Bylo to jako v dobrodružném filmu, ale přitom jsme to prožívali na vlastní kůži. Zarostlí a zaprášení po daleké cestě stepí jsme konečně stanuli na úpatí divoce rozeklaného skalního masivu. Paprsky zapadajícího slunce před námi osvětlovaly rozvaliny starého, opuštěného lámaistického kláštera, v jehož podzemních kryptách se skrývalo velké tajemství. Rakev se záhadnou bytostí ve stříbřitém obleku – s “velmistrem”, který přišel z hvězd.
O mumii tajemné nepozemské bytosti v podzemí mongolského kláštera Tuerin poprvé napsal v roce 1922 americký časopis Adventure. Cestovatel a obdivovatel lámaismu Wiliam Thompson tam popisoval podivnou příhodu, kterou zažil v Mongolsku. Během jeho několikadenního pobytu v klášteře Tuerin našli lámové na stezce ke klášteru muže v bezvědomí a ujali se ho. Byl to americký obchodník se zbraněmi a pašerák drog John Spencer, prchající před zákonem z Mandžuska do Tibetu. Když se Spencer trochu uzdravil, začal se živě zajímat o klášter i jeho okolí, až jednoho dne ráno objevil v blízkosti kláštera nenápadné zvětralé schodiště vedoucí někam dolů. Bez velké námahy otevřel malá kovová dvířka na konci schodiště a ocitl se v místnosti ve tvaru mnohoúhelníku snad s dvanácti nebo třinácti stěnami. Na každé stěně byla zvláštní, pro něj nesrozumitelná kresba. Když tak na ně chvíli hleděl, začala mu být jedna povědomá, až si náhle uvědomil, že je to obraz souhvězdí Býka, v jehož znamení se narodil. Stejný obrázek měl totiž vyrytý na čínském talismanu zavěšeném na krku. V zamyšlení přejížděl prstem po linii na stěně a když se dostal do místa, kde byly vyryty Plejády, s překvapením uviděl, že se stěna před ním bezhlučně otevřela. Za ní byla tma. Spencer chvíli váhal, ale nakonec zvědavost zvítězila nad strachem. Tápal temnotou kupředu a v okamžiku, když už chtěl pátrání nechat, zahlédl v dálce zelenavý svit. Původ světla se mu nepodařilo objevit, připadalo mu jen, že vyzařuje ze stropu. Chodba se po chvíli rozdělila. Spencer se rozhodl, že se bude držet pořád vpravo. Bylo mu sice jedno, kterým směrem se pouští, ale nechtěl se vystavit nebezpečí, že zabloudí. Pochopitelně nevěděl, že volil právě cestu, kterou ukazovaly Plejády v pravém horním rohu otevřené stěny.
Úzká štola posléze vyústila do jakési haly. Zelené světlo tam bylo jasnější a ostřejší. Podél jedné stěny bylo seřazeno asi třicet rakví, které se volně vznášely asi půl metru nad zemí.Víka se dala lehce otevřít. První tři rakve obsahovaly těla mnichů, oděná tak, jak se odívali Spencerovi hostitelé. Ve čtvrté byla žena v mužském oblečení, které bylo v módě tak před padesáti lety. V páté Ind v plášti z červeného hedvábí, v šesté muž, jehož oblek ukazoval asi tak na počátek 18. století. Mrtvoly byly perfektně konzervovány, patřily do různých období a byly seřazeny podle stáří, které se zvyšovalo směrem k zadní stěně. V třetí rakvi od konce ležel muž zabalený do bílého prostěradla, v předposlední žena, jejíž původ byl Spencerovi nejasný. Nikde ani stopy po špercích, které by Spencer tak rád nalezl. Rozmrzele zvedl poslední víko a ztuhl úžasem. Ležela tam bytost, oblečená do jakési stříbrné košile, místo hlavy měla stříbrnou kouli s kulatými otvory místo očí a vyčnívající oválnou věcí s malými dírkami místo nosu. Ústa to nemělo. Překvapený Spencer si chtěl na podivnou bytost sáhnout, ale jen natáhl ruku, oči se široce rozevřely a vyšlehlo z nich zelené světlo. Spencer spustil víko rakve a dal se na útěk. Druhý šok zažil, když se celý udýchaný vyškrábal z podzemí ven. Ačkoliv do komnaty sestoupil ráno, venku už byla tma. “Nemohl jsem tam být déle než dvě, nebo tři hodiny,” tvrdil později Thompsonovi, když mu vylíčil celé své dobrodružství. “Není možné, abych tam uvnitř natolik ztratil ponětí o času.” Cestovatel Thompson nebyl jeho příhodou nijak překvapen, sám se už setkal v mongolských klášterech s mnohými divy. Viděl bezvadně uchované mrtvoly a slyšel vyprávění o stříbřitých lidech, kteří přišli z hvězd. Doporučil Spencerovi, aby se na vše zeptal mnichů.
