Na mapě občas narazíme na zeměpisné názvy, které nám nahánějí strach: Hora mrtvých, Ďáblův močál, Soutěska smrti. Všechna taková místa jsou obestřena spoustou příšerných legend a hrůzostrašných historek. Svůj život tam skončilo mnoho lidí a většinou za podivných okolností. Hrozná jména těchto prokletých míst slouží jako varování cestovatelům: Nechoďte tam!
Výzkumníci fenomenu prokletých míst předpokládají, že záhadná úmrtí jsou většinou dílem neobvyklých přírodních úkazů. Záhady některých anomálních zón tak už byly vyřešeny. Hromady vybělených koster v Údolí smrti na Kamčatce v Kronocké rezervaci dnes už nikoho nepřekvapí. Za podivná úmrtí zvířat – ptáků a dokonce medvědů – mohou sopečné kyanidové plyny vyvěrající ze zemských trhlin. Plyn ochromí dýchací cesty a brzy nastane smrt.
Existují však i smrtelně nebezpečné zóny, jejichž podstata není dosud objasněna a má paranormální příchuť. Tato místa mně obzvlášť vzrušují. Po šťastném návratu ze sibiřského Údolí smrti, kde jsem měl možná namále, jsem se takzvaně oklepal a začal se ohlížet po něčem podobném. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi dávno četl v časopise 100+1 zprávu o Údolí sedmi smrtí. Ne jedné smrti, ale hned sedmi. To by bylo něco. Cítil jsem se podobně jako drogově závislí, kteří potřebují neustále zvyšovat dávku, aby dosáhli uspokojení. A tak jsem si článek vyhledal. Byl z roku 1969:
Nedávno se do Dilí vrátila expedice indických vědců, která si dala za úkol prozkoumat „Údolí sedmi smrtí“ v severní Indii, jež bylo doposavad obestřeno mnoha záhadami.
Zpráva o tomto údolí z něhož údajně dosud nikdo nevyvázl živ, pochází z roku 1892. Tehdy předali domorodci britským úřadům v Indii bílého muže, který byl naprosto vysílený a jak se zdálo i psychicky narušený. Později bylo oznámeno, že se tento muž jmenuje Graham Dickford. Britské úřady nemohly však s jistotou říci, zda to bylo jeho pravé jméno. Přesto to nebylo jméno neznámé neboť jeho nositel patřil k dobrodruhům oné doby, kteří dokázali vydobýt ne právě korektními prostředky z obrovské země bohatství. jejich bohatství jim však nikdy dlouho nevydrželo.
Tentokrát se ale Graham D. vrátil jako zlomený muž. Zbývalo mu už jen málo dní života, třebaže angličtí lékaři nevěděli, co mu vlastně schází. zemřel po třech dnech horečného delíria.
Z jeho blouznění bylo možno vyrozumnět, že se s několika společníky dostal do údolí ležícího na pokraji džungle a že všichni zemřeli v tomto údolí záhadnou smrtí. Uprostřed tohoto údolí byl prý chrám, ve kterém byly ukryty nesmírné poklady. Dobrodruh měl úplně sežehnuté vlasy a na těle měl mnoho popálenin. Chvílemi mluvil o „velkém ohni“, který znenadání vzplanul, pak zase o „stínech noci“, které „zabijejí pohledem“. Jeho blouznění zahnalo indické ošetřovatele na útěk.
To byla první a snad i nejdobrodružnější zpráva o „Údolí sedmi smrti“. Britské koloniální úřady ji připsaly horečnému blouznění Grahama Dickforda. Jiní dobrodruzi ji však brali vážně. Tady je nutno předeslat: V žádné další zprávě se už nehovoří o chrámu v romto údolí a o nesmírných pokladech, jež tam byly ukryty. Tato část zprávy Grahama D. patří nepochybně do říše bájí. Brzy však byly získány podrobnější informace, že skutečně existuje údolí, ve kterém čeká sedmerá smrt na každého, kdo se tam opováží vniknout.
Ale teprve po dlouhých letech pátrání se údolí skutečně našlo. To, co se o něm lidé dozvěděli, k návštěvě této končiny nijak zvlášť nelákalo. Člen jedné expedice, ktero v roce 1906 vyslaly britské úřady, vyprávěl, že v okamžiku, kdy výprava dorazila do údolí a zapálila oheň, došlo k těžké explozi. Žhoucí plamen vyšlejl znenadání z jené části údolí do druhé. Několik členů výpravy bylo při tom popáleno. Už předtím přišli však dva členové výpravy o život, když se pokoušeli proniknout do hlouběji položené části údolí. Znenadání se prý zhroutili. Při pokusu dostat se k nim podařilo se jen s největší námahou vyprostit zachránce, který rovněž upadl do bezvědomí. V noci prý pak měli zmatené sny.
Tento bod se objevuje i v další zprávě z roku 1911. Jejími autory jsou dva muži, kteří se jako jediní ze sedmičlené skupiny z výpravy vrátili. Těch pět, kteří zahynuli v údolí smrti, začalo najednou pobíhat dokola. Nereagovali na žádné volání a z výše položené části údolí bylo možno pozorovat jak brzy nato klesli k zemi a zůstali ležet bez hnutí.
V roce 1919 objevila skupina lovců neblaze proslulé údolí znovu. Našli 17 koster. také z této lovecké společnosti zahynuli tři lidé. Vrhli prý ze zcela záhadných oříčin náhle z dvacetimetrové skalní stěny do propasti a roztříštili se u jejího úpatí. Mezi obětmi byl jeden Francouz a dva Indové. Společnost lovců nato příšerné místo kvapně opustila.
Přes čtyřicet let nebylo o záhadném Údolí sedmi smrtí nic slyšet. Koncem roku 1967 se tam vydala oficiální expedice, v níž byl velký počet vědců, aby z pověření indických vládních míst pátrala po skoro zapomenuté záležitosti. Soudí se, že tato expedice měla přitom pátrat po přírodním bohatství.
