Údaje o expedici
Termín: 3.1.2024 až 20.1.2024
Členové expedice: Danny Mackerle, Jiří Zítka, Pavel Štěpán, Daniel Augusta
Zapůjčený automobil: Toyota Land Cruiser 4×4
Trasa expedice:
1.část Nairobi – jezero Turkana
2.část jezero Turkana – Marsabit – Iten – Nairobi
Celkem najeto: 2000 km
Cíle expedice: Pokusit se objasnit legendu o záhadném ostrově Envaitenet, na kterém se měli, podle legend a vyprávění domorodců kmene ElMolo, ztrácet lidé.
ENVAITENET – OSTROV BEZ NÁVRATU
Keňa. Země proslulá malebnou krajinou, bílými plážemi a rozsáhlými rezervacemi plnými divoké zvěře. Také ale země plná tajemství.
Jedno z takových tajemství, které navíc patří mezi největší záhady světa, se ukrývá na sopečném ostrově ležícím uprostřed tyrkysových vod jezera Turkana. Ostrov je v mapách popisován jako Jižní. A ještě jedno jméno si ostrov vysloužil. Jméno vpravdě zlověstné: Envaitenet. V jazyce zdejšího kmene El Molo, to znamená: „Bez návratu.“
Proč ten ponurý název? Je to zásluhou legend, jež se tu od nepaměti tradují. Jsou to vesměs mrazivé příběhy o lidech, kteří na tomto ostrově beze stopy zmizeli. Není divu, že domorodci považují ostrov za prokletý.
První zmínky o „prokletém ostrově“ sahají do dávné minulosti. Kdysi se sem totiž uchýlilo několik jednotlivců včetně celých rodin z kmene El Molo. Chtěli se skrýt před súdánskými obchodníky s otroky. Súdánští otrokáři patřili mezi významné spoluorganizátory masového arabského obchodu s otroky, které mimochodem lovili jako divou zvěř. Odhaduje se, že od roku 650 až po 60. léta dvacátého století, bylo arabskými obchodníky s lidmi zotročeno až 18 milionů lidí. Nejenom Afričanů, ale také mužů, žen i dokonce dětí z Asie či Evropy.
Jestliže lidé z kmene El Molo vděčili ostrovu nacházejícího se uprostřed jezera za své životy, za to, že je otrokáři neobjevili, bylo jim ale souzeno, aby záhy, ke své hrůze, zjistili, že se vlastně ocitli v pekle. V noci, hlavně při novoluní, zjevovaly se jim prý hrůzostrašné bytosti. Ostrovany děsily hrůzné zvuky; byly to většinou výkřiky s táhlým sténáním. Obyvatelé ostrova údajně upadali do jakéhosi transu. Dlouhé hodiny pak nehybně leželi na zemi. Po probuzení je zachvátila neznámá choroba. Pociťovali nesnesitelné bolesti hlavy, nechtěli jíst, přicházeli o zrak. Ženám se rodily podivné děti, které brzy po narození umíraly. A co víc – ostrované začali z ostrova záhadně mizet. Vyděšení domorodci, kterým ještě zbyly síly, nakonec ostrov opustili sami. Nové domovy si hledali na březích jezera Turkana.
Jenomže – legendy o mizení lidí, nepatří jen dávné minulosti. „Prokletý ostrov“ straší i v současnosti. Otázka nyní zní: Jde o pouhé výplody fantazie? Anebo je snad na tomhle všem přece jen trochu pravdy? Chceme se pokusit „prokletý ostrov“ navštívit. Zažít atmosféru místa plného záhad, ale také dozvědět se něco více o lidech z kmene El Molo. A alespoň trochu nahlédnout do jejich zvláštního a do jisté míry i tajemného světa. To je základní cíl naší expedice. Naší cesty za tajemstvím „ostrova bez návratu.“
Cesta z Nairobi k jezeru Turkana je v mapách značená jako hlavní silnice A4. Zní to docela optimisticky, ovšem, jak se ukázalo, naše původní představa o rychlém přesunu k jezeru Turkana se velmi rychle rozplynula. Zpevněná silnice se brzy proměnila místy až na extrémně obtížný terén. Naše cestovní rychlost se zpomalila takřka na minimum. Trasa, kterou bychom normálně ujeli za pár hodin, nám trvala dva dny.
