Rčení „mlčí jako ryba“ platí na celém světě až na jednu výjimku, město Batticaloa na Sri Lance. Tam ryby nejenomže nemlčí, ale dokonce krásně zpívají. Tvrdí to alespoň stará místní legenda a po ní i turistické průvodce.
Tak, jako má New York sochu svobody, Paříž eifelovku nebo Kodaň mořskou pannu, má Batticaloa zpívající ryby. Koho by jinak nějaká Batticaloa zajímala, že? Obzvlášť, když leží až na východním pobřeží Sri Lanky, kam zhýčkaní turisté nejezdí. V poslední době tam navíc ani nemohli, protože oblast byla pro turisty uzavřena, kvůli tamějšímu terorismu a občanské válce mezi Sinhálci a Tamily.
Záhada zpívajících ryb ale pochází z dob mnohem starších. Už počátkem minulého století si zdejší obyvatelé všimli, že z hloubi zdejší laguny lze zaslechnout podivné zvuky. Zněly, jako když vlhkým prstem objíždíte okraj skleničky vína, nebo když ladí houslový orchestr. Nebyl to jen jeden tón, ale hodně jemných tónů, každý jasný a odlišný. Nízké tóny se zdály být blízko, vysoké přicházely jakoby z dálky. Podivuhodný rybí zpěv prý připomínal žabí koncert a ozýval se hlavně v noci. Nejsilnější byl vždy za úplňku.
Je to pouhá náhoda, že zrovna v předvečer úplňku slaví budhističtí Sinhálci svátek poya? Obchody a úřady jsou zavřeny, nesmí se prodávat alkohol, ani maso. Budhisté navštěvují chrámy, aby se zde modlili a meditovali. Proto se také jako jedno z vysvětlení záhadného zpěvu objevil dohad, zdali to není jen slabá ozvěna vzdáleného dívčího zpěvu písní na oslavu budhistického svátku. Dnes už je ale jisté, že zvuky přicházejí pouze z vody – ze dna laguny. A nejen během úplňku. Musejí je tedy vyluzovat nějací vodní tvorové. A kdo jiný než ryby? Tak nějak vznikla stará legenda, i když nikdo neupřesnil, o jaký druh ryb se jedná. Postupně se objevily názory, že zvuky vyluzují nikoli ryby, ale mušle a lastury, které se při přílivu třou o skály a pilíře mostu pod vodou, nebo že zvuk vytváří voda proudící mezi balvany na dně laguny. Proč záhadu nikdo nevyřešil a zůstaly jen dohady?
Někdo říká, že zpěv už dvacet let nikdo neslyšel, ustal prý když vypukly boje mezi Sinhálci a Tamily. Jiní zase tvrdí, že to byla až ničivá vlna tsunami v roce 2004, která zaplavila město, lagunu, a spláchla tajemný zdroj zvuku do moře. Jsou ale i hlasy dušující se, že při troše štěstí je možno zpěv slyšet i dnes.
Místo ryb kulomety
Do Batticaoly jsme se s kolegy vypravili loni v listopadu. Vyřešit tuto záhadu se zdálo být jednoduché: potopíme se a zjistíme, kdože to tam na dně zátoky zpívá. Řidič, kterého jsme si na Srí Lance najali, tam ale zpočátku odmítl jet – východní pobřeží je nebezpečné, stále se tam střílí a vojáci nás tam prý beztak nepustí.
Pustili, ale až po několika důkladných prohlídkách. Každý kilometr kontrola, namířené kulomety, zátarasy, ostnaté dráty a bunkry. Batticaola, bývalá bašta tamilských separatistů, leží na úzkém proužku země mezi Indickým oceánem a velkou lagunou, odkud se zvuky ozývají. Dnes je město kvůli častým nepokojům bez turistů, zato plné vládních vojáků. Místní kuriozita – zpívající ryby – se vám ovšem všude připomíná. Už při vjezdu do města vás na bráně s nápisem Welcome to Batticaloa vítají tři sochy rybích sirén. Motivy ryb jsou ostatně téměř všude. Na fasádách domů, okenicích, tepaných mřížích s ornamenty. Betonové sochy k nebi prohnutých ryb s otevřenou zpívající tlamou lemují věž s hodinami v centru města. Dokonce i kostel sv. Sebastiána byl postaven ve tvaru půlměsíce, připomínajícího obrovskou rybu. Vchází se tam přímo do prvního patra otevřenou rybí tlamou směřující k mostu Kallady. Vede přes úžinu laguny a právě u něj jsou prý tajuplné zvuky slyšet nejlépe. Stačí do vody ponořit pádlo a přiložit k němu ucho.
Na obou stranách mostu jsou dnes ale ozbrojené vojenské hlídky, které se ve dne v noci střídají, a břeh chrání vysoké ploty z ostnatého drátu. Vydat se v noci za úplňku na loďce pod most, spouštět tam do vody mikrofon nebo se tam dokonce potápět, by byla hotová sebevražda. Střílí se tady často, jako záminka poslouží vojákům každá maličkost.