Zpráva, kterou výprava po návratu předložila potvrzuje jen, že Údolí sedmi smrtí je učiněná travičská kuchyně přírody. Kdo tam vstoupí, má vyhlídky, že zahyne rozličnou smrtí. ta první a v Indii vlastně nikterak neobvyklá jsou hadi. Údolí se přímo hemží nesčetnými hady nejjedovatějších druhů. Vyskytuje se tam jak černá kobra královská, tak nenápadná zmije korálová. Uštknutí obou těchto hadů je smrtelné. Dále je to učiněné pařeniště jedovatých rostlin. Vyskytuje se tam snad všechno, co v tomto směru zplodil indický subkontinent. Náhlé pomatení smyslů u lidí – a v důsledku toho i jejich smrt – může být způsobeno výpary těchto rostlin. Velký oheň byl objasněn výskytem vznětlivých plynů, které na jednom místě unikají z půdy a při vhodných povětrnostních podmínkách se rozšíří téměř po celém údolí. Na jednom místě údolí bylo objeveno jezírko, které pochází z nějakého podzemního pramene. Uhasne tam každý plamen, ale také každý lidský život.
Mezi bujným rostlinstvem objevila výprava i zbytky bývalého chrámu, které, jak se zdá, dosud vyhledávají návštěvníci – snad stoupenci nějaké neznámé sekty. Neobjasněn zůstal jen sedmý druh smrti v tomto zakletém údolí, totiž příčina, proč se členové lovecké výpravy najednou vrhli z vysoké skalní stěny. Oficiální expedice našla i tuto stěnu, příčinu sebevraždy však neobjevila.
Po přečtení jsem si radostně zamnul ruce a pustil jsem se do práce. A zase mně čekal ten stejný začáteční problém. Kde toto údolí leží? Začal jsem na internetu s klíčovým slovem Graham Dickford a pak jsem zkusmo zadával do vyhledavače různé anglické výrazy z článku. Marně. O údolí nikde ani zmínka. Vzpomněl jsem si, že můj dobrý přítel Pavel Kalina, jinak taky vedoucí Klubu psychotroniky a UFO v Plzni, pracuje na Českém velvyslanectví v Mumbaji jako konzul. Navázali jsme čilou korenspodenci a Pavel slíbil, že se pokusí přímo v Indii o Údolí sedmi smrtí něco zjistit. Přes veškerou snahu se mu to nepovedlo. Žádnou zprávu nezachytil. Jako jediné vodítko mi zústávala slova „v severní Indii“ a „na pokraji džungle“. Severní hranice Indie je velice dlouhá a skoro všude tam jsou džungle. Nejpravděpodobnější se mi zdála oblast Uttarančál ležící na hranici s Tibetem a Nepálem. Když jsem hledal ve svém archívu a v literatuře nějaké stopy, které by mně k záhadnému údolí dovedly, narazil jsem na jinou vzrušující záhadu z těchto končin. Na tajemná světla z Kumaonu.
Objevují se v noci
Kumaon je stará správní oblast Uttarančálu pokrytá džunglí a bludištěm hor. Počátkem minulého století zde řádili lidožraví tygři mající na svědomí stovky obyvatel místních vesniček. Indická vláda neměla k dispozici žádnou jednotku, kterou by proti nim mohla nasadit, musela spoléhat pouze na sportovní lovce. Nejlepší a nejzkušenější byl Jim Corbett, bývalý voják a znalec indické přírody. Vynikal tolik nad všechny ostatní lovce, že byl neustále naléhavě volán a musel často na několik týdnů přerušit svou práci, aby pomohl z útrap lidem mnohdy ve velmi vzdálených končinách. Lovil často za hrozných podmínek. Dva i tři dny zůstával bez jídla a vydržel dlouhé hodiny dřepět na stromě, na kůži propocen nebo smáčen deštěm. Při jedné své lovecké výpravě za lidojedem z Talladéše procházeli dne 29. dubna 1929 kaňonem řeky Šárdy v blízkosti chrámu Punágiri. Zažil tam podivnou příhodu, kterou popsal ve své knize Chrámový tygr.
…Byli jsme teprve v polovině kaňonu, když se na nás snesla noc. Nebylo snadné najít místo, kde bychom se mohli utábořit a přečkat ji, zavrhli jsme několik míst, kde hrozilo nebezpečí od padajících kamenů a nakonec jsme našli úzkou plošinu, kterou jakž takž chránil skalní převis. Rozbili jsme tam tábor a já jsem se ihned navečeřel. Zatímco si moji lidé připravovali jídlo na ohništi zbudovaném z naplaveného dříví, které si přinesli od řeky, odstrojil jsem se a uložil na své polní lůžko; kromě umyvadla a osmnáctikilového stanu to bylo jediné tábornické vybavení, které jsem sebou měl. Přes den bylo velmi horko a my jsme v tom vedru urazili po vystoupení z vlaku v Tanakpuru dobrých pětadvacet kilometrů. Byl jsem příjemně unaven a vychutnával jsem poslední večerní cigaretu, když se na kopci na druhém břehu řeky náhle objevila tři světla. V Nepálu dochází každým rokem k mnoha lesním požárům, které obvykle začínají v dubnu. Když jsem spatřil ta světla, usoudil jsem, že asi vítr profukující kaňonem rozdmýchal doutnající popel v nějakém mrtvém lese. Seděl jsem pohodlně dál a pozoroval ty ohýnky a najednou se nad nimi objevily další dva. A pak se ten nalevo začal pomalu pohybovat dolů ze svahu a zůstal stát uprostřed mezi původními třemi světly. Uvědomil jsem si, že to, co jsem považoval za malé ohníčky, byla světla; každé mělo v průměru něco přes půl metru a hořelo stálým, nečadivým plamenem. Pak se objevila ještě další světla, některá nalevo, jiná poněkud výše na svahu anabízelo se jediné vysvětlení – nějaký potentát tam asi na lovu ztratil nějakou cennou věc a poslal muže vyzbrojené lucernami, aby ji našli. Připouštím, že to nezní příliš přesvědčivě, ale na druhé straně téhle řeky, napájené věčným sněhem, se dělo mnoho věcí ještě mnohem podivnějších.