Láma, kterému se příští den svěřil, se snažil všechno svést na jeho zvýšenou představivost, způsobenou horečkou. “Tam dole nejsou ani labyrinty, ani mrtví,” tvrdil mu. “Pojďte se mnou, cítíte-li se již při síle.”
Sešli spolu znovu do podivné komnaty. Láma se dotkl rukama stěny, která se otevřela. Oba vešli do štoly. Cesta netrvala déle než deset minut a vstoupili do nevelké haly s oltářovitou římsou, na které byly seřazeny malé rakvičky. Žádná nebyla delší než asi 13 cm. Byly v nich malé figurky, perfektní napodobeniny mrtvých, které Spencer viděl v životní velikosti. “Ve skutečnosti jste viděl tohle,” řekl láma s úsměvem. “Jsou to napodobeniny osobností, které obohatily zemi plody své moudrosti, a které my uctíváme. Horečka, můj drahý příteli, vás omámila, takže jste věřil, že vidíte opravdové rakve. Jak se teď můžete přesvědčit, není tu ani žádné zelené světlo. Jediné co tu svítí jsou naše žluté lampičky.” Spencer se neodvažoval nic namítat, ale přece jen se nezdržel, aby se nezeptal na postavu s kulatou stříbrnou hlavou. “Velmistr, který přišel z hvězd,” odpověděl láma a ukázal na několik čar na stěně, u níž stál oltář. I tentokrát to bylo znamení Býka a Spencer si zase povšiml Plejád.
Když se Spencer setkal s Thompsonem, rozčíleně mu tvrdil, že žádné halucinace neměl. “Řekněme, že jsem měl ještě trochu horečku,” připustil, “ale je naprosto vyloučeno, aby se mi to všechno jenom zdálo. Ztratil jsem v labyrintu podpatek a na začátku chodby jsem si několikrát odřel ruce, jak jsem ohmatával skály, abych nepadl do nějaké pasti. Ohmatal jsem látku šatů do nichž byly mrtvoly oblečeny, viděl jsem vrásky a vystouplé žíly na jejich tělech. Stěna, kterou jsem náhodou otevřel byla vlevo od vchodu, zatím co ta, kterou otevřel láma byla skoro proti, dokonce o kousíček vpravo. Mnich se mne pokoušel přesvědčit, ale zavedl mne do úplně jiné chodby a ukázal mi jen miniaturní kopie toho, co jsem viděl v originále.” O pár dnů později Spencer zmizel a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Možná, že za svůj objev zaplatil životem. William Thompson se ale vrátil domů do Ameriky a svou podivnou příhodu tam zveřejnil.
Podzemní civilizace.
Je to všechno jenom výmysl a fantazie? Příběh se přece odehrál v době, kdy se ještě o žádných mimozemšťanech nemluvilo. Erich von Däniken přišel se svými hypotézami až po mnoha desetiletích. Pravdou ovšem je, že zrovna v době kolem dvacátých let se hodně diskutovalo o záhadné podzemní říši Agharti pod Mongolskem a Tibetem, osvětlené zvláštním luminiscenčním nazelenalým světlem, vycházejícím přímo ze stěn tunelů, které ovlivňuje tok času a prodlužuje lidský život. Obyvatelé Agharti jsou prý potomci staré neznámé civilizace. Do podzemí se stáhli po obrovské katastrofě, která postihla dnešní oblast pouště Gobi. Někteří současní badatelé jsou přesvědčeni, že to byla katastrofa jaderná a dodnes je v Gobi místo, kde se pouštní písek obrovským žárem změnil v jakési sklo.Toto místo činí obzvlášť zajímavým ještě nález podivného zkamenělého otisku podrážky boty, který tam nalezla v roce 1959 společná sovětsko-čínská expedice. Otisk nápadně připomíná stopy, které zanechali na měsíčním povrchu američtí astronauti, ale je několik desítek tisíc let starý!