Jezero Turkana, bývalé jezero Rudolfovo, je takzvaně bezodtoké. A mírně slané. Jeho délka – přes 200 kilometrů. Hloubka – místy i více než 70 metrů. Někdy se mu také říká „Nefritové moře“. Má tři vulkanické ostrovy: Severní, Centrální a Jižní. Všechny jsou dnes součástí národního parku Turkana.
Nás zajímá největší z nich. Jižní ostrov. OstrovEnvaitenet. Prokletý ostrov. Ostrov bez návratu. Jeho rozloha je přes osm tisíc čtverečních kilometrů a v minulosti byste ho v mapách našli pod názvem Höhnelův ostrov. To jméno mu dal bratislavský rodák, rakouský cestovatel Ludwig von Höhnel. Žil v letech 1857 až 1942 a byl zástupcem vedoucího expedice Sámuela Telekiho, expedice, jejíž členové byli prvními Evropany, kteří dnešní jezero Turkana spatřili. Tehdy ho pojmenovali jako jezero Rudolfovo. Podle patrona expedice korunního prince rakouského Rudolfa. Příběhy, které tu Ludwig von Höhnel prožil a posléze sepsal, jsou dost děsivé a doslova se hemží tajemnými příběhy o démonech údajně žijících na ostrově.
Už druhý den jsme na cestě. Vedro k zalknutí. Teplota šplhá přes 40 stupňů. Pohybujeme se po žluto černém písečném pobřeží jezera. Připomíná nám měsíční krajinu. Všude jen kamenitá a písečná poušť. Častý silný vítr, velice chudá vegetace. Tak lze stručně charakterizovat oblast kolem jezera Turkana. Největšího trvale pouštního jezera na světě, které se mimochodem stalo i domovem tisíců krokodýlů. Drsné podmínky, drsný život. A přece tu žijí lidé. A žijí tu po staletí: Lidé z kmenů Turkanů, Samburů, Rendillů, Gabrů. A také lidé kmene El Molo.
Směřujeme do městečka Loiyangalani. V překladu to znamená „místo mnoha stromů“. Leží na jihovýchodním břehu jezera. Věříme, že tu získáme první konkrétnější informace o ostrově, který nás tolik přitahuje a bytostně zajímá.
Byla už zmínka o tom, že „prokletý ostrov“ neděsil pouze v dávné minulosti. V roce 1934 tu došlo k záhadné a dodnes nevysvětlitelné události. Zmizeli dva lidé. Evropané. Členové britské geografické expedice. Tato expedice se odehrávala právě na Jižním ostrově. Tedy na „prokletém ostrově“. Zpráva o tehdejší tragédii zaplnila stránky mnoha britských novin.
Ve zprávě se píše:
Dva členové britské cambridgeské expedice Dr. William Dyson a William Martin,
kteří prováděli na Höhnelově ostrově v Rudolfově jezeře geologický průzkum, byli nahlášeni jako nezvěstní. 14. srpna vedoucí expedice Vivian Fuchs po nich vyhlásil pátrání. Do pátrání bylo zapojeno i letadlo, zapůjčené od keňské vlády z Nairobi. Ani za pomocí letadla se průzkumníky nepodařilo najít. Od té doby Martina a Dysona už nikdo nespatřil. Oba členové expedice záhadně a beze stopy navždy z ostrova zmizeli.
Expedici vedl známý britský cestovatel a dobrodruh sir. Vivian Ernest Fuchs.“
Narodil se roku 1908 na ostrově Wight ležící při jižním pobřeží Anglie. Po studiu na Brighton College odešel roku 1926 studovat geologii a biologii na St John’s College v Cambridge. Později se proslavil, mimo jiné, jako první člověk, který napříč projel Antarktidou. Uměl se rychle aklimatizovat na drsné podmínky. Byl stejně uchvácen arktickým ledovcem jako horkým africkým kontinentem. Za svůj život podnikl nespočet geografických výprav, za což byl v roce 1958 povýšen do rytířského stavu. V roce 1974 se stal členem Královské společnosti. Zemřel 11. listopadu 1999 v Cambrige.