Světla vzbudila u mých lidí stejný zájem jako u mne, a protože řeka pod námi neměla peřeje a noc byla tichá, zeptal jsem se jich, neslyší-li hlasy nebo nějaké jiné zvuky; bylo to od nás jen asi sto padesát metrů, ale sdělili mi, že neslyší vůbec nic. Nemělo smysl lámat si hlavu dohady, co se to na protějším kopci děje, a protože jsme byli po namáhavém dni velmi unaveni, celý tábor brzy spal. V průběhu noci jednou na útesu nad námi výstražně zafrkal goral a o chvíli později se ozval hlas leoparda.
Čekal nás dlouhý pochod a obtížný výstup. Upozornil jsem své mužstvo, že vyrazíme velmi časně, a tak jsem si pochutnával na ranním šálku čaje už v době, kdy se obloha na východě teprve začínala rozsvěcovat. Zlikvidovat ležení netrvalo dlouho – stačilo sklidit pár hrnců a pánví a sbalit přikrývky. Když se kuchař a moji Garhválci vydali v zástupu kozí stezkou do hluboké rokle, která bývala za časů Collierových překlenuta železným mostem, zadíval jsem se přes řeku na pahorek, na němž jsme v noci pozorovali ta světla. Slunce už bylo těsně pod obzorem a bylo jasně vidět do značné dálky. Od hřebene až ke břehu řeky a od břehu ke hřebeni jsem prozkoumal každý metr svahu, nejdříve prostým okem a potom dalekohledem. Avšak nezahlédl jsem tam živou duši, a pokud jde o moji první teorii, nebyl tam ani žádný doutnající les a jediným pohledem se dalo zjistit, že v těch místech už rok nehořelo. Pahorek byl odshora až dolů samá skála a jen občas se na něm v puklině či škvíře zachytil nějaký zkroucený strom či keř. Tam, kde se objevila ta světla, byla kolmá skalní stěna, na které by se mohl udržet člověk jen tehdy, kdyby ho někdo jiný ze shora jistil.
Jim Corbett neměl čas skálu nějak blíže zkoumat a pokračoval v cestě. To, co v noci viděl mu ale vrtalo v hlavě. Tajemná noční světla a bludičky, které se objevují jakoby odnikud a chovají se nevyzpytatelně, patří do oblasti i našeho zájmu. Setkali jsme se s nimi už v mongolské poušti Gobi nebo třeba i v Austrálii, kde jim říkají min-min. Je to jedna z mála záhad, kterou dnes berou vážně i vědci. Od klasických kulových blesků se liší tím, že nemají tak obrovský energetický náboj, vysokou teplotu a vůbec nesouvisí s bouřkou a atmosférickými elektrickými jevy. Je pro ně typické, že jsou jakoby vázána k určité oblasti nebo jistému místu. Na rozdíl od klasických „nočních UFO“ jsou poměrně malá a pohybují se těsně nad zemí. Ačkoliv se zdá, že jsou jen tak nazdařbůh unášena vzduchem, vyhýbají se objektům a prchají před každým, kdo by se k nim chtěl přiblížit. Většina lidí je viděla pouze z dálky. Pokusy identifikovat jejich zdroj vždy ztroskotaly, protože si s lehkostí udržují stále stejný odstup od pěšího pronásledovatele, ale i od jezdce na koni nebo rychle jedoucího džípu či dokonce letící helikoptéry. Někdy byla světla pronásledována až do vzdálenosti padesáti kilometrů. Pak vždy zmizela. Hledači nikdy nenašli táborový oheň, budovu s osvětleným oknem, stopy po pneumatikách, lidské stopy nebo jiné důkazy, které by osvětlily jejich původ. Někteří lidé tvrdí, že když se už vzdali pronásledování a dostali se kilometry daleko, světla se opět objevila za jejich zády. Pokoušet se nalézt zdroj světel se dá přirovnat ke snaze dotknout se duhy.
Někdy jen nehybně stojí v dálce nad zemí, jindy kmitají mezi dvěmi polohami jako houpající se lucerna. Mohou se ale také točit dokola nebo vesele poskakovat nad polem či nad vrcholky stromů jako míč. Barvu mají většinou žlutou, mohou být ale také červená, zelená nebo modrá. Dokážou také svou barvu měnit. Často jsou tak jasná, že osvětlí pod sebou i zem. Někdy jsou průsvitná, jindy matná. Vystřelená kulka z revolveru nebo pušky jim však neublíží a nezanechá na nich žádnou stopu.
Objevují se nepravidelně, nejčastěji v nocích za jasného počasí, ale není to podmínka. Mnohokrát byla spatřena i když bylo zamračeno nebo dokonce za mlhy. Právě tato rozmanitost a někdy i protichůdnost jejich chování velice ztěžuje zkoumání a vytváření vědeckých hypotéz o jejich podstatě.
Duchové mrtvých?
Zprávy o těchto tajemných úkazech přinášeli cestovatelé z nejrůznějších míst naší země a většinou byly spojeny s historkami o bloudících duších zemřelých. Patří mezi ně třeba světelný duch Maco light, dodnes strašící kolem železniční trati u městečka Maco v Severní Karolině USA. V roce 1867 zde přišel o život posunovač Joe Baldwin. Při spojování vagónů mu nešťastnou náhodou nárazník rozdrtil hlavu. Od té doby začali železničáři i místní obyvatelé vídat poblíž místa tragedie záhadné světlo. Pohupuje se tam a zpět, asi metr nad tratí. „Starý Joe hledá svou hlavu,“ říkají starousedlíci. Strojvůdci už mnohokrát před světlem zastavili vlak v domnění, že je to protijedoucí lokomotiva nebo výstražné světlo. To vedlo železničáře v Maco k tomu, že začali používat dvě lucerny. Bílou a zelenou.