Kdo by ale měli být tito obyvatelé podzemní říše? Někteří se domnívají, že jde o potomky ztracené civilizace Atlantidy, jiní zase tvrdí, že to jsou bibličtí „synové boží“, možná návštěvníci z kosmu, kteří se uchýlili pod zemský povrch před mnoha tisíci lety. Podle budhistů tam žije mírumilovný národ vedený Vládcem světa – Rigden Jyepo. Všichni se ale shodují v tom, že neznámí mají obrovské znalosti a ovládají tajné síly, které musí zůstat před lidstvem utajeny. Proto jsou vchody do podzemí pečlivě zamaskovány a střeženy, aby se tam nikdo nepovolaný nedostal. Dokážou například uvolnit vnitřní sílu vril, ukrytou v každém člověku, a soustředit ji do nevelké hůlky. Pouhým pohráváním se vrilovou hůlkou pak mohou uvádět do pohybu veliké a těžké hmoty. Touto silou jsou i poháněny zvláštní létající stroje „vimanas“, ve kterých v podzemí cestují. Stroje se občas objeví i na obloze, protože občasné kontakty s vybranými lidmi na povrchu země jsou neustále udržovány. O těchto neznámých létajících strojích se skutečně zmiňují někteří cestovatelé, kteří začátkem 20.století začali Mongolsko zkoumat. Ferdinand Ossendowski ve své knize Země bohů lidí a zvířat píše o “vozech nám naprosto neznámých, vznášejících se nad nebetyčné vrcholky a spouštějících se v propast zemskou,” Nikolas Roerich v knize Heart of Asia zase popisuje “objekty zaobleného tvaru s lesklým povrchem, objevující se nad Mongolskem.“
Ovlivnily tyto zprávy cestovatele Thompsona natolik, že popustil uzdu své fantazii, nebo ke zmíněné události v klášteře Tuerin skutečně došlo a jeho podzemí skrývá velké tajemství?
Naše výprava do Mongolska se měla pokusit najít na tuto otázku odpověď. Chtěli jsme klášter Tuerin navštívit a jeho podzemí důkladně prozkoumat. I kdyby měl Spencer skutečně jenom halucinace z horečky, nesmírně zajímavé by byly i ty malé rakvičky s figurkami.
Bylo nám jasné, že lámové si svá tajemství důkladně střeží. Na druhé straně jsme ale také věděli, že nám nebudou moci při vstupu do podzemí bránit, neboť klášter Tuerin je určitě už dlouho rozbit a opuštěn. Takový osud bohužel čekal ve třicátých letech všechny mongolské kláštery. Po vítězství tzv. lidové revoluce v roce 1921 začal v Mongolsku nesmiřitelný boj komunistů proti lámaistickému náboženství. Co následovalo, je všeobecně známo – pogromy na mnichy, zuřivé ničení klášterů a brutální represe věřících. Z původních osmi set klášterů zůstaly pouze tři. Ostatní byly rozstříleny, vypáleny a proměnily se v rozvaliny.
Kde stál kdysi klášter Tuerin se mi ale dlouho nedařilo zjistit Tento název se nevyskytoval na žádné mongolské mapě ani v seznamu bývalých mongolských klášterů. Že by byl tento klášter skutečně jenom vymyšlen? Naštěstí jsem ale v jedné staré americké knize o paleontologické expedici prof. R. Andrewse do Gobi zachytil stopu. Jeho výprava klášter tohoto jména navštívila, a zaplaťpánbůh, že v knize polohu kláštera uvedl. Stál prý na staré karavanní cestě z Urgy (dnešního Ulánbátaru) do Pekingu ve vzdálenosti asi 130 mil od Urgy Byla tam také čtvrtá a poslední telegrafní stanice mezi Kalganem (Čína) a Urgou, a v roce 1921 se u něj odehrála velká bitva mezi Číňany a Mongoly, vedenými legendárním baronem Ungernem. Údajů pro identifikaci kláštera jsme tedy měli dost.A tak jsme projížděli vytypovanou oblast křížem krážem a vyptávali se domorodců ve vesničkách i osamělých jurtách.