V červenci roku 1934 vedl Fuchs vlastní šestičlennou expedici k tehdejšímu Rudolfovu jezeru. Tedy, jak víme, k dnešnímu jezeru Turkana. Úkolem výpravy bylo uskutečnit geologický průzkum velké příkopové propadliny. Právě v této geologické propadlině se totiž jezero nachází. No a jak tu ostatně už zaznělo, Fuchsova výprava se rovněž zajímala o Jižní „prokletý“ ostrov. Hodně jí také zajímal život jednoho z nezajímavějších kmenů Afriky, což je nám už známý kmen El Molo.
Došlo však k tomu co si nikdo nedovedl představit ani v nejdivočejších snech. Dva muži z expedice zmizeli. Jako by se propadli do země.
Vivian Fuchs si do svého zápisníku poznamenal:
„25. července roku 1934 vypravil jsem se svým společníkem Williamem R.H. Martinem na Jižní ostrov, kde nás čekal podrobný geologický průzkum. 28. července jsem se vrátil sám opět na pevninu. Další den na ostrov odjel, na lodí naloženou zásobami, další člen naší výpravy dr. William Dyson. Měl se připojit k Martinovi. Byli jsme předem domluveni, že nám každý večer budou dávat světelná znamení. Že jsou v pořádku. Vše, jak se zdálo bylo bez problémů. 4. srpna večer jsem odjel do hlavního tábořiště v nedaleké Sirimě. Vrátil jsem se 9.srpna. Dyson ani Martin v kempu stále nebyli. Hodně mě to znepokojilo a pokoušel jsem se s nimi navázat spojení. Bohužel, žádné signály z ostrova jsem neviděl. Zkoušel jsem to znovu a znovu, každý den. Ale nic, žádný světelný signál se na ostrově neobjevil.“
12.srpna 1934 odjíždí Vivian Fuchs do nedalekého města Marsabit. Pro pomoc. Do Nairobi posílá telegram s žádostí o letadlo – aby podniklo podrobný letecký průzkum ostrova.
18. srpna ráno letoun DH.80 Puss Moth konečně vzlétl. Odstartoval z Marsabitu a zamířil směrem k jezeru. Na palubě letadla byl policejní dozorce pan Pearson, s ním pilot Clelland a konečně i Vivian Fuchs. Několik dní létali křížem krážem nízko nad ostrovem. Našli tábořiště, kde Dyson s Martinem kempovali. Prohledali i okolní malé ostrůvky. Včetně blízkých břehů jezera. Po Dysonovi a Martinovi však nenašli sebemenší stopu.
Fuchs si do zápisníku ještě poznamenal:
„Mé dva společníky, kteří cestovali po této drsné a odlehlé části afrického kontinentu, už nikdo a nikdy nespatřil. Byli nadobro ztraceni. Jejich zmizení dalo podnět k dalším příběhům o zlých a tajemných bytostech, které jsou spojené se záhadným mizením obyvatel z Jižního ostrova“.
Dorazili jsme do Loiyangalani. Vyptáváme se na „prokletý ostrov“. Hledáme jakoukoliv informaci, která by našemu pátrání pomohla. Ptáme se na legendy, které se o ostrově vyprávějí. Na naše otázky vesničané odpovídají v zásadě stejně: „Ostrov je prokletý. Žijí na něm duchové mrtvých předků. Dnes už tam ale nikdo nežije. Ostrov se stal součástí národního parku Turkana.“ Místní průvodce Gabriel z kmene Rendillů nás odkázal na lidi z kmene El Molo. Žijí jen pár kilometrů odtud. Severním směrem. „Prokletý ostrov“ býval jejich ostrovem, určitě nám o tom všem řeknou více. Ovšem za předpokladu, že si získáme jejich důvěru, což třeba zrovna pro Evropana není ani trochu snadné.