Něčím podobným je světelný duch ghost light ze západního Texasu, který bliká jako strašidelné oko z osamělého vrcholu v pohoří Chinati u mexické hranice. Často ho pozorují motoristé, projíždějící po sedmdesáti kilometrovém úseku dálnice č. 90 mezi Marfou a Alpine. Vzrušuje místní obyvatele už od nepaměti a znali ho i celé generace zdejších indiánů, kteří věří, že patří duchu apačského náčelníka jménem Alsate. Jeho kmen byl v minulosti nelítostně pronásledován mexickou armádou, a když se Mexičanům stále nedařilo ho zajmout, vymysleli si na něj lest. Naoko uzavřeli s Alsatem mírovou dohodu a pozvali Apačské indiány na oslavu nastávajícího přátelství. Když si mnohokrát připili na mír a indiáni pod vlivem alkoholu ztratili ostražitost, vyřítili se z úkrytu mexičtí vojáci a většinu indiánů pobili. Zbytek byl zajat a poslán na otrocké práce do dolů. Náčelník Alsate byl uvězněn a popraven. Zanedlouho poté prý lidé uviděli, jak na skalním útesu stojí jeho duch a v horách se začalo objevovat světlo. Říká se, že je to Alsate hledající svůj ztracený kmen.
Toto světlo mění svou velikost od pouhé tečky, připomínající hvězdu, odpočívající na horském svahu, až do třpytivé koule zářícího bílého světla, viditelné do vzdálenosti 70 km. Občas se pohne o pár stupňů doleva nebo zase doprava, zbledne a nakonec zmizí.
A co se povídá o původu světel, které viděl Jim Corbett při lovu tygrů v kaňonu řeky Šarda v Kumaonu? Dejme mu zase slovo:
…Za rozbřesku příštího dne jsme Kaldhungu opustili. Gangárám se pustil horskou stezkou k Punágiri a my ostatní jsme šli kratší cestou kaňonem Šardy. Gangárám měl cestu o šestnáct kilometrů delší; dostal za úkol odevzdat jako výraz díkůvzdání naše milodary punágirské svatyni. Než jsme se rozloučili, žádal jsem ho, aby od kněží, kteří opatrovali svatyni, vyzvěděl co nejvíc o oněch záhadných světlech, která jsme spatřili na cestě do Talladéše. Když jsme se toho večera v Tanakpuru zase sešli, sdělil mi, co se dozvěděl od kněží i co sám vypozoroval. Chrám v Punágiri, zasvěcený bohyni Bhagbatí, navštěvují ročně desetitisíce poutníků, kteří tam přicházejí ze dvou stran. Obě přístupové cesty, jedna z Baramdéa a druhá z Kaldhungy, se spojují na severním svahu hory nedaleko hřebenu. U této křižovatky stojí ona méně významná ze dvou punágirských svatyní. Druhá, uctívanější, je o něco výše vlevo. Tento chrám chrámů je však přístupný pouze úzkou puklinou, jakýmsi zlomem, zaříznutým do takřka kolmé skalní stěny. Bázlivce, děti a starce přenášejí přes toto místo horalé ve zvláštních koších na zádech. K horní svatyni se však dostanou pouze ti, jimž je bohyně příznivě nakloněna; ostatní jsou raněni slepotou a musí svou oběť složit v dolním chrámu. Púdža (bohoslužba) v horním chrámu začíná při východu slunce a končí v poledne. Potom už nikdo nesmí k dolní svatyni. Nedaleko horní, posvátnější, je skalní věž asi třicet metrů vysoká, na kterou bohyně zakazuje lézt. Kdysi dávno jeden sádhu, pyšnější než jeho druhové, vylezl na tuto věž, protože se chtěl bohyni vyrovnat. Rozlícena jeho drzostí srazila ho bohyně z věže a mrštila ho až na pahorek na protější straně řeky. A tento sádhu, vyvržený navždy z Punágiri uctívá prý od té doby bohyni sídlící šest set metrů nad ním tak, že na její počest rozžíhá světla. Tato votivní světla se objevují jen v určitých dnech (my jsme je viděli 5. dubna) a mohou je spatřit pouze ti, kdo se těší přízni bohyně. Mně a mým lidem se té přízně dostalo asi proto, že jsem přicházel s posláním pomoci horskému lidu, nad kterým bohyně drží ochrannou ruku.
To je ve stručnosti obsah informace, kterou Gangárám přinesl z Punágiri a kterou mi sděloval, zatímco jsme v Tanakpuru čekali na vlak. O několik týdnů později mě navštívil punágirský rával (velekněz). Chtěl si se mnou pohovořit o článku, který jsem o punágirských světlech napsal do místních novin, a blahopřál mi jako prvnímu a jedinému Evropanu, kterému bylo dopřáno je spatřit. V tom článku jsem vysvětloval ona světla tak, jak jsem uvedl na těchto stránkách, a dodával jsem k tomu, že nechce-li čtenář toto vysvětlení přijmout a bude se pokoušet nalézt jiné, musí mít stále na zřeteli tato fakta:
Světla se neobjevila najednou
Byla všechna stejně veliká (v průměru měla asi šedesát centimetrů).
Nepůsobil na ně vítr
Pohybovala se z místa na místo.