Figurky záhadných cizinců ve stříbrných oblecích s kulovou hlavou skutečně byly v podzemí kláštera Tuerin uctívány a nejen tam. Všude, kde podle starých legend sídlili bohové z hvězd a kde ústily tunely z podzemní říše.
Když máte štěstí, můžete na ně i dnes narazit na černém trhu mezi starožitnostmi a minerály, které se nesmí ze země vyvážet. I já jsem jednu takovou držel v ruce. Byla to mosazná figurka, pouhých 5 cm vysoká, nemotorná a obézní postavička podivné bytosti. Sloužila nepochybně jako talisman.Tvary byly otřelé staletími, jak je svíraly a hnětly generace rukou. Kulatá hlava, kruhové průzory místo očí. Nasazení hlavy na trup bylo naznačeno jakousi oblou přírubou, jakou mají potápěčské skafandry. Ruce na prsou svíraly jakýsi srpovitý útvar připomínající volant s výsečí. Na břiše ornament – potápěčské skafandry. Ruce na prsou svíraly jakýsi srpovitý útvar připomínající volant s výsečí. Na břiše ornament – nesrozumitelný tibetský znak nebo změť, ve které by fantazie milovníků záhad zcela určitě rozpoznala symboliku jakéhosi elektrického přístroje. Držel jsem ji v ruce a dlouho si ji prohlížel. Pocházela z Tuerinu?
Hledání tajemného kláštera
Cestování po Mongolsku je veliké dobrodružství. Pokud je tam člověk poprvé, je pro něj mongolský řidič nebo průvodce téměř nutností. Sám by určitě neustále bloudil. Podrobnou mapu Mongolska totiž nikde nekoupíte, ale i kdyby se sehnala, nebyla by člověku stejně moc platná. Není na ni skoro nic vidět. Krajina zde totiž postrádá orientační body, na které je evropský řidič zvyklý. Žádné město, žádná křižovatka s ukazatelem směru, jen stále stejné kopečky nebo skály, občas osamělá jurta, která už ale zítra může být úplně jinde. Místo silnice jen vyježděné koleje ve stepi, které se kříží, rozbíhají, stáčejí do směrů kam nechcete a pak už nepomůže ani kompas, jen šestý smysl mongolského řidiče.
“Klášter, který hledáte dobře znám,” řekl nám jednoho dne starý láma Namdžil v městečku Čojr. “Jmenoval se Čojrin chíd a jako chlapec jsem v něm 13 let sloužil, dokud nebyl zničen.” Když jsme uslyšeli, jakým způsobem vyslovil jméno Čojrin, bylo nám náhle vše jasné. Klášter vůbec nebyl přejmenován, jenže název Tuerin byla vlastně jen anglická transkripce mongolského slova Čojrin. Jméno Tuerin se totiž anglicky vyslovuje ťjúrin, což zní podobně jako mongolská výslovnost slova, které my latinkou napíšeme čojrin.
“Místo, kde klášter stával ale sami nenajdete. Skoro nic z něj nezbylo,” pokračoval. A měl pravdu. Kdybychom ho nevzali sebou, bloudili bychom divokou krajinou na úpatí hory hodně dlouho.Teprve až když jsme vystoupili z terénního vozu na místě kde ukázal, rozpoznali jsme v trávě nejasné čtvercové základy bývalých staveb. Byl to smutný pohled. Pod botami nám zvonily střepy a úlomky náboženských relikvií, zarostlé bujnou vegetací. “Tady byla svatyně, ve které jsem sloužil,” s pohnutím ukazoval na hromadu suti a řadu zvětralých cihel. “Klášter měl tři chrámy a sloužilo tady dva tisíce osm set lámů. “O žádných podzemních kryptách ale nevím,” pokračoval. “Tady by to ani nebylo možno utajit, protože zde bylo neustále živo. Všude v okolí bylo mnoho domků a jurt.” A skutečně. Desítky metrů na obě strany se táhly řady kamenů, vytvářející obdélníky, kruhy a čtverce. Byli jsme už daleko za valem z rozrušených cihel, který byl nesporně zdí kláštera, ale z trávy se stále vynořovaly další a další kruhové obrysy základů jurt. “Poutníci a cizinci přímo v klášteře nikdy nebydleli. Ti byli ubytováni v domcích vzadu za skalami,” dodal a máchl rukou směrem k vysokým rozeklaným skalním štítům. “Tam by snad něco mohlo být.”