Kdybychom chtěli pracovat pod mostem v noci, museli bychom informovat armádu a složitě získávat povolení. Na dlouhé čekání jsme navíc neměli čas. Nejhorší ale bylo, že v oblasti před pár dny pršelo a voda tekoucí pod mostem z laguny do moře byla kalná a prudká. Naše potápěčská výbava tak musela zůstat v báglech.
„Teď už zvuky neuslyšíte,“ vrtěl hlavou Tony Thurai Ponns, majitel místního hotýlku Chinna Cottage s výhledem na most Kallady. „Bývaly slyšet jen od dubna do září, kdy je tady období sucha. A po tsunami už úplně přestaly.“
Nevěřili jsme mu a pronajali si člun. Odpoledne, ne v noci, abychom neměli potíže s vojáky. Proč by ryby nemohly zpívat i ve dne? Alespoň to vyzkoušíme. Co kdyby?
Koncert pro rozhlas
Bohužel jsme nezaslechli vůbec nic. Ani hlásek. A tak jsme se alespoň začali zajímat, jestli někdo rybí zpěv zkoumal, když zvuky ještě bývaly dobře slyšet. Dozvěděli jsme se, že v padesátých letech, když se objevily první magnetofony se nějací amatéři pokoušeli zvuky nahrát, ale tehdejší technika byla nedokonalá. Až teprve s nástupem bateriových kazetových magnetofonů v šedesátých letech se o totéž pokusili studenti ze zdejší jezuitské školy St. Michael´s College. Bývalý žák školy otec Miller vzpomíná, jak tehdy strčili mikrofon do fotbalového míče a hermeticky ho tam utěsnili. Po desáté večer nasedli do loďky, míč přivázali na dřevěnou tyč a ponořili do vody. Zvuky, které se z vody ozývaly byly legrační. „Znělo to jako krouk, kriú, krííúúú, híí“, vzpomíná otec Miller. „Jak jsme se blížili k mostu, byly stále jasnější a silnější. Záznam na magnetofon se povedl a stal se slavným. Vysílal ho i srílanský rozhlas a o nahrávku se zajímalo mnoho odborníků.“ O další popularizaci nahrávky rybího zpěvu se postarala hudební skladatelka Del Mamo, která převedla melodii podvodního koncertu do not a napsala partituru pro orchestr. O nahrávce se dozvědělo hodně lidí, kteří si chodili do školy kazetu půjčovat, až ji někdo jednou už nevrátil. Kopii si bohužel neudělali a nahrávka se nezachovala ani v archívu rozhlasu.
Ukradená kamera
Otec Miller chtěl pochopitelně zjistit, která ryba vydává takové podivné zvuky. Zašel za místními rybáři a nechal si ukázat všechny druhy ryb, které v laguně ulovili. Žádná z nich ale nebyla neznámá, nebo něčím výjimečná. To ale podle něj neznamená, že zvuky musejí pocházet z jiného, tajemného zdroje. Když zpívají žáby i velryby, tak proč by to nemohly občas vyzkoušet i ryby?
V roce 1965 přijeli do Batticaoly filmaři a profesionální potápěči, kteří pod vodou natáčeli vraky britských lodí zničených japonskými bombami za druhé světové války. Měli dokonalé vybavení, vodotěsné kamery a podvodní reflektory. Otec Miller jim vyprávěl legendu o zpívajících ryb a oni mu slíbili, že se pod most potopí a pokusí se záhadné zpěváky nafilmovat. Jenomže mezi nimi a místními rybáři došlo k neshodám a v nastalém zmatku kameru kdosi ukradl. Potápěči odjeli aniž něco zjistili.
Mikrofon v kondomu
Od té doby se o záhadu už nikdo vážněji nezajímal. Začala občanská válka, přístup k mostu byl omezen a omezen je dodnes. A my jsme teď byli nedaleko a mohli bychom se pokusit zvuky znovu nahrát!
Když se setmělo a ryby by se měly dát do zpěvu, němou výzvu jsme nevydrželi. Kolem plotu s ostnatým drátem jsme se proplížili k vodě, v ruce flašku s kokosovou kořalkou, jako polehčující okolností v případě zatčení. Most Kallady ve tmě zářil asi 200 metrů od nás. Walter, potápěč výpravy, zavěsil mikrofon na dlouhý klacek, jako udici. Techniku jsme proti otci Millerovi z šedesátých let poněkud vylepšili. Mikrofon jsme místo do balonu vložili do kondomu. Citlivost byla skvělá, zaznamenával i ty nejslabší zvuky. Jenže žádný se ani vzdáleně nepodobal rybímu zpěvu. Láhev araku už byla prázdná, a ryby se stále neozývaly. Možná už je zdejší rybáři vychytali nebo jejich druh vymřel. Nebo je možná unavilo to vzájemné nepřátelství a zabíjení lidí nahoře nad hladinou a odpluly jinam, kde je voda modřejší a klidnější. Anebo jim prostě už vůbec není do zpěvu.
Ivan Mackerle
Mf PLUS č.2/2008