Velekněz jednoznačně tvrdil, že o existenci těchto světel nelze pochybovat. V tomto jsem s ním souhlasil – vždyť jsem je viděl na vlastní oči. Prohlašoval, že žádné jiné vysvětlení než to, které jsem předložil já, nepřichází v úvahu.“
Cesta do divočiny
Náš džíp se obratně proplétal mezi troubícími náklaďáky a skůtry vlekoucími se v několika pruzích po ucpané silnici z Dilí na sever Indie, do podhůří Himalaje. Směřovali jsme do míst, kde se zjevují ona tajemná světla. Tentokrát nebylo těžké určit cíl naší cesty. Jim Corbett uvedl, že to je v údolí řeky Šárda u chrámu Punágiri nedaleko města Tanakpur. To se už na mapě dalo najít. Šárda tvoří hranici mezi Indií a Nepálem a vtéká do Gangy. Podrobnou mapu toho území však nikde v Indii nekoupíte, nepodařilo se ji sehnat ani Pavlovi z našeho vyslanectví. Musíme se spolehnout, že se tam na to místo doptáme. Už abychom byli pryč z města přeplněného lidmi, žebráky a trvalým rámusem. Ale ujet se tomu nedá. Celá cesta je vroubená krámky prodavačů ovoce, koření a placek, chudými domky a pouličními brlohy. A hromadami odpadků. Z auta vidíme, jak si pes na kraji silnice nese v tlamě mrtvou kočku, kousek dál otrhaný muž drží v ruce své výkaly, které odhazuje. Hrůza. A podobný obraz stále dokola. Jedna obec plynule přechází do druhé. Tak bohužel vypadá přelidněný svět. Čeká to i Evropu?
Tanakpur, náš cíl, odkud bychom se chtěli vydat do džungle, je malé městečko na břehu Šárdy. Zde, v podhůří Himalají to už vypadá jinak. Krásná příroda, milí lidé. Jako bychom už nebyli v Indii. Však je tady za humny už Nepál. Nejdřív jsme si našli hotýlek, asi jediný v celém Tanakpuru. Jmenoval se Champawat a dvoulůžkový pokoj stál jenom 100 Kč. Úžasná cena. Cestou do jídelny nebo restaurace někde ve městě se k nám přidal jakýsi drobný vousatý chlapík s pokorným pohledem. Kláněl se nám, spínal ruce a nabízel, že nás odvede do místního chrámu. Anglicky uměl jen pár slov a tak jsme s ním mluvili přes našeho indického řidiče. Nebyl to vtíravý žebrák, ale hodný mužík, který se sám ustanovil našim sluhou. Pořád nám něco nosil a sliboval. O tajemných světlech ví a ukáže nám k nim cestu. Ale až tam s námi nepůjde. Toho místa se bojí. K našemu velkému překvapení byla v hotýlku v hale na zdi namalovaná mapa s vyznačenými místy, kde Jim Corbett kdysi zastřelil lidožravé tygry. Nejdůležitější bylo, že byla ve velkém měřítku a konečně jsme získali představu o zdejším okolí. V textu psaném písmem hindu byla zmínka i o tajemných světlech, které Corbett viděl nedaleko vesnice Čuka. Podle té mapy ležela Čuka asi dvacet kilometrů od Tanakpuru, ale nevede tam žádná cesta, po které bychom mohli projet džípem. Jenom úzká pěšinka džunglí. Museli bychom tam pěšky. Pro jistotu jsme se zeptali, jestli se tady v džungli ještě vyskytují tygři a čekali, že se nám vysmějí. Všude se přece říká, že v současné dob tygr ve volné přírodě prakticky vymizel a i v přírodních rezervacích se s ním člověk málokdy setká. Jak jsme byli překvapeni, když nám místní obyvatelé s vážnou tváří řekli, že tady jsou. Když jsme jim nevěřili a naznačili, že v džungli chceme spát pod stanem, klepali si na hlavu.
Pravdou je, že člověk není přirozenou kořistí tygra. Tygr se lidožroutem nerodí a příčinou toho, že se z tygra lidožrout stane, je často jeho zranění, které mu neumožňuje ulovit si běžnou potravu. Zjistí, jak je jednoduché zabít člověka a začne se živit jeho masem. Ale ne každé zabití člověka tygrem lze označit za „lidožroutství“. Tygr zraněný při lovu nebo samice s mláďaty překvapená náhle člověkem se může uchýlit k meznímu řešení – k napadení člověka. V takovém případě tygr zabije vlastně v sebeobraně a mrtvého člověka se již nedotkne. Je to prostě neštěstí, které se stává i při lovu jiných zvířat. Člověk ale nikdy neví, jak tygr, třeba i mírumilovný, zareaguje a co se mu odehraje v hlavě. Jim Corbett popisoval případ, kdy se dva muži vraceli z trhu v Tanakpuru do Čuky. Šli tedy stejnou cestou, kudy bychom měli jít i my. Stoupali příkrou stezkou, když po ní asi padesát metrů před nimi přeběhl tygr. Čekali několik minut, aby tygru poskytli čas vzdálit se z prostoru stezky, a pak pokračovali v cestě. Snažili se přitom tygra zaplašit voláním. Ten se však nedal zahnat, a když se první muž dostal až k němu, vrhl se na něj. Miž nesl na zádech pytel cukru, jehož jedna polovina mu chránila hlavu a druhá záda. Tygr zaťal zuby do pytle, a aniž toho muže nějak poranil, utekl s pytlem po svahu dolů. Těžko říct, jaké pocity asi tygr měl nad kořistí, kterou získal – pytlem cukru, ale dá se předpokládat, že ho příliš neuspokojila. Od té doby si totiž začal vybírat lidi, kteří nenesli pytel.
Měli jsme teď na vybranou. Riskovat setkání s tygrem, nebo cestu do kaňonu zrušit? Dlouho jsme však neváhali. Jeli jsme sem takovou dálku a teď přece necouvneme kvůli tygrům v jejiž přítomnost jsme stejně moc nevěřili. To jsme ještě netušili, jak jsme byli naivní. Rozhodli jsme se, že půjdeme korytem řeky Šárda proti proudu a pod klášterem Purnágiri, jak se teď jmenuje, najdeme onu soutěsku a tam si postavíme tábor.
Vyrazili jsme dopoledne a džípem jsme dojeli co nejdále to šlo, po cestě vedoucí do kláštera, která dlouho paralelně vedla podél Šárdy. Ještě než odbočila doleva a začala stoupat do kopce ke klášteru, zastavili jsme u mostu přes vyschlé koryto jakéhosi přítoku Šárdy. Danny s Frantou si na záda i na břicho navěsili bágly, měli jsme toho požehnaně, a na dva dny jsme se rozloučili s našim řidičem a s civilizací.