Virgule a rýč.
Celý příští den jsme věnovali podrobnému průzkumu rozvalin kláštera, jeho nejbližšího okolí i místa na opačné straně skal. Zříceniny ubytovny poutníků tam skutečně ještě stály. Objevili jsme i zbytky telegrafní stanice. V trávě okolo se ještě povalovaly staré porcelánové izolátory. Někde tady v okolí objevil tedy Spencer nenápadné zvětralé schodiště, vedoucí do podzemí. Předpokládali jsme, že bude zasypáno a zavaleno balvany. Pokud to neudělali vojáci, kteří klášter zničili v roce 1938, udělali to těsně před tím lámové, aby vchod zamaskovali. Marně jsme však prohlíželi křoviska a odvalovali balvany, po tajemném schodišti do podzemí nebyla ani stopa. Rozhodli jsme se tedy, že se do sklepení prokopeme stropem. Zdeněk si vybalil svůj proutek – virguli na hledání vody i podzemních dutin, párkrát s ním v ruce zacvičil a pak se vydal pomalým krokem po chrastících kamíncích směrem ke skalám.
Původně jsme si chtěli sebou přivézt citlivý detektor kovů, neboli tzv. minohledačku. Na spodním konci schodiště do sklepení byla přece kovová dvířka! S ohledem na omezení váhy při cestování letadlem jsme se ale nakonec museli spokojit se Zdeňkovou virgulí a věřit, že dokáže najít nejen vodu, ale i podzemní dutiny.
Virgule poprvé zareagovala na místě zarostlém trávou, které se nijak nelišilo od ostatního okolí. Jarda přinesl rýč a pustili jsme se do hloubení první zkušební sondy. Jakmile to uviděl náš mongolský řidič Čimed, přiběhl k nám a vzrušeně mával rukama, abychom ihned přestali. To prý se tu nesmí. Země je svatá a kopat v ní, natož hledat ještě podzemní hrobky je absolutně vyloučeno. Mohlo by nás stihnout velké neštěstí.
Kopání v zemi však nezakazují jen staré zvyklosti, ale i současné zákony. Je to vlastně archeologická práce a ta je cizincům přísně zakázána. A nejenom cizincům. Mongolští archeologové sice pátrají po staré kultuře, hledají staré hroby, ale v žádném případě je prý neotvírají – alespoň zatím.
Všimli jsme si, že Čimed ustrašeně hledí někam přes naše ramena a když jsme se otočili, viděli jsme siluety několika jezdců na vrcholku kopce za námi. Stáli nehnutě, jako by byli vytesáni z kamene a sledovali nás. nemohli jsme pochopit, odkud se tady v liduprázdné krajině náhle vynořili. Nenápadně jsme položili rýč a začali sbírat kameny jakože děláme ohniště. Čimed se uklidnil až teprve skutečně hořel oheň a vařila se boda na čaj.
“Nebylo by dobré porušovat staré zvyky,” řekl nám. “Lámové tvrdí, že kdyby se staré hrobky otevřely, zlí duchové by se osvobodili. A to by mohlo být velice nebezpečné.”
Práce pro sebevrahy
Pak nám začal vyprávět, jak byli pronásledováni nejen hledači podzemní říše, ale i všichni badatelé, hledající Čingischánův hrob.Vypuknutí moru před válkou bylo přičítáno činnosti ruských archeologů. Jeden Francouz, snad to byl Pierre Boutroux, jehož výzkumy v Tibetu vzbudily kdysi velký rozruch, podnikl přes zákaz “Živého Budhy” tajně výpravu na svatý vrch Burchan Chaldun severovýchodně od Urgy, aby hrobku našel. Žárliví lámové z Bogdo-Kure dostali příkaz k potrestání cizince. Jak však nalezl badatel smrt, to zůstalo navždy nevysvětleno. Říkalo se, že lámové, kteří sami nesmí na vrch vystoupit, čekali na okraji lesa až do rána na návrat cizince, ale on se nevrátil. Zcela náhodou ho nalezli potom mrtvého s rozbitými údy pod sráznými skalami na jižní straně vrchu. Jeho čelo bylo prostřeleno šípem, který představoval nerozluštitelné tajemství. Měl tvar, který není v celém Mongolsku znám a byl vyřezán ze dřeva, které nikde v Asii neroste. Lámové pak horlivě rozšiřovali legendu, že bezbožník byl zabit strážcem Vládce světa. Tak se snažili dokázat, že skutečně existuje podzemní království Agharti, jehož nesmrtelný král řídí konání milionů lidí na celém světě.
