Terénní vůz zastavil těsně na okraji hluboké strže. Dál už to skutečně nešlo. Byli jsme hluboko v neobydlené a neprobádané oblast jižní Gobi uprostřed labyrintu skal, údolí a pohyblivých písků. Poslední osamělou jurtu jsme minuli včera odpoledne a od té doby jsme nezahlédli živého tvora.V téhle pustině nebyl nikdy ani náš mongolský průvodce z Nojonu, poslední vesnice na naší cestě. A přesto nás dosud neomylně vedl bludištěm skal, řízen zvláštním orientačním pudem, který mají snad všichni Mongolové. Pokračovat v jízdě směrem, který ukazoval, však znamenalo projet naprosto nesjízdným úsekem do hlubokého kaňonu. Podaří se nám to? Vzali jsme si s Jirkou vysílačku a pěšky se vydali prozkoumat terén před nám a vyhledat nejvhodnější a nejbezpečnější cestu. Zpoceni a udýcháni jsme se vyšplhali na větrem ohlodanou pískovcovou skálu a v úžasu jsme se zastavili. Před námi se do nedohledna rozprostírala obrovská písečná poušť. Daleko na jih k čínským hranicím se táhly oslnivě žluté duny jemného sypkého písku. Stáli jsme na hranici oblasti obestřené hrůzostrašnými příběhy o neznámém nebezpečném zvířeti.Byli jsme u cíle naší dlouhé cesty za další nerozřešenou záhadou – v místě, kde žije tajemný olgoj chorchoj.

Pátrání po dosud neznámých nebo údajně vyhynulých zvířatech už dávno není doménou pouze několika potrhlých badatelů nebo dobrodruhů. Od roku 1982, kdy byla ve Washingtonu založena Mezinárodní kryptozoologická společnost, se touto problematikou začala koordinovaně zabývat celá skupina vědců z nejrůznějších částí světa. Do oblasti jejich zájmu samozřejmě patří také nejpopulárnější záhadní tvorové, jako je lochneská příšera, sněžný muž yeti nebo dinosaurus mokele mbembe z pralesů a bažin střední Afriky. O těchto legendárních zvířatech už bylo sepsáno mnoho článků, knih i vědeckých pojednání. Avšak olgoj chorchoj z mongolské pouště Gobi na seznamu hledaných živočichů zatím není, protože kryptozoologové se o něm dosud nedozvěděli. Neurčitá a mlhavá legenda mongolských pastevců je ve světě naprosto neznámá a ještě nikdo se dosud nepokusil ověřit si její pravdivost.

Mne přivedla na stopu olgoj chorchoje čirá náhoda. Na jednom večírku jsem se seznámil s mongolskou studentkou a když jsem ji vyprávěl o svých zážitcích z potápěčské expedice za lochneskou příšerou, naklonila se ke mne a potichu, jakoby mi svěřovala velké tajemství řekla: „Něco podobného máme i v Mongolsku. Je to příšera olgoj chorchoj, která žije v písku a dokáže zabít člověka, koně nebo i velblouda.“ Více mi neřekla. Od té doby jsem už nevynechal jedinou příležitost, abych se při náhodných setkáních s Mongoly na toto strašlivé zvíře nezeptal. A zaráželo mne, že o něm mluvili jen velmi neradi. Jakoby se něčeho báli. Nikdy jsem z nich nic konkrétního nedostal. Proč, to jsem pochopil teprve mnohem později.

V historii se už stalo mnohokrát, že neuvěřitelné historky domorodců přivedly badatele k novým objevům. Bylo by asi zbytečné znovu popisovat už mnohokrát omleté případy objevů pravěké ryby Coelacanta, varana komodského nebo horské gorily. Možnost dalších objevů není samozřejmě vyloučena, a tak mi záhada písečného netvora nedávala spát. Prostudoval jsem veškerou dostupnou literaturu o Mongolsku, ale o olgoj chorchojovi nebyla nikde ani zmínka. Marně jsem pátral v cestopisech ruských badatelů z konce minulého století Kozlova a Przewalského, kteří projížděli oblastmi, v nichž by měl podle legendy tento záhadný tvor žít, nic jsem nenašel ani v knihách cestovatelů z počátku tohoto století, jako na příklad Svena Hedina, Ossendowského, Haslunda a jiných.