Cesta řečištěm dolů k řece byla obtížná. Samé kameny a balvany, na kterých by si člověk lehce vyvrtl nebo dokonce zlomil kotník. Danny s Frantou skákali z balvanu na balvan jako kamzíci, já jsem je pomalu přelézal jako medvěd. Slunce pálilo a občas jsme si opláchli hlavu v malých slepých jezírkách řečiště. Po dvou hodinách jsme stanuli na břehu Šárdy. Měla místy písečný břeh, takže dál se už šlo mnohem lépe. Řeka se kroutila, rozšiřovala a zase zúžovala, na nepálské straně se prudce zvedal zalesněný, skalnatý kopec. Údolí se moc neměnilo a tak v místech, kde jsme vysoko nad sebou tušili klášter Purnágiri, jsme začali vyhlížet místo, kde bychom se utábořili. Našli jsme hezkou mýtinku na půl skrytou v džungli a na východ otevřenou k řece. Ze břehu byl výhled na dlouhý úsek strmého nepálského břehu, kde by se podle nás, měla v noci světla objevovat. Spokojeně jsme sebou práskli do písku a chvíli odpočívali. Ve větvích stromů se honily opice a kolem nás létali krásní motýli. Z hrnců na vařiči se ozývalo bublání vody s bramborami a květákem. Úplná pohoda.
Stmívá se zde už v šest hodin. V tu dobu jsme měli na břehu vše připraveno. Kameru na stativu, noční vidění, dalekohledy. Chtěli jsme světla nejenom uvidět, ale i nafilmovat, zaměřit jejich polohu a zítra bychom se vydali pořádně prozkoumat místo, kde se zjevovaly. A zítřejší noc bychom na ně čekali přímo tam. Snad by nás vojáci nechytli za narušení nepálské hranice. Ale máme vůbec naději světla vidět? Kromě Corbetta je přece žádný jiný Evropan ještě neviděl. A od roku 1929 už uplynulo přes osmdesát let. Jak jsem ale zjistil, nebyli jsme první, kdo se od té doby o ně zajímal.
Co to může být?
V roce 1961 navštívil Joel Lyall, šéfredaktor listu Times of India, na pozvání svého přítele pandity Mathura Dutt Pandeye klášter Purnágiri. Odpoledne ho přítel vzal na vrchol kopce, kde stojí chrám. Cestou diskutovali o posmrtném životě a dalších záhadách, které se vymykají lidskému pochopení. Lyall se ho při té příležitosti zeptal na záhadná světla, o kterých kdysi četl. Pandita mu potvrdil, že se tady světla objevují, ale on sám je neviděl. Z vrcholku hory mu ukázal řeku a břeh na nepálské straně, kde se prý světla objevují. O pár dní později Lyall navštívil Čuku. Chtěl si prohlédnout zblízka místo, kde se světla objevují. Cesta tam vedla hustým pralesem přes obtížný terén plný velkých balvanů. Když tam došel, pohlédl přes řeku na hladkou skálu na druhém břehu. Tam by skutečně člověk nemohl projít.
Lyalla doprovázel muž z vesnice Tatta Pani z nepálské strany.
„Kolikrát jste viděl světla?“, zeptal se ho.
„Dvakrát,“ odvětil muž.
„Byl jste sám? A bál jste se?“ vyzvídal dál Lyall.
„Cestovali jsme čtyři, ale když jsme na skále ta světla uviděli, byli jsme všichni vyděšeni.“
Při cestě zpět do Čuky doprovázel novináře Tirlochan Bhatt, lesní hlídač. Zvědavý Lyall mu položil stejnou otázku.
„Jednou večer jsem tudy šel s jedním Angličanem. Rychle se setmělo a tak jsme tady přespali v jeskyni. O půlnoci nás vzbudilo kvílení nějaké ženy u jeskyně. Rozsvítili jsme baterku, ale nikde jsme ji neviděli. Všude okolo byla jen černá tma,“ zamyšleně vzpomínal.
„Hluboko v džungli se dějí podivné věci, o kterých náš materialistický svět nemá ani potuchy, dodal.“
Lyall se tak přesvědčil, že pralesní světla jsou skutečností. Vysvětlení pro ně ale nenašel.
Máme se tedy svítících strašidel bát? Jaká vlastně jsou? Dobrá nebo zlá? Ani jedno, ani druhé. Zdá se, že se chovají podobně jako zvířata. Mohou být přátelská, ale na druhé straně i útočná. V Austrálii se o nich vyprávějí neuvěřitelné příhody, jak spalují auta, džípy i náklaďáky. Vůz se roztaví a jeho posádka skončí v šoku, nebo se promění v blábolící idioty, kteří musí být zavřeni do blázince, anebo záhadně zmizí. V Mexiku o nich zase lidé tvrdí, že to jsou „brujas“ neboli čarodějnice, které v noci hledají oběti, jimž by ukradli duši.
Pokusy o vysvětlení těchto jevů zatím nevedou k cíli. Okultisté v nich vidí „salamandry“, elementální bytosti neboli duchy živlu ohně. Často vyslovované domněnky, že se jedná o samovznícení bahenního plynu byly mnohokrát vyvráceny. Metan se samovolně vznítit nemůže, a i kdyby ho někdo v okamžiku, kdy bublina vyfoukne z bahna ven uměle zapálil, přirozené rozpínání plynu by plamínek brzy uhasilo. Ani další vysvětlení, že to je studené světlo fosforeskujícího plynu neobstojí. Samotný fosfor velmi rychle oxiduje a v přírodě se v čistém stavu nevyskytuje. Určitou možnost vysvětlení zdánlivě skýtá biologická luminiscence. Každý si jistě ihned vzpomene na svatojánské mušky, jež nás v červnových nocích naplňují úžasem. Tyto drobné jiskřičky však poletují samostatně, neboť světlušky nejsou společenským hmyzem a v hejnech nelétají. Při nejlepším se mohou ve větším množství seskupit na místech, kde odpočívají, například na stromech. Přesto však je světlo, vycházející z bělavé skvrnky na štítu jejich tělíček příliš malé a slabé na to, aby mohlo vyvolat dojem zářící koule. Navíc i chování těchto broučků je zcela odlišné od popisovaných pohybů našich svítících strašidel.
