný nemůže vstoupit. Obřad začal. Coco začal velmi rychle a nahlas mluvit pro nás nesrozumitelným jazykem. Jeho hlas se zvyšoval a zvyšoval, bylo z něj cítit, že se snaží navázat spojení s kalanoro. Po chvíli to začalo, hlasité bouchání do stěny domu, jako by se někdo snažil dostat dovnitř. Najednou bylo slyšet, jako by někdo skočil za námi na zem. Jako nějaké bosé malé dítě, které rychlými kroky pobíhalo sem a tam. Najednou bylo slyšet skřehotavé vysoké hlasy, které se ozývaly z jednoho i z druhého kouta místnosti. To bosé, co bylo za námi, stále pobíhalo sem a tam. Po chvíli opět bouchání do stěn a něco dalšího znovu skočilo na zem. Opět rychlé bosé kroky něčeho malého. To něco, se pokaždé dotklo našich zad a řeklo pozdrav “Bonasara”, což jsme měli opakovat. Obřad byl úplně jiný, než které jsme zažili před tím, bylo na něm něco zvláštního. Coco začal s kalanoro komunikovat a my pokládali otázky. Ty skřehotavé hlasy, které se ozývaly těsně za námi, nemohl dělat jeden člověk. Vždyť se ozývaly i současně a byly tři a každý z jiné strany. To bylo v tu chvíli pro nás nepochopitelné, jak se tam ty hlasy dostaly, když Pavel hlídá jediný vchod? Nechal jsem si léčit moje bolavé rameno. Za sebou jsem uslyšel rychlé bosé kroky a vysoký skřehotavý hlas mi říkal něco pro mne nesrozumitelného. Jaká si drsná chlupatá ruka mi začala sahat a mačkat bolavé rameno. Naskočila mi husí kůže, to nemohla být ruka lidská. Na vyléčení jsem dostal od kalanoro nějaký bílý prášek, který se smíchá s vodou a potírá jím bolavé rameno. V místnosti bylo příšerné vedro, celý obřad trval dlouhých 20 minut. Kalanoro nám řekl, že již dávno věděl o našem příjezdu, ale zajímavější bylo spíše to, že i věděl kam povede naše další cesta. V našem dalším plánu bylo totiž prozkoumat záhadnou horu duchů Ambondrombe. Ale o tom jsme před obřadem s nikým vůbec nemluvili?! Jak to mohl vědět? Kalanoro nám dal na cestu vonné tyčinky a řekl, že si je máme večer u hory zapálit. Budou nás chránit před zlými duchy hory. Obřad skončil. Byli jsme plný dojmů a otázek na které jsme hledali odpovědi. Střízlivý rozum nám ale říká, že většina věcí, které jsme zažili je vysvětlitelných. Jsme realisté. Do dnes nebyl předložen přesvědčivý vědecký důkaz o existenci tohoto záhadného tvora, ale přesto malgaští domorodci na něj stále věří. Pár nezodpovězených otázek nám ale přesto uvízlo v hlavě. Jak je možné, že jsme za sebou při obřadu slyšeli více hlasů, které mluvily současně a to z různých stran? Vždyť nikdo jiný než jsme byli my a šaman Coco se do místnosti nemohl dostat? A jak je možné, že kalanoro věděl kam se chystáme dál v naší cestě po Madagaskaru? O tom jsme taky přeci s nikým nemluvili?
AMBONDROMBE
Madagaskar je ostrovem s neobyčejně krásnou a zachovanou přírodou, domovem lemurů, barevných chameleonů, majestátních baobabů a věčně usměvavých Malgašů. Madagaskar je ale také ostrovem, kde se podle domorodců na mnoha prokletých a posvátných místech odehrávají ty nejrůznější záhadné jevy. Zeptáte-li se domorodců na horu Ambondrombe, zpozorní a nedůvěřivě si vás začnou prohlížet. Ambondrombe je posvátné místo, kam se po smrti odebírají duše mrtvých malgašů, tvrdí domorodci. Hory od nepaměti vzbuzovaly v lidech úctu a respekt. To vše je ještě umocněno v těch případech, kdy se jedná o hory zakázané či obestřené nevyřešenými záhadami. Místní obyvatelé slyší na hoře zvuky vesnice, hlasy lidí i dobytka, ale žádná vesnice tam není. Zvuky považují za hlasy mrtvých, kteří spolu rozmlouvají. Někteří výzkumníci, kteří se k hoře vypravili v minulosti se prý už nikdy nevrátili.