Cestou se zastavíme v Pouštním muzeu. Nachází se severně od Loiyangalani. Na vrcholu kopce. Muzeum se zaměřuje na život kmenů žijících u jezera Turkana. Nás nejvíce zajímá právě kmen El Molo. A navíc, kdo ví, třeba se v muzeu dozvíme něco zajímavého i o „prokletém“ Jižním ostrově. Hubený sympatický chlapík jménem La Fagio, nás ochotně provází expozicemi. Trpělivě odpovídá na naše otázky. Ve chvíli, kdy se ho zeptáme na Jižní ostrov a na jeho ponurou historii, zpozorní. A dost zvážní. Nějakou dobu mlčí, jakoby váhal, ale pak se přece jen rozpovídá. „Ano v minulosti na ostrově žilo několik rodin kmene El Molo“,
Ptáme se ho, jestli zná příběh ztracených dvou členů britské expedice.
„Ano“, odpověděl, „nevím ale, jestli to byli zrovna Angličané“.
Pak ještě dodá: „Kdysi dávno navštívili ostrov dva bílí cestovatelé. El Molové je zabili. Bohužel vám neumím říci přesné datum. Je to už dávno“.
„Potom bylo na ostrov vysláno letadlo,“ pokračuje průvodce La Fagio. „Postarali se o to opět nějací cizinci. Ten letoun pak na ostrov hodil bombu. A všichni El Molové z ostrova zmizeli. Zůstaly tam po nich jen kozy, které tam chovali. “
Tato slova nás zarazila. Bomba? Jak to La Fagio vlastně myslel? Opravdu někdo svrhl na ostrov bombu? A s cílem zabíjet? Zdá se nám to přehnané. Nabízí se však domněnka: Příběh konkrétního zmizení dvou členů britské expedice a příběh dvou cizinců a svržené bomby by mohly mít jednoho společného jmenovatele. Jinými slovy – mohla to být jedna a ta samá událost. Mohli tedy být ztracení Dyson a Martin oněmi dvěma cizinci, o nichž nám La Fagio v muzeu vyprávěl? Anebo jde o dva příběhy, které si jsou nápadně podobné?
Pátrejme dál a povězme si o další legendě, která se k „prokletému ostrovu“ bezprostředně vztahuje. Mimochodem – následující legenda se dost podobá již zmíněnému příběhu o lidech, kteří se na ostrov uchýlili proto, aby se zachránili před lovci otroků…Kdysi se na ostrově usadilo několik rodin kmene El Molo. Tentokrát prý prchali před nájezdy svých válkychtivých sousedů z kmene Samburu. Uprchlíci si na ostrov přivezli kozy, živili se rybolovem, a vcelku si tu v klidu žili. Na svých vorech pravidelně připlouvali na břeh. Za příbuznými a za obchodem. Náhle však ostrované přestali břehy jezera navštěvovat. Domorodcům žijícím na pobřeží to připadalo podezřelé. A tak se za nějaký čas na ostrov sami vypravili. Jaké však bylo jejich zděšení, když našli pouze prázdné chýše, vyhořelá ohniště a shnilé ryby. Všichni obyvatelé ostrova zmizeli. Beze stopy. Zůstali jen domácí kozy, které volně pobíhaly po ostrově. Rovněž i na tohle se chceme obyvatelů kmene El Molo zeptat. Setkáváme se s nimi ve vesnici Layeni.
Hned na počátku se ale dozvíme, že nesmíme filmovat. Rada starších musí rozhodnout, jestli nám vůbec návštěvu a následný pobyt mezi obyvateli povolí. Pavel skrytě natáčí naše nekonečné čekání. Stařešinové kmene se odeberou do nedaleké chýše, kde zasedají. Je postavená z chudé křovinné vegetace. Radí se několik dlouhých minut. A výsledek? Jejich rozhodnutí nás poněkud zaskočilo. Můžeme prý filmovat a fotit. Dokonce nám „Elmolové“ odpoví na všechny naše otázky. Musíme ale zaplatit! Maličkost – 150 000 keňských šilinků. V přepočtu asi 24 tisíc korun. Snažíme se smlouvat. Po nějaké době dostaneme nový návrh: 100 000 keňských šilinků. Bereme si den na rozmýšlenou. Nedá se nic dělat, tolik peněz nedáme.