Zahalen tajemstvím

Nikdo z nich se o mongolské příšeře nezmínil. Až teprve v “The New Conquest of Central Asia”, v knize o první americké paleontologické expedici za kostmi dinosaurů do Gobi v roce 1922, jsem zachytil první stopu. Autor knihy a vedoucí celé expedice Roy Chapman Andrews věnoval na straně 62 olgoj chorchojovi jeden krátký odstavec. Před odjezdem do Gobi ho tehdejší premiér mongolské vlády požádal, aby se pokusil jeden exemplář tohoto vědě dosud neznámého živočicha ulovit. Hledané zvíře prý nemá nohy ani hlavu a vypadá jako přes půl metru dlouhý salám nebo jitrnice. Je ovšem tak prudce jedovaté, že pouhý dotyk znamená pro člověka okamžitou smrt. Živočich se měl vyskytovat jen v nejvyprahlejších písčitých oblastech západní Gobi. Andrews však neměl mnoho času na jeho hledání, protože byl plně vytížen úkoly paleontologické expedice. Během svého pobytu v Gobi se tedy s olgoj chorchojem nesetkal. A nesetkal se dokonce ani s nikým, kdo by ho na vlastní oči viděl. Zato mu však mnoho Mongolů tvrdilo, že oni takové lidi znají.

“Kdyby víra v jeho existenci nebyla mezi Mongoly tak silná a tak rozšířená a kdyby ho všichni nepopisovali naprosto stejně, myslel bych si, že je to pouhý mýtus,” přiznal nakonec Andrews. “Doufám, že příští výzkumníci Gobi budou mít na něj větší štěstí než já”. Jeho kratičká zmínka, obsažená navíc jen v odborné publikaci, známé pouze několika málo vědcům, však nikde nevzbudila žádnou pozornost.

Smrt na dálku

Druhou ale také poslední zmínku o olgoj chorchojovi jsem našel v knize ruského paleontologa a spisovatele Ivana A.Jefremova “Doroga větrov” (Cesta větrů). Šlo o jeho zápisky z první ruské paleontologické expedice do Gobi, které se v roce 1946 sám zúčastnil. Uvedl v nich pár dalších údajů, které se dozvěděl od starce jménem Ceveng z městečka Dalanzadgadu. Olgoj chorchoj je prý strašné zvíře, které dokáže záhadně zabíjet své oběti na velkou vzdálenost, dorůstá délky až půl metru a žije v písečných přesypech Chalzan dzachu, kraje ležícího asi 130 km jihovýchodně od Dalanzadgadu. Je ho ale možno vidět jen v největších vedrech v červnu a červenci, později se zarývá do písku a spí. Ani Jefremov ho však na vlastní oči neviděl a s přímým očitým svědkem se nesetkal.

Jak je možné, že tato vzrušující legenda je stále ještě zahalena rouškou tajemství a uniká zájmu veřejnosti? “Pastevci z Gobi o něm nechtějí mluvit,” vysvětloval nám Čimed, mongolský tlumočník a řidič naší expedice. “Bojí se, že už jenom vyslovení jeho jména může přinést neštěstí.” Důvodů je ale víc. Je to hlavně nepřístupnost jihogobijských oblastí pro zahraniční badatele a cestovatele. Volné cestování po Mongolsku bylo bez oficiálního povolení “vyšších míst” téměř vyloučeno. A hlavně, pátrání po olgoj chorchojovi bylo dlouho zakázané. Bývalá mongolská komunistická vláda kdysi prohlásila, že je to pověra, která se neslučuje s marxistickou ideologií, a tak patřil až donedávna mezi zakázaná témata, stejně jako třeba Čingischán. I toho – přes jeho nepochybnou existenci – komunističtí cenzoři téměř vymazali z mongolských dějin.