Museli jsme dát Čimedovi za pravdu. Tradiční zákazy a tabu kolem Čingischánova hrobu totiž trvají dodnes. V sedmdesátých letech zde záhadně zmizela celá německá výprava, která v pohoří Chentej tajně bez povolení Čingischánův hrob hledala. My sami jsme se v Ulánbátaru čirou náhodou setkali s japonskou expedicí Gurvan Gol, jejíž pokus o nalezení Čingischánovy hrobky také ztroskotal. Na tiskové konferenci, kterou Japonci pořádali, jsme se dozvěděli, že celou akci zorganizoval šéf vydavatelství největších japonských novin pan Kobajaši. Obrátil se na Mongolskou akademii věd s prosbou o spolupráci a pochopitelně hlavně o povolení. Nabídl peníze i techniku pro celou akci a počáteční výsledky byly skutečně slibné. Japonci v terénních vozech, vyzbrojených nejmodernějšími geofyzikálními radary křižovali celou oblast mezi řekami Onon, Cherlen a Tula, kde byl podle legendy Čingischán pohřben, a skutečně pod zemí objevili několik anomálií. Zjistit pomocí sond s kamerami, zda se skutečně jedná o Čingischánovu hrobku se už ale nepodařilo. Celý projekt byl náhle z mongolské strany zastaven.
Nemuseli jsme se tedy příliš rmoutit. Podobně, jako se Japonci nedostali do Čingischánovy hrobky s obrovským pokladem, nedostali jsme se ani my do podzemního labyrintu kláštera s rakví neznámé bytosti ve stříbřitém obleku. Možná, že to ale bylo dobře. Třeba bychom dopadli jako jeden mongolský lovec, který zabloudil v jeskyních u jezera Nogan Kul, a dostal se do podzemní říše k Vládci světa. Když se vrátil, vzrušeně vypravoval co vše tam viděl, avšak lámové mu vyřízli jazyk, aby mlčel a nic neprozradil.
Oheň pomalu uhasínal a my jsme se opatrně otočili. Jezdci už tam nebyli. Přesto jsme neměli dobrý pocit.
Podvečer jsem se vydal na krátkou procházku ke skalám za táborem. Nad krajinou se skláněl modrý soumrak a teplý vítr ze stepi přinášel silnou, opojnou vůni trav. Sedl jsem si na obrovský balvan, pozoroval pohádkově krásné mraky ozářené zapadajícím sluncem a přemýšlel o podzemní kryptě, skrývající záhadné rakve a možná i vchod do podsvětí. Stále ve mne sílil pocit, že jsme nehledali na správném místě. Celý ten příběh s tajným, ale přitom lehce přístupným schodištěm do podzemí se hodí spíš do nějakého malého, osamělého kláštera, než do tak hustě obydleného a často navštěvovaného cizinci, jako byl ještě v roce 1920 Tuerin. Tam by přece o schodišti všichni věděli a vstupní dvířka by musela být zamčena. Možná tedy, že název kláštera byl Thompsonem omylem, nebo dokonce úmyslně změněn.