Odjíždíme zklamáni. 16 tisíc korun za pár záběrů – to je, alespoň pro nás, opravdu mnoho.
Domorodcům to ale vyčítat nemůžeme. Zavinili jsme si to sami. My, cizinci. Díky nám si zdejší lidé uvědomili sílu peněz. Za vše tedy mohou bohatí turisté. Nechají se sem dopravit malým letadlem. Za návštěvu u jednoho z nejexotičtějšího kmene Afriky jsou ochotni zaplatit nemalé finance. Pořídí tu pár fotek a druhý den zase odlétají pryč.
Přece jen nám ale štěstí nakonec přeje. Při zpáteční cestě narazíme na mladého sympaťáka. Jmenuje se Fabian Zouwa a shodou okolností patří ke kmeni El Molo. Dan Augusta, člen naší expedice, umí velmi dobře svahilsky. Díky tomu se komunikační bariéra velmi rychle odbourá. Fabian je výřečný, znalý, dovede o svém lidu a jeho zvycích zajímavě vyprávět. Umí také vyprávět o legendách. Třeba i tu o zrození kmene El Molo? Bylo to už hodně dávno. Těhotná žena jménem Sepenya šla na horu k pramenu vody. Když si nabrala vodu, zapomněla pramen poklopem zakrýt. Co následovalo? Voda se začala valit z kopce dolů. Až zaplavila celou oblast. Takhle prý vzniklo jezero Turkana a zároveň se i zrodil Jižní ostrov. Sepenya která zůstala na ostrově, porodila pak syna jménem Melissa (Mersa). Později s ním měla dítě. A potom další dítě. A tak to šlo stále dokola. Až vznikl kmen El Molo….
K Fabiánovi se připojil další člen z jeho vesnice. Jeho děda býval náčelníkem kmene El Molo. Jmenoval se Lentutuk. Ten příběh od něj zná. Podává nám ho podobně jako před ním průvodce v muzeu La Fagio. Tedy případ dvou neurčených cizinců a letounu, který na ostrov svrhl bombu.
Nechce se nám ale věřit, že by mohlo jít o reálný příběh. Ale co když šlo o podobenství. Jazyk lidí El Molo je přece nejrůznějších podobenství plný. A co když slovo „bomba“ znamená nějaké blíže nespecifikované prokletí?
Je časné ráno, nasedáme do bílé laminátové lodi se silným motorem. Za kormidlem stojí náš průvodce Fabián. Vyplouváme. Loď poskakuje na vlnách rozbouřeného jezera. Bojujeme se silným větrem. Chvílemi to vypadá nebezpečně, ale pak se hladina jezera uklidní. Cesta na ostrov nám trvá skoro 2 hodiny . Ostrov jsme obepluli západní stranou. Je celý obklopený ostrými skalisky a kamenitým pobřežím. Jediné možné místo k přistání lodí je právě v severovýchodní časti ostrova. Jsme u cíle.
Naši průvodci Nicholas a Janet (bez doprovodu se totiž na Jižní ostrov nesmí, přece jen jde o Národní park) zakotvili na malé písečné pláži. Jde o stejné místo na kterém před lety zakotvil i Fuchs se svými společníky Martinem a Dysonem. Dlužno dodat, že vstup na ostrov je patřičně zpoplatněn. Moc návštěvníků sem ale nejezdí. Vlastně skoro žádní. Co by také na tomto opuštěném vulkanickém ostrově hledali. Kromě jedovatých hadů, krokodýlů a divokých koz tu už nikdo nežije.