Zájem výzkumníků se v poslední době zaměřil na hledání souvislosti mezi nimi a tektonickými pochody uvnitř země. Dopomohla k tomu vzácná příležitost světla systematicky studovat, neboť se po určitou dobu začala pravidelně objevovat v norském údolí Hessdalen, kde je mnoho starých dolů na vzácné nerosty.
Je typické, že oficiální věda dělala opět mrtvého brouka. Žádná vědecká instituce, ani žádní odborníci z nějakého ústavu se o záhadná světla nezačali zajímat, i když k tomu měli ideální příležitost. Je samozřejmě mnoho důvodů, proč se věda nechtěla zaplést s tímto jevem. Některé jsou pochopitelné, jiné méně. Jeden je, že světla jsou často spojována s UFO a mimozemšťany. Vědci jsou na UFO alergičtí a nehodlají podporovat snílky, kteří se těmito jevy zabývají. Na druhé straně žijí často v mylné iluzi, že vědí a chápou většinu toho, co se v přírodě děje a kdyby ten jev viděli oni sami a mohly ho zkoumat, ihned by ho vysvětlili. Jsou ale na velkém omylu. Dodnes třeba nechápou podstatu kulového blesku. A hlavně, vydat se z pohodlí svých laboratoří někam do divočiny se jim moc nechce. Takže, jako vždy v případě záhadných úkazů se do zkoumání pouštějí jenom nadšení amatérští výzkumníci. Jako jsme teď třeba my.
V korunách stromů to zašumělo. Zvedl se vítr. Až do té chvíle bylo ticho, ale teď sem závany větru zanášely ze vzdáleného kláštera slabý zvuk modliteb. Čas běžel…, ale protější břeh zůstával tmavý. Strašidelná světla měla asi ten den zrovna volno. Příští noc snad bude úspěšnější.
Noční návštěvník
„Pojďte sem,“ volal na nás ráno Franta, když jsme si vařili čaj ke snídani. Stál nad zvířecí stezkou vedoucí z džungle k řece přímo proti našemu stanu.
„Týýý vole,“ uklouzlo mi, když jsme k němu došli a podívali se na co ukazoval. „To je průser.“
V písku, který včera večer uhladil větví, byly zcela jasné velké tygří stopy. Velké skoro jako bota.
„Měli jsme v noci návštěvu,“ nevěřícně zakroutil hlavou Danny. Stopy se zastavili pět metrů od našeho stanu.
„A pak, že tu tygři nejsou,“ povzdechl jsem si.
„Jsou. A ne malí,“ nakláněl se ke stopám Franta.
Naše situace se změnila. Střelnou zbraň jsme neměli a v případě napadení tak rychlou šelmou, je lovecký nůž na nic. Museli jsme si teď dávat pozor. Ve dne se nám snad vyhne, ale v noci opět vyjde na lov. Jistě není zvyklý, že by viděl v noci člověka ve svém revíru. Který blázen by tady přespával?
Franta se pomalu vydal po jeho stopách zpět do džungle. V ruce měl připravenou kameru, že prý ho natočí. Volali jsme na něj ať se na to vykašle. Ale chtěl být hrdina a zmizel v hustém porostu.
Za chvíli se ozval hlomoz lámaných větví a Franta se šílenou rychlostí vynořil z lesa, přeskakoval spadlé stromy a kousek od nás se natáhl. Myslel jsem si, že si jen dělá legraci, ale byl skutečně vyděšený a třásly se mu ruce.
„To je hajzl,“ rozčiloval se Franta. „On mně nechá přijít skoro až k sobě a pak se otočí.“
Vyprávěl, že asi 30 metrů odtud je v lese skála s kamennou plošinkou a tygr tam leží. Nehýbal se, a Franta si ho všiml až když byl nedaleko něj a tygr zvedl hlavu.
Co teď? Telefonní signál tady nebyl, abychom přivolali řidiče a sbalili kufry, takže jsme tady museli strávit ještě jednu noc. Nebude naše poslední? Jedinou ochranou teď byl oheň. Šelmy spolehlivě zahání. Vyzkoušely to už generace cestovatelů a lovců v těch nejnebezpečnějších podmínkách. Musel by ale hořet celou noc, tedy 12 hodin. A k tomu bylo potřeba hodně dříví. V zásobě u ohniště. Jít pro něj v noci by asi byla sebevražda. Ve tmě by každý krok mimo tábor mohl být poslední.
Několik hodin jsme na hromadu k ohništi tahali větve, klády a vše, co by se dalo spálit. Úplně jsme zapomněli na strach a po setmění jsme se ještě odvážili na břeh řeky znovu vyhlížet světla. Vždyť jsme sem jen kvůli tomu přijeli! Ale ani tentokrát jsme neměli štěstí. Naše plány, vydat se s kamerou ještě proti proudu řeky a projít celý úsek se ale zhroutily. Ten zatracený tygr nám zabránil v dalším pátrání a zahnal nás k ohni.
Plameny zpočátku zkomíraly, některé větve byly navlhlé, nakonec se však rozhořely. Rozložili jsme si kolem ohniště karimatky a každou chvíli baterkou projeli okolní křoviska, jestli v nich nezahlédneme svítící oči. Čas se neskutečně vlekl. Kolem deváté hodiny jsme náhle ucítili smrad. Známý ostrý smrad ze zoologické zahrady z pavilonu šelem. Tygr musel být hodně blízko. Nejspíš v houští tři metry za našemi zády. Dožijeme-li se zítřka, určitě najdeme v písku zase jeho stopy. Seděli jsme těsně u ohně, div nám nechytly vlasy a na obranu jsme měli připraveny silné větve napůl zasunuté do ohniště, takže na koncích hořely. Na štěstí jsme je nemuseli použít.