Dnes už jsem o tom naprosto přesvědčen. Obzvlášť, když jsem zjistil, že v blízkosti Tuerinu byly ještě dva menší kláštery. První se jmenoval Dzún Čojr, měl rozlohu 900 čtverečních metrů a sloužilo v něm osm set lámů, a v druhém o stejné rozloze, nazývaném Džandžin Čojr bylo dokonce jen sedm set lámů. Nebyl jeden z nich ten hledaný? Mé tušení se potvrdilo, když jsem se seznámil s jedním Mongolem, který o nějakém podzemním labyrintu poblíž Tuerinu slyšel. Sloužil v Čojru na vojně a o chodbách se dozvěděl od jednoho staříka při lovu tarbaganů v blízkém okolí.Vchod do podzemí prý ale není v klášteře Čojrin, tedy Tuerin, nýbrž v jiném, menším klášteře, ležícím o pár kilometrů dál. Nikdo tam ještě nevstoupil, protože je to příliš nebezpečné. V podzemí jsou prý nastražené pasti s oštěpy a různá propadliště, takže proč by tam lezli? Nechtějí si rozhněvat své bohy – burchany, a krom toho mají teď zcela jiné, ekonomické starosti. Marně jsem se však snažil od něj dozvědět správné jméno tohoto kláštera. Mongol se šikovně vymluvil a na příští schůzku se už nedostavil. Jakoby osud nechtěl, abychom vchod do tajemného podzemí našli. Přesně podle slov jednoho moudrého lámy: “Mnoho nezvaných lidí se snaží najít podzemní říši.Většině se to nepovede. Někteří z nich navždy zmizí. Jen několik dosáhne svatého místa, ale pouze tehdy, když to dovolí jejich karma.”
Poslední pokus
Tajemství podzemní chodby pod klášterem Tuerin zůstalo tedy nerozřešeno. Po návratu z Mongolska domů jsem se k němu v myšlenkách mnohokrát vracel a pak jsem se dozvěděl úžasnou věc. Profesor Luvsandordž z Katedry mongolistiky pražské Univerzity Karlovy mi vyprávěl, že se v roce 1971 dozvěděl od jednoho starce v Sajnšandu pověst o podzemní chodbě poblíž Čojru. Vede prý z kláštera Dzún Čojr (východní Čojr) do kláštera Barun Čojr (západní Čojr). Chodba je plná pokladů a dveře do ní jsou zamaskovány a zakryty velkým balvanem. Hned mě napadlo, jestli to není ten námi hledaný podzemní labyrint pod Čojrinem–Tuerinem. Od té doby jsem opět toužil dostat se znovu do Mongolska.
Splnilo se mi to v roce 2004, kdy jsme tam jeli s rogalisty Jirky Zítky znovu hledat olgoj chorchoje. Udělali jsme si zajížďku k Čojru a pustili se do hledání kláštera Dzún Čojr. Jaké bylo překvapení, když jsme se ocitli v nám už známém Čojrinu.
Moc se to tady za těch čtrnáct let nezměnilo. Přibyla zde pouze jakási kaplička s pamětní cedulí upozorňující na to, že zde kdysi stával klášter. Až teprve teď jsme zjistili, že Čojrinu se také říkalo Dzún Čojr nebo taky Džandžin Čojr. Byl to jeden a tentýž klášter s několika jmény, žádné dva menší zde nebyly. Moje teorie, že jsme nehledali ve správných ruinách, byla mylná. Tentokrát nám při hledání vstupu do podzemí nepomohl ani detektor kovů, který jsme si s sebou přivezli. Po nějakém balvanu, který by zakrýval vstupní dveře, taky nikde ani stopa.
Zkusili jsme tedy najít druhý vstup do podzemní chodby, který by měl být v klášteře Barun Čojr. Místo, kde tento klášter stával, jsme našli pár kilometrů na jihozápad. Byla to absolutní rovina bez jakékoliv skály či balvanu, nebyly tam už ani zbytky budov. Jen opět malá kaplička s nápisem ve staromongolštině a s letopočtem založení a zničení kláštera, 1754–1938. Možná že zde už někdo před námi chodbu nebo poklad hledal, protože v jednom místě uprostřed té nudné plošiny byla vykopaná čtvercová díra do hloubky asi půl metru. Pro jistotu jsme to tu také projeli s detektorem kovů, zkusili chvíli kopat v díře dál, ale pak jsme to vzdali.
Klášter Tuerin se svým podzemním labyrintem je asi jenom výmysl. Rád bych ho navždy pustil z hlavy, ale jaksi se mi to nedaří. Nevím proč. Opomněli jsme snad při jeho hledání něco? Uvidíme, co ukáže budoucnost. Třeba se ho po nás vydá hledat ještě někdo jiný a bude úspěšnější.
Ivan Mackerle