Je to ale zvláštní a neopakovatelný pocit…vstoupit vlastní nohou na ostrov, který je obestřen děsivými legendami o záhadném mizení lidí. Stoupáme vzhůru po kamenité půdě, tu a tam rostou jen trsy uschlé trávy. Bizardní výjevy vyhaslé sopečné lávy, dávají opravdu pocit, že jsme v místech plných duchů a tajemných sil. Na každém kroku nás provází všudypřítomný vítr. Na náhorní plošině nacházíme úlomky hliněných nádob. Je tedy téměř jisté, že tu žili lidé. O pár metrů dál je postaveno několik kamenných mohyl. Po chvíli na nás volá Dan, u jedné z těchto mohyl objevil několik vybělených kostí. Vypadají jako lidské. „A támhle jsou další“, volá Dan. Z koz ale ty kosti zřejmě nebudou, na to jsou příliš velké. Jenomže jiné velké zvíře kromě kozy na ostrově nikdy nežilo. O koho tedy šlo? Že by to byly pozůstatky z hrobů ostrovanů? Ano. Záhy nám to Nicholas opravdu potvrdí… Chýše už dávno odnesl čas, hroby ale zůstaly. Vůbec se nedivíme, že toto nehostinné místo v domorodcích odedávna vzbuzuje posvátnou hrůzu a strach z nadpřirozených úkazů.
Hlavou opět proběhne otázka: Kam se ale všichni ti ostrované vlastně poděli? Záhadně zmizeli, jak říkají legendy? Nebo byli opravdu zabiti po bombovém útoku, jak tvrdí domorodci? Anebo se jim už život na ostrově nelíbil a tak se raději odstěhovali zpět na břeh jezera?
Ale co se stalo s oběma britskými cestovateli? Touto neodbytnou otázkou žil celé roky například i Sergej Fedorovič Kulík. Ruský spisovatel, cestovatel a velký milovník Afrického kontinentu. A také milovník záhad. Rovněž i on se tu, při své návštěvě u lidí El Molo, setkal s legendou o ostrově coby úkrytu před lovci otroků. V roce 1973 Kulik do rumunských novin Veac nou napsal:
„Při mé návštěvě jezera Turkana jsem se seznámil s náčelníkem kmene El Molo Lentutukem“.
Shodou okolností šlo o stejného náčelníka o kterém nám vyprávěl jeho vnuk při naší návštěvě vesnice Layeni.
„Navrhl mi, abychom se vydali na ostrov, který je v mapách nazýván Jižní. Místní mu říkají Envaitenet, což znamená „nenávratný“. Na palmovém voru, vyrobeném ze tří klád a svázaný provazem jsme se plavili půl dne. U břehu ostrova mě ale Lentutuk varoval, že by snad bylo lepší, kdybychom na ostrově vůbec nepřistávali. Je to prý prokleté místo. Úzký pobřežní pás byl plný krokodýlů. Zubatí obři se líně povalovali mezi kameny. Někteří se vynořili přímo pod našimi kládami. Kdyby se některý z nich rozhodl, že náš vor napadne, náš osud by byl zpečetěn. Moje naděje návštěvy ostrova se rozplynula. Zeptal jsem se na původ jména Envaitenet. Vyprávěl, že kdysi se před obchodníky s otroky ze Sudánu na ostrově ukrylo několik rodin. Záhadně z ostrova zmizeli. Stejný osud pak postihl i další rodiny Elmolů, kteří se později na ostrově usadili“.
Kulík ve svém článku popisuje rovněž příběh ztracených výzkumníků Dysona a Martina.
Záhadným případem se zabýval také profesor a antropolog Mustafa Kemal Mirzeler z Western Michigan University. Ve své odborné zprávě z roku 2006 o cestě Viviana Fuchse na Jižní ostrov píše:
„Dyson a Martin jsou v historkách kmene El Molo popisováni jako běloši (wazungu), kteří byli na Jižním ostrově zavražděni Sepenyou, hlavní postavou a hrdinkou mýtu o zrození kmene El Molo. Sepenya, která žila na Jižním ostrově se svým synem Mersou byla nakonec zabita bombardováním Britů, kteří pátrali po zmizelých mužích. O tom, jestli je příběh o bombovém útoku na Jižní ostrov pravdivý, nebo ne, o tom se vedou dlouhodobě debaty. Britové to zásadně odmítají. El Molové přesto to vyprávějí návštěvníkům, jako reálný příběh, který se opravdu stal. Dále mi řekli, že v současné době shromažďují informace, aby získali od britské vlády odškodnění za bombardování ostrova. Plavba Fuchse na Jižní ostrov, spojená se smrtí Dysona a Martina a bombardování ostrova Brity, je dodnes v myšlenkách kmenu Elmola hluboko zakořeněna“.