Proto i naše pokusy zorganizovat první expedici za olgoj chorchojem zůstávaly po mnoho let neúspěšné. Mongolská akademie věd nám na dopisy ani neodpovídala. Až teprve v roce 1990, po pádu komunistických totalitních režimů se mi poprvé podařilo Mongolsko navštívit. Se svými přáteli fotografem Jirkou Skupienem a lékařem Jardou Prokopcem jsme využili celkového uvolnění a hladu po dolarech, a pokusili se o dosud nemožné. V Ulánbátaru jsme si pronajali terénní vůz UAZ s odvážným řidičem, který byl ochoten za sto dolarů riskovat nebezpečnou cestu bez povolení do oblastí, kam se běžný turista nedostane.

Doupě obrovského červa

Náš plán byl prostý. Pokusit se dostat co nejdál na jih, sbírat tam zprávy od pastevců a – hledat obrovského červa. Zpočátku připomínalo naše pátrání hru na schovávanou. Mladí o vraždícím červovi moc nevěděli, starým se o něm nechtělo mluvit. Lidé v Dalanzadgadu tvrdili, že se vyskytuje u Chanbogdu, když jsme přijeli do Chanbogdu, posílali nás zase do Dalanzadgadu. Rozhodli jsme se tedy pro systematický průzkum celého jihogobijského ajmaku (kraje) až k čínským hranicím.

Čimed mi brzy prozradil, že náš místní průvodce Chamgalag, kterého jsme si sehnali v Chanbogdu, ví o případu, kdy olgoj chorchoj pozabíjel celou rodinu. Nechce prý o tom ale mluvit. Nedalo se nic dělat, než čekat na vhodnou příležitost, a ta se naskytla hned příští noc. Utábořili jsme se poblíž rozvalin starého kláštera, kde jsme našli trochu dříví, a večer jsme si rozdělali oheň. Vytáhli jsme láhev mongolské vodky archi a účinek na sebe nenechal dlouho čekat. Nejdřív jsme se dozvěděli jen to, že olgoj chorchoj vypadá jako kus tlustého střeva z dobytka, proto se taky tak jmenuje. V překladu to totiž znamená střevo- červ. Má prý tmavě červenou barvu asi jako krev nebo salám. Kde má hlavu a kde ocas se nedá poznat, protože na něm nejsou vidět žádné oči, nozdry nebo tlama. Pohybuje se zvláštním způsobem. Neplazí se dopředu, ale koulí se nebo kroutí do strany, jako když něco zametá. V písku po něm zůstává charakteristická stopa. Přitahuje ho prý žlutá barva.

Smrt dítěte

Při druhé láhvi začalo docházet dříví, ale přibývat nálady, takže brzy došlo i na příběh, který jsem s netrpělivostí očekával. Příběh, kde žlutá bedýnka přilákala svou barvou do jedné jurty zlého červa. V jurtě si hrál malý chlapeček a nic zlého netuše, sáhl si do bedýnky pro hračku. Přitom se však dotkl schovaného olgoj chorchoje a byl na místě zabit. Když se rodiče vrátili, viděli už jen vlnitou brázdu vzdalující se od jurty. Ihned pochopili co se stalo, vydali se po stopě, aby svého synka pomstili, ale olgoj chorchoj zabil i je.

Oheň už dávno uhasl, ale já jsem stále seděl pod černou hvězdnatou oblohou a hleděl do rudých uhlíků, ze kterých ještě občas vyskočil malý modravý plamínek. Byl jsem unaven, ale nemohl jsem usnout. Hlavou se mi honily myšlenky o podivném tvoru, který možná číhá nedaleko.

