Nejsou označena, ale hrozí tam smrtelné nebezpečí. Turisté by se těch míst měli vyvarovat. Pro domorodce jsou prokletá nebo posvátná. Porušení nepsaného zákazu vstupu může mít za následek i smrt.
Ostrov duchů a kouzel, jak se někdy nazývá Madagaskar, dokáže přichystat Evropanům nečekaná překvapení. Jeho obyvatelé Malgaši věří v existenci různých božstev a duchů, a lpí na přísném dodržování tzv.”fady”, což je malgašská obdoba polynéského tabu. Jsou to tedy omezení a zákazy, jejichž porušení trestají nadpřirozené síly. Pro neznalého cizince může být porušení fady skutečně nebezpečné. Přinejmenším ho mohou potrestat za nerespektování zákazů samotní domorodci. Proto se ve všech turistických průvodcích upozorňuje na to, aby se turista před cestou na některá místa raději vždycky poradil s místními obyvateli. Nemusí tam být žádný plot, ostnaté dráty a výstražné tabule, to však neznamená, že oblast je volně přístupná. Neznalost místních fady cizince vůbec neomlouvá. Hněv domorodců může mít ve výjimečných případech za následek i smrt.
Začarovaná hora
S prvním takovým místem jsme se setkali během cesty z hlavního města Antananarive do jižní oblasti ostrova. Asi tři kilometry od silnice se k nebi tyčí obrovská skála. Jmenuje se Ifandana a na jejím vrcholku je prý velký poklad. Nikdo se tam ale ještě nedostal a když se výzkumníci snažili vrchol hory fotografovat z letadla, ze záhadných důvodů nebylo na snímcích vůbec nic vidět. Je prý to začarovaná hora. Hned jsme zastavili a chopili se dalekohledů. Skála směrem k silnici spadala skoro kolmo dolů a výstup by zvládl jen zkušený horolezec s lanem a skobami. Ale úbočí hory bylo poměrně mírné a zdálo se nám, že bychom to svedli i bez horolezecké výbavy. Zasypali jsme našeho malgašského řidiče spoustou otázek, ale jen těžce a pomalu jsme se dozvídali další informace.
Žádný Malgaš by na horu ani za nic nevystoupil. Stihlo by ho ihned prokletí. Poklad na vrcholku chrání duchové předků. Je prý to rtuť. To nám ale moc jasné nebylo. Jaká rtuť? Samozřejmě, že rtuť je velice vzácná, ale v jaké podobě se na vrcholku hory nachází? Jako rtuťová ruda – rumělka, nebo je tam dokonce malé jezírko rtuti? Řidič nám na to ale nebyl schopen odpovědět. Hned jsem si vzpomněl na povídku „Jezero horských duchů“ od Ivana Jefremova. Píše se v ní o vysokohorském jezírku Dengri-Der v Katuňských horách Středního Altaje, které mělo u místních obyvatel velice špatnou pověst. Ve skalách kolem jezírka se objevovaly krvavě červené ohýnky a mihotající se modrozelené přízračné sloupy. Odvážlivci, kteří se těchto horských duchů nezalekli a k jezeru se vydali, většinou zemřeli už cestou. Jen několik silných lovců došlo po neuvěřitelných mukách zpět a pokud neumřeli, byli dlouho nemocni a navždy ztratili dřívější sílu a odvahu. Vysvětlení bylo prosté. Poblíž jezera byly horké prameny a okolní skály obsahovaly velké množství rtuťové rudy. V jedné prohlubni bylo dokonce malé jezírko kapalné rtuti. Rtuť je prchavá a neustále se vypařuje. Při silném osvětlení dostávají její páry modrozelené zabarvení, a ve zředěném vzduchu nabitém elektřinou zeleně září. Na rtuťové rudě vznikají při určitém úhlu osvětlení rudé reflexy. Ale co je nejdůležitější, rtuť je velmi jedovatá. Otrava jejími parami způsobuje pokles krevního tlaku, silné podráždění psychiky, zrychlené, přerývané dýchání a pak smrt ochrnutím srdce.