Vraťme se o několik desetiletí zpět – úplně prvními cizinci, kteří, téměř čtvrt století po zmizení Dysona a Martina, ostrov navštívili, byli spisovatelka, ochránkyně zvířat a rodačka z Opavy Joy Adamsonová se svým manželem Georgem Adamsonem, přezdívaným „Otec lvů“. O ostrově slyšeli mnoho hrůzostrašných legend. Rozhodli se, a to i přes důrazné varování náčelníka El Molo, Jižní ostrov přece jen navštívit.
Pokud by se objevily potíže Joy Adamsonová měla s pobřežím domluveny pravidelné světelné signály. Stejně jako mnoho let předtím Vivan Fuchs. 26. června 1955 Adamsonovi vypluli směrem k ostrovu. S velkou zvědavostí, ale také s obavami.
Dosáhli ostrova, kde pak strávili několik dní. Joy Adamsonová zdejší prostředí popisuje jako nehostinné místo, plné hadů, krokodýlů a divokých koz. Co je ale podstatné, podařilo se jim najít tábor, kde Dyson s Martinem kempovali. A rovněž našli, stejně jako o mnoho let později my, pohřebiště se zbytky lidských kostí a střepy hliněných nádob. „Ostrov byl v minulosti určitě obydlen“, zapsala si Adamsonová do svého deníku. Po návratu na pobřeží se náčelník El Molo dlouze vyptával. Chtěl vědět, jak to na ostrově vypadá. Rozhodl se tehdy, že když se oni bez problémů vrátili, navštíví ostrov i on. O tom, zda tak opravdu učinil, ale nevíme…
Je čas na malou rekapitulaci.
V roce 1934 zmizeli na „prokletém ostrově“ dva členové expedice Viviana Fuchse, Dyson a Martin. Pátrání, do kterého bylo zapojeno i letadlo, skončilo bezvýsledně. V té souvislosti je zajímavé odcitovat článek z novin Western Daily Press z 21. srpna 1934.
„Nalezen klobouk ve Furgusonovém zálivu Dyson a Dr. Martin jsou pohřešováni už 14 dní. U pobřeží Furgusonového zálivu byl nalezen klobouk, který je považován za Dysonův. Pátrání stále pokračuje“.
…po nějakém čase byly nalezeny i dvě vesla a dva barely. Po Martinovi se ale nenašlo nic“.
Zopakujme ještě, že domorodci dodnes vyprávějí o dvou nezvěstných cizincích a o záhadném letounu, který na „prokletý ostrov“ svrhl bombu.
A nezapomeňme na legendy o záhadně zmizelých ostrovanech. A o amoku, snad šílenství, které je zachvátilo poté, co s jim začali zjevovat démoni. Byly to snad halucinace? Tahle legenda, jde ale jen a jen o hypotézu, může mít prapůvod ve zdejších jedovatých plynech. Ty totiž mohou různým způsobem ovlivnit třeba i lidskou psychiku. Mohou dejme tomu způsobit dočasné šílenství. Vyvolat stav, kdy se člověk zachvácený panikou chce za každou cenu dostat pryč. Takže se i mohlo stát, že se v zoufalství vrhl do jezera – plného krokodýlů. Což ostatně mohl být i případ britských výzkumníků. Co když se jejich loďka převrhla a – dále raději nedomýšlet…
Buď jak buď – pro lidi z kmene El Molo ostrov zůstává posvátným a zároveň i zakázaným místem, kde žijí zlí duchové a démoni. Koneckonců, už proslulý řecký filozof Aristoteles napsal: „Strašidla, čarodějnice, duchové a podobné věci existují, ale jenom pro ty, kteří na ně věří.“