Na otázku, jakým způsobem olgoj chorchoj zabíjí, mi zpočátku nikdo nedal jednoznačnou odpověď. Obzvlášť na tu, jak je možné, že dokáže usmrtit člověka i na dálku. Snad prý elektrickým výbojem nebo rozstřikováním nějakého prudkého jedu. Vše co přijde s jedem do styku, dokonce i kov, vypadá jako by bylo naleptáno nějakou kyselinou a ihned zežloutne. Od konce června prý ale jed ztrácí na účinnosti a setkání s tímto nebezpečným tvorem už nemusí skončit smrtí.

Zajímavé také je, že olgoj chorchoj se nejčastěji objevuje poblíž míst, kde roste pouštní rostlina gojo (Cynomorium songaricum). Je to nevzhledný výčnělek doutníkového tvaru, ale obsahuje jakousi drogu či jed. Nevyužívá olgoj chorchoj tuto rostlinu pro výrobu své smrtící látky?

Přece jen očitý svědek

Poblíž Nojonu žije pastevec velbloudů Žamjandoržin Ceden, který olgoj chorchoje viděl na vlastní oči. Těšili jsme se, že konečně budeme mít svědectví z první ruky, ale měli jsme smůlu. Jeho jurta byla prázdná a nikdo bohužel nevěděl, kdy se Ceden vrátí. Možná za několik hodin, možná také za několik dnů. Zato jurta stařenky Püret byla otevřená a my jsme byli srdečně pozváni dovnitř.

Po nezbytném obřadu s podáváním čaje, kumysu a s balením cigaret začala “společenská konverzace” o dobytku a pak Čimed šikovně stočil řeč na olgoj chorchoje. Chvíli trvalo, než se smířila s tímto tématem, ale pak se přece jen rozpovídala.

“Já sama jsem ho nikdy neviděla, ale hodně jsem o něm slyšela. Dříve se s ním pastevci občas setkávali, ale dnes už je to jen velmi, velmi zřídka. Objevuje se většinou po dešti, ten je však tady jen málokdy. Dva až tři dny se vyhřívá na sluníčku a pak zase zmizí. V moři písku jako ryba ve vodě,” zasmála se. “Většinou si prohrabává díry těsně pod zemí a na povrchu nad ním se pak trochu hrne písek, takže je vidět kudy putuje. Když chce někoho napadnout, vysune se z písku napůl ven. Začne se nafukovat, bublina na jeho konci se neustále zvětšuje, až z ní nakonec vystříkne jed.”

Znovu nám naplnila misky slaným čajem, přistrčila před nás talíř plný chlebových koláčků a kostek cukru a pokračovala:„Olgoj chorchoj dokáže zabít nejenom člověka, ale i velblouda. Asi před třiceti lety pozabíjel jižně od Nojonu celé stádo. Velbloudi ho dobře znají a úzkostlivě se mu vyhýbají. Olgoj chorchoj se ale objevuje jen velice zřídka, nejčastěji po dešti, a ten je tady málokdy. Dva až tři dny se vyhřívá na sluníčku a pak zase zmizí.“

A tak jsme seděli, srkali čaj a poslouchali vyprávění o dalších a dalších záhadných tvorech a vzrušující příběhy, které kolují jen v ústním podání mezi úzkým okruhem místních obyvatel a již zítra by mohly být zapomenuty. Co vše z toho byla pravda a co jen fantazie?

Ještěr nebo červ?

Nikomu se ještě nepodařilo olgoj chorchoje vyfotografovat, jeho tělo se nikdy nedostalo do rukou přírodovědců. Proto zoologové v jeho existenci zatím nevěří. Ale údaje, které jsme v Gobi nasbírali, by alespoň mohly posloužit k úvahám, co by to mohlo být.