Posvátná hora Ambondrombe je vysoká 1936 metrů, ležící na hranicích oblastí Betsileo a Tanala. Podle domorodců je to nejstrašidelnější místo Madagaskaru.
O tajemných jevech hory se zajímali vědci z hlavního města Antananarivo, zajímal se o nich také malgašský novinář Latimer Ranges, který žije v její těsné blízkosti. Nikomu se ale nepodařilo zjistit nic, co by mohlo objasnit záhadné zvuky. Hrůza domorodců z hory, znamenala pro nás výzvu. Teď nastal ten pravý čas, abychom tuto posvátnou horu, obestřenou mnohým tajemstvím, prozkoumali my. Snad k nám duchové hory budou přívětiví.
První problémy začaly hned po několika kilometrech, kdy jsme opustili Tanu a vydali k hoře po silnici číslo 7, která vede na jih ostrova. Náhle vylétla teplota chladící kapaliny v motoru našeho auta. Řidič Mana zastavil a zjistil, že máme prasklou vodní hadici. Po krátké opravě jsme pokračovali dál, ale asi po dvou kilometrech se ozvala velká rána a z pod kapoty motoru se začala valit pára. Expanzní nádoba explodovala a roztrhla se na několik kusů. Že by si duchové hory nepřáli naší návštěvu? Zůstali jsme bezradně stát na silnici a přemýšleli co bude dál . Mana začal bezradně běhat kolem auta a stále někam telefonoval. Mysleli jsme, že je konec a k Ambondrombe nedojedeme. Situace vypadala neutěšeně. Ale vše se naštěstí po několika hodinách vyřešilo.
Mana měl v nedalekém městě příbuzné a tak zařídil náhradní vůz. Konečně jsme dorazili do města Ambalavao. Ubytovali jsme se v místním kempu a začali se pídit, jak se dostaneme k tajemné hoře. Zjistili jsme, že Ambondrombe se nachází v národním parku, takže výstup nebude zadarmo a k tomu si musíme vzít průvodce. Cena za výstup k hoře nás bude stát 268 000 MGA (malgašských ariarů) , nic co by nás mohlo finančně zruinovat. V přepočtu zhruba na 1700 Kč.
S výstupem k hoře jsme začali druhý den ráno ve vesnici Amboasalama, kam jsme dorazili zhruba po 3 hodinách jízdy z města Ambalavao. Náš průvodce Georges Seth z Amboasalamy nám vysvětlil, že jestliže chceme vystoupit na horu, musíme s sebou vzít obětní dary bohům hory. Je to domorodý nepsaný zákon. Bohové se musí ctít, jinak tomu kdo tento zákon poruší hrozí nebezpečí. Dary měly být dvě slepice a místní rum. Slepice musí být jedna bílá a druhá černá a rum jen lokální. Navštívili jsme místní tržiště, kde jsme za pomoci Georga vše potřebné nakoupili.
Čekala nás dlouhá cesta. Obtěžkáni těžkými batohy s filmovou technikou, nejnutnějšími věcmi na přespání, trochou jídla, ale hlavně několika litry pitné vody, jsme vyrazili na dvoudenní výstup k hoře. V tomto úmorném vedru bylo vody opravdu třeba hodně. S Georgem nás doprovázeli ještě další tři nosiči. Jirka Skupien jako jediný z nás zůstal v Amboasalamně, někdo musel hlídal naše zavazadla.