To nás ale neodradilo. Měli jsme s sebou plynové masky s dokonalými filtry, které jsme si vezli na ochranu při pátrání po jedovatých stromech zabijácích. Cestou k hoře jsme potkali skupinku místních stavebních dělníků, opravujících silnici. Bylo to naše štěstí. Kdybychom se prý pokusili na horu vystoupit po úbočí, byla by to možná naše smrt. Mohli by nás totiž zabít strážci svatého území. Malgaši vrtěli hlavami nad naší nevědomostí a lehkomyslností a pak nám vyprávěli, jak to s tou horou je.
Přímo pod skálou leží kosti příslušníků místního kmene Barů, kteří spáchali hromadnou sebevraždu skokem s útesu. Nechtěli se nechat podmanit výbojným malgašským králem Radamem I. Mrtvá těla náčelníků kmene byla ale uložena do dřevěných rakví a umístěna ve vodorovné skalní trhlině těsně pod vrcholem. To je tedy hlavní důvod, proč je hora posvátná a fady. Místní lidé nechtějí, aby někdo rušil klid jejich mrtvých předků, dokonce náčelníků. O povolení přístupu k hoře se musí žádat místní radu starších (fokonolanu) v nedaleké vesnici Ambohimahamasina. Ale je prý to zbytečné. Vazahům (bílým cizincům) povolení nedávají. Před pár lety se tam chtěla dostat skupina Francouzů. Koupili a nechali zabít několik zebu jako oběť, ale nepomohlo jim to. Většina rady byla stále proti jejich cestě na posvátnou horu. Francouzi se pak snažili přiblížit k trhlině s rakvemi alespoň s motorovým rogalem, aby si rakve mohli nafilmovat.
Co se týče pokladu, je prý to skutečně rtuť. Na vrcholu je jakási díra s pramenem, ve kterém neustále něco bublá. Ale nikdo to pořádně neumí vysvětlit, protože tam nesmí vystoupit ani Malgaši. Někdo říká, že tam je i zlato, ale poklad může najít jen příslušník kmene Barů. Dnes už jsou však Barové promícháni s jinými kmeny, takže čistokrevný vyvolený muž neexistuje. Poklad tam tedy zůstane navěky.
Vražedný most
S dalším takovým začarovaným místem jsme se během naší expedice setkali asi 90 km na jih od hlavního města Antananarivo. Je tam silniční most Ampitatsarotra přes řeku Onive, kde už došlo k mnoha smrtelným nehodám převážně bělochů. Jejich auta se bez příčiny zřítila do řeky. Řidiči, kteří pád do hlubiny náhodou přežili pak vyprávěli, že se před jejich očima náhle začal most rozdvojovat a oni nevěděli, která část je skutečná, a která pouze přízračná. Museli se rychle rozhodnout a než stačili auto zastavit, padali už z mostu dolů. Místní lidé říkají, že most je v moci zlého ducha, který nemá rád “vazahy”, bílé cizince a snaží se je svrhnout do řeky. Duch se dá však usmířit, když se mu řidič pokloní. Stačí ho jenom uctivě pozdravit zatroubením na klakson. Před mostem se proto objevila cedule, která ve třech jazycích upozorňovala projíždějící řidiče na tuto nezbytnost. V době naší návštěvy se na mostě pracovalo, provoz však byl nepřerušen. Dělníci montovali k betonovému zábradlí železná svodidla, která by měla udržet automobil na mostě. Řekli nám, že poslední obětí ducha mostu byl nedávno jeden obchodník z Indie. Den po své svatbě přejížděl most a náhle vybočil vlevo. Auto se zřítilo do řeky a on i se svou novomanželkou byli na místě mrtvi.
Nedalo nám to a pokusili jsme se ducha mostu trochu poškádlit. Nedbali jsme varování místních a přes most jsme přejeli bez zatroubení. Je pravda, že jsme jeli velmi opatrně a pomalu. Druhý pokus jsme provedli v noci. Byli jsme už odvážnější, a přes most jsme tentokrát projeli normální rychlostí. Dokonce jsme jako malí kluci z okénka auta na ducha volali a provokovali ho, ať se nám ukáže. Ale ani teď se nám nic nestalo. Když jsme pak zastavili, náš malgašský řidič byl bílý jako stěna. Před očima se mu prý objevila mlha, jel naprosto poslepu a tělo ho neposlouchalo. Projeli jsme prý jen zázrakem. Od té doby jsme museli přestat se zdejšími duchy žertovat.
Ivan Mackerle
Fantastická Fakta č. 11/98