Jisté je, že taková legenda nemohla vzniknout kolem nějakého všeobecně známého zvířete, jako je třeba had. Mongolští pastevci ho příliš dobře znají. Mohl by to ale možná být nějaký dosud neznámý druh scinka. Scink patří sice mezi ještěry, ale některé druhy se jim vůbec nepodobají. Například scink uťatý (Trachysaurus rugosus), který dosahuje délky až čtyřiceti centimetrů, má krátký zaoblený ocas a hlavu těžko rozeznatelnou od těla, takže vypadá jako obrovská jedlová šiška. Žije v Austrálii v pískových přesypech, dovede se do písku zavrtávat a pohybuje se pod ním velice obratně. Problém však je v tom, že všichni scinkové mají tělo pokryté zřetelnými šupinami a pohybují se na krátkých nožičkách, zatímco olgoj chorchoj je podle vyprávění hladký a pohybuje se jako žížala smrskáváním a roztahováním těla nebo se kroutí do strany.

Pokud by přece jen šlo o nějaký druh ještěra, nejspíše by to byl neznámý druh z čeledi ještěrů kroužkovitých (Amphisbaenidae). Ti opravdu vypadají jako velcí tlustí červi. Je jich okolo sta známých druhů a někteří dosahují délky přes 70 cm. Povrch jejich těla je tvořen pravidelnými kroužky z drobných, sotva rozeznatelných šupinek, a jejich nejběžnější zbarvení bývá červenavé nebo hnědavé. Čelisti mají pevně srostlé, oči jsou značně redukované, bez víček a umístěné pod kůží, takže nejsou patrné a na první pohled se dá skutečně těžko rozeznat, kde mají hlavu a kde ocas. Žijí pod zemí a velmi dobře vnímají i slabé otřesy půdy. Na povrch vylézají pouze za deštivého počasí. Jenomže ani scink, ani ještěr kroužkovitý není vůbec jedovatý. Z ještěrů je nebezpečný pouze jediný druh – korovec mexický nebo texaský. Ten má sice jedovaté zuby, ale zato zase vůbec nepřipomíná červa a hlavně v žádném případě není jedovatý na dotyk, natož aby dokázal zabít na dálku a okamžitě.

Hledáme-li tedy mezi skutečnými bezobratlými červy, zjistíme, že některé mořské druhy jedovaté zbraně skutečně používají. Například pásnice (Nemertini), stojící na vývojovém žebříčku kdesi mezi ploštěnkami a žížalou, která dosahuje délky až několika metrů, má ve zvláštním pouzdře na hřbetě uložený jakýsi dutý chobot s bodlem a jedovatou žlázou na konci. Chobot může být někdy až dvakrát delší než tělo zvířete. Při podráždění ho prudce vystřeluje, a pak tuto zbraň s rychle zabíjejícím jedem opět zatáhne a připraví k dalšímu použití. Ani zde však není řešení naší záhady. Pásnice a jí podobní jedovatí červi žijí v moři a ne v suchém písku. Dokonce i suchozemští červi potřebují k životu vlhko, a toho by si v dunách vyprahlé Gobi moc neužili. Zbývá nám tedy jen jediné vysvětlení. Je to zcela neznámý reliktní tvor, tedy živočich, který jako druh už sice dávno vyhynul, ale jehož několik exemplářů ještě stále někde v ústraní přežívá. Odlehlá a nepřístupná Gobi by byla pro podobný úkryt ideálním místem. A skutečnost, že je to dodnes největší naleziště zkamenělých kostí dinosaurů jenom dokazuje, že se to zde kdysi pravěkými tvory jen hemžilo.

Podaří se ho vyfotografovat?

Zoologové však v existenci olgoj chorchoje neuvěří, dokud jim nebude předložen přesvědčivý důkaz – přinejmenším kvalitní fotografie nebo ještě lépe film. Ten měla přivést naše druhá expedice do Gobi. Teď už jsme nepotřebovali objíždět jurty a sbírat historky, ale dostat se sami do blízkosti záhadného červa a nafilmovat ho. Film na rozdíl od fotografie totiž může přinést další důležité údaje o jeho chování, což by ho pomohlo snáze vědecky určit a zařadit.