Ještě nezbytná domluva, kolik zaplatíme nosičům a můžeme vyrazit. Po opuštění vesnice nás zprvu doprovázela malá skupinka domorodců, kteří se vraceli v tržiště. Ale jak jsme se vzdalovali dál a dál od Amboasalamy, tak se domorodci postupně odpojovali a my nakonec zůstali na cestě sami. Proplétali jsme se mezi zelenými políčky rýže a stoupali stále výš a výš směrem k hoře. Výstup byl opravdu namáhavý, připadalo nám, že Ambondrombe šla s námi.
První zastávka byla u velkého kamene daleko za poslední obydlenou osadou. Náš průvodce George nám řekl, že abychom mohli vystoupit na vrchol hory, musíme si zajistit náklonnost bohů a tím i ochranu před zlými silami. Budeme muset provést tři obřady ve kterých se budeme modlit k bohu Zanahavy, předkům Razana a bohu a králi zebu. První obřad bude zde u velkého kamene, druhý v táboře na úpatí hory a třetí na samotném vrcholu hory Amondrombe.
Jeden z nosičů nalil do tří kalíšků vytvořených z litů trochu rumu. Každému z bohů patřil jeden. Posadili jsme se na zem, modlitba k bohům začala. Sklopili jsme hlavy a naslouchali pro nás nesrozumitelným slovům modlitby domorodého průvodce. Po modlitbě si každý z nás nalil do dlaně trochu rumu a potřel si hlavu. Takto to provádějí všichni domorodci, kteří se rozhodnou vystoupit na vrchol hory. Žádný Malgaš by na horu bez obřadů uctívání bohů, ani za nic nevystoupil.
Náš výstup pokračoval dál. Vpravo jsme míjeli horu Neanenoma, ta se v některých záhadologických publikacích omylem zaměňuje za tajemnou Ambondrombe. Ambondrombe je daleko vyšší a majestátnější, a hlavně mnohem dál. Čeká nás ještě pořádný kus cesty. Stoupali jsme pomalu a stále výš a výš až nás pohltila džungle hory. Oči zvědavých lemurů ukrývajících se vysoko v korunách stromů nás doprovázely na každém kroku. Po šesti hodinách úmorné chůze do prudkého kopce jsme konečně dorazili do tábora. Vyčerpání, ale šťastni jsme usedli na zem a dlouze odpočívali.
Pavel s dronem vystoupal mezi koruny stromů, aby zjistil z ptačí perspektivy, jak daleko od nás je ještě samotný vrchol hory.
Pomalu jsme se připravovali na večer. V rohu tábora ve stínu korun stromů jsme postavili stan a s příchodem noci napínaly uši, abychom zachytili i sebemenší zvuk, který by se mohl přiblížit hlasům mrtvých hory. Gwyn Cambell, kanadský historik a spisovatel který se na Madagaskaru narodil, napsal ve své publikaci „Historie Madagaskaru“, „zvuky o kterých se domorodci domnívají, že to jsou zvuky vesnice, nebo hlasy lidí a dobytka, jsou pouze jen ozvěnou větru, který naříká v místních roklích a jeskyních“.
Naši průvodci si rozdělali oheň v opačném rohu tábora a začali se připravovat na druhý obřad. Rituálně opětovali obě slepice a pomalu je opékali nad ohněm. Jejich maso bude použito při večerním obřadu.
Tma přišla náhle a ve světle plamínků plápolajícího ohně jsme kolem sebe viděli jen nezřetelné stíny stromů, slévající se v tmavou hmotu. Vše bylo připraveno pro další modlitbu k bohům. Ten se odehrál kousek za táborem u obřadního oltáře z plochého kamene. Stejný domorodý průvodce, který vedl prvý obřad, zapíchnul do země vedle obřadního kamene tři krátké bambusové klacky, do každého z nich nalil opět trochu rumu. Pak začal ukrajovat kousky masa z obou slepic a pokládal je s trochou rýže na list ke každému z bambusů. Utvořily se tři hromádky pro tři bohy, stejně jako při prvním obřadu. Byly to opět dary bohům.