O půlnoci jsme začali usínat. Danny se zvedl, že jde spát do stanu. Stan stál kousek od ohniště, takže bylo úplně jedno, kde zrovna jsme. Přiložili jsme ta největší polena, aby oheň vydržel až do rána a zalezli jsme tam všichni. Mihotavé světlo ohně prosvítalo přes stanové plátno, ale moc nás neuklidňovalo. Ta noc byla příšerná. Spal jsem zase na kraji stanu. Budu první tygrovi na ráně, honily se mi hlavou myšlenky. A pak jsem upadl do spánku. Ve dvě hodiny Danny vylezl ze stanu, aby přiložil na oheň. Využil jsem to abych si ulevil. Znovu jsme usnuli.
Probudil jsem se kolem páté a stanové plátno bylo tmavé. Ani záblesk plaménku. Oheň, naše jediná ochrana, vyhasl. Polila mně hrůza. Třeštil jsem oči do tmy a napínal uši. Venku zase foukal vítr a chlopeň stanu občas pleskla o vchod. Nejhorší ale bylo, že jsem najednou uslyšel silné prasknutí větvičky hned za stanem. Něco těžkého na ni muselo šlápnout. Sama by se nezlomila. Myslel jsem, že zemřu strachem. Úplně jsem viděl tygra jak někde venku čenichá obchází stan a přemýšlí zda má na tu divnou věc zaútočit. Jen jsem čekal, kdy se ozve zavrčení a pracka bouchne do stanového plátna. A pak už to půjde rychle. Loučil jsem se ze životem a modlil se, aby už začalo svítat. Bylo to nekonečné.
Vím, že se teď mnozí při čtení těchto řádek v bezpečí svých domovů pohrdlivě usmívají, že to zbytečně dramatizuji. Asi se neumí vžít do situace, kdy mezi vámi a tygrem není mříž, ale jen stanové plátno. Kdo to neprožil, tak asi nepochopí.
Začalo svítat a my jsme chválabohu zůstali živí. V uhrabaném písku byly opět čerstvé tygří stopy a tak jsme to vzdali. Zkoumání strašidelných světel skončilo. Sbalili jsme stan a vydali se podél řeky zpět do civilizace.
Teprve až později jsme zjistili, proč jsme světla neviděli. Pomineme-li skutečnost, že se světla objevují jen v určitých dnech a mohou je spatřit pouze ti, kdo se těší přízni bohyně, tak mnohem závažnější bylo, že jsme je vyhlíželi na špatném místě. Měli jsme jen údaj, že se zjevují v kaňonu řeky v místě kláštera Purnágiri. Ale údolí řeky je tam dlouhé. Kde přesně? To jsme nevěděli. Až mnohem později jsem objevil Corbettův popis cesty do tohoto místa:
…Prvních dvacet kilometrů cesty – přes Baramdéo k úpatí posvátné punágirské hory – vede převážně lesem. Pod horou cesta končí a odtud se dá jít do Kaldhungy dvojím směrem. Delší cesta stoupá příkře doleva po svahu hory k punágirským chránům, pře horský hřbet a dolů do Kaldhungy. Druhá sleduje trasu kolejové dráhy, kterou zbudoval Collier pro přepravu dřeva z Nepálu. Collierova dráha v místech, kde vedla šest a půl kilometru kaňonem řeky Šárdy, už dlouho neexistovala, ale dosud tam byly úseky, kde pro ni vystříleli trasu v kolmé skalní stěně nad Šárdou…
Takže, kdybychom šli ještě pár kilometrů dál proti proudu, dostali bychom se do skutečného kaňonu s kolmými skalními stěnami. Tam vede stezka ve skalní stěně a teprve tam na jedné plošině se skalním převisem jsme měli tábořit.
Příští den jsme navštívili klášter Purnágiri. Džípem jsme projeli přes vojenskou základnu pohraničníku, zvedli nám závoru a dojeli jsme na malé parkoviště. Dál, na vrchol kopce se už muselo pěšky. Cesta vedla mezi stánky prodavačů svatých předmětů nebo občerstvení a obytných chatrčí. Většina stánků byla ale zavřených. Stoupali jsme výš a výš a zdálo se mi, že cesta nikdy neskončí. Několikrát už to vypadalo, že jsme nahoře, cesta se narovnala, ale pak zase přišel další svah. Po třech kilometrech výstupu jsme konečně stanuli u spodní svatyně. Zde jsme si museli sundat boty a pokračovali jsme do horní svatyně. Dnes už se tam nemusí lézt nebezpečnou skalní průrvou, jako za časů Jima Corbetta, ale byla vybudována široká lávka se zábradlím. Svatyni totiž navštěvují stovky poutníků z celé Indie během celého roku. Připadáte si tam jako v nebi. Všude okolo klinkají zvonky všech možných tónů, ve větru vlají barevné vlaječky a fábory, line se tu příjemná vůně kouřících vonných tyčinek, nad hlavou máte jenom oblaka. Kneži, kteří opatrovali svatyni o světlech dobře věděli, nikdo z nich je však nespatřil. Obdivovali však naši odvahu, že jsme tam dole v soutěsce u řeky spali. To místo má velmi špatnou pověst a lidé se mu odedávna vyhýbali. Kneží nám také řekli, že tygr, který kolem nás obcházel nebyl pro nás nebezpečný. Naopak nás chránil před zlými silami v soutěsce.
V hinduistickém náboženství sestupuje bůh Višnu z nebes na zem v řadě vtělení, od zvířat po člověka. Přichází lidem na pomoc před démony, třeba v podobě tygra. Za to, že se nám tam nic nestalo bychom měli jejich bohům poděkovat. Poslechli jsme je a přinesli oběť, jakou si zbožní Indové představovali. Darovali jsme tam všechny peníze, které jsme ušetřili za noclehy v hotelu. Položili jsme obřadní dary, pomodlili se, a jako projev naší úcty jsme zapálili vonné tyčinky.
A vlastně nám vůbec nevadilo, že jsme ta záhadná světla nakonec ani nezahlédli.