Začala modlitba. Naše tváře osvětlovaly záblesky z baterek, kterými jsme si při obřadu svítili. Modlitebním slovům průvodce jsme sice opět nerozuměli, ale to nám vůbec nevadilo, protože noční atmosféra celého obřadu byla opravdu magická. Po skončení modlitby si každý z nás vzal kousek opečeného masa ze slepic a zapil douškem rumu, abychom uctili bohy hory. Teď už nezbývalo nic víc, než jen čekat co nám přinese noc. Vrátili jsme se do tábora, posadili k ohni a naslouchali hlasům noční džungle. Noc byla klidná a jasná. Jirka Zítka zapálil vonné tyčinky, a zapíchal je blízko našeho stanu. Dostali jsme je od šamana Ranaivoarisona Odilona Francisca z města Tamatave, který je nám daroval při exatickém obřadu na vyvolávání duchů, tak zvané trombě. Měly nás chránit před zlými duchy. Chvíli jsme jen tak seděli a naslouchali, chvíli obcházeli tábořiště a snažili se nahrát ty tajemné zvuky na které jsme tak toužebně čekali. Cítili jsme starobylou historii tohoto spícího kraje a čekali, zda tady neprožijeme něco neobvyklého, co by potvrdilo legendy o nadpřirozených jevech u hory Ambondrombe. S přibývající nocí bylo slyšet spousty zvláštních a strašidelných skřeků, které se mísily s hlasitými projevy lemurů a zvuky nočních ptáků. Jen velmi těžko se dalo určit zda by některé patřily tajemným hlasům hory. Naši průvodci se tísnili u plápolajícího ohně a s vystrašenými výrazy v očích nás pozorovali. Ta noc byla příšerná. Dlouho do noci jsme naslouchali zvukům džungle, než jsme unaveni zalezli do stanu. Těžko se usínalo. Nezřetelně chaotické sny naplněné strachem před zlými silami přicházející z hory nás nenechaly spát a stále jsme se probouzely. Přesto jsme usnuli až někdy nad ránem. Probudilo nás až praskání ohně u kterého se naší průvodci ohřívali. Že by zapůsobily vonné tyčinky, které jsme dostali od šamana na ochranu před zlými duchy? Zřetelné zvuky vesnice, hlasy lidí i dobytka, tak jak to popisují místní obyvatelé, jsme ale neslyšeli.
Druhý den ráno jsme se po domluvě rozhodli, že ve výstupu na vrchol hory pokračovat nebudeme. Znamenalo by to pro nás zdržení minimálně dalšího dne, což jsme si už nemohli dovolit. Chyběly nám ty tři dny, které jsme ztratili kvůli nedoručeným zavazadlům. Ale na vrcholu hory se stejně nesmí nocovat, je to pro všechny Malgaše fady, tedy tabu. Průvodci nás od toho důrazně odrazovali a my nechtěli porušit jejich nepsané zákony. Tajemné zvuky jsou převážně slyšet z našeho tábořiště na úpatí hory kde jsme nocovali, tak nás nemusel výstup na vrchol trápit.
Byl čas na návrat. Cesta zpět do vesnice Amboasalamy byla stejně náročná jako výstup k hoře. Jirka Skupien na nás už nedočkavě čekal a hlasitě z dálky volal „tak co, slyšeli jste něco?“.
Skrývá se za tajemnými zvuky hory Ambodrombe opravdu jen vítr a jeho rezonance, které rozdmýchávají pověrčivost domorodců? Anebo jsou k hoře vážně připoutány duše mrtvých z celého ostrova? Na tyto otázky jsme v závěru naší cesty odpovědět nenašli odpovědi.
Odnesli jsme si alespoň mnoho pozoruhodných vzpomínek, především ze zmíněných šamanských rituálů a nezapomenutelné noci na úpatí hory Ambodrombe. Což nám umožnilo proniknout hlouběji do kultury pozoruhodných Malgašů. Vrátili jsme se s novým poznáním a s neopakovatelnými zážitky. A to je, myslím, na výpravách tohoto typu to nejhlavnější. Zážitky! Protože člověk žijící pro zážitky si uchovává mladé srdce. Nikdy proto nezestárne.
Daniel Mackerle
ENIGMA září 2019