Janžingín Machgalžav z Dalanzadgadu nám vyjmenoval místa, kde bychom se mohli s olgoj chorchojem setkat. Byly to většinou místní názvy, na kterých jsme si mohli polámat jazyk: Günžingín chóloj, Öndör govt, Chaldzan úl, Urag núr atd. Nejhorší však bylo, že jsme je na žádné mapě nenašli a tak jsme si museli opět sehnat místního průvodce. Ještš před cestou jsme vymysleli jak to udělat, abychom záhadného červa uviděli. Nechtěli jsme spoléhat na náhodu, zda se nám uráčí ukázat a tak jsme se rozhodli, že ho před naší kameru vypudíme.

Původně jsme chtěli použít silné elektrické pole, ale nakonec jsme se rozhodli pro podzemní nálože. Do pouště jsme si přivezli třaskaviny a jejich odpalováním jsme v písku vyvolávali šokové vlny a otřesy, nepříjemně působící na všechny živé organizmy. Jirka, ověšený fotoaparáty, hlídal při každém výbuchu na nejvyšší duně u stativu s šestnáctimilimetrovou kamerou s velkým teleobjektivem, připraven kdykoliv s ní zamířit do libovolného místa a stisknout spoušť. Důvěřovali jsme údajům pastevců, že bezpečná vzdálenost od červa je deset metrů a proto jsme byli zcela klidní. Na tuto vzdálenost by se daly pořídit docela kvalitní a průkazné snímky.

Pročesali jsme několik oblastí, kde by se měl olgoj chorchoj vyskytovat, ale v mrtvé nehybné krajině se žádný živočich neobjevoval. Ve větru, který zde snad nikdy neustává, se pohyboval jen věčně se přesypávající písek a jediný hluk způsobovaly výbuchy našich náloží.

K našemu překvapení jsme jednoho dne narazili na osamělou jurtu, kterou bychom těchto neobydlených končinách nikdy nečekali. Hned zpočátku bylo jasné, že její majitel je šaman. Svědčila o tom nejen výzdoba jurty, ale i starcovo chování, jeho názory… a hlavně jeho oči! Zdálo se, že předem věděl, co tady hledáme. Varoval nás, abychom se ihned vrátili, neporušovali pouštní tabu a nespouštěli mechanizmus kletby. Zpočátku jsme nechápali, o čem mluví, ale pak nám to vysvětlil. To, co hledáme, prý není živý tvor z masa a krve, jak se domníváme, ale nadpřirozená zlá bytost. Démon pouště. Vzpomněli jsme si, že něco podobného tvrdili i lámové v klášteře na pokraji pouště. Říkali, že je riskantní už jenom vyslovit jeho jméno. Nic víc jsme z nich však nevypáčili. Šaman se zdál být sdílnější, ale když jsem ho poprosil, aby mi co nejpodrobněji démona – olgoj chorchoje popsal, zachmuřil se a po chvíli odpověděl jednou větou: “Je to střevo naplněné krví.” V tom okamžiku se mi jeho podoba dokonale plasticky vybavila, ucítil jsem něco nepředstavitelně hnusného a na chvíli se mi udělalo nevolno.

Oživlá noční můra

Stejný pocit se mi zopakoval příští den ve snu. Viděl jsem velkou dunu z fialového písku, ze které škubavými pohyby vylézalo něco odporného. Chtěl jsem utéct, ale nešlo to. Jen pomalu s námahou jsem se otočil a těžkým krokem, jako ve zpomaleném filmu jsem se vlekl pryč. Věděl jsem, že je zle. A skutečně – z písku se vymrštil odporný červovitý vak a přilepil se mi na záda jako hnusná pijavice. Ucítil jsem strašnou bolest… a v tom okamžiku jsem se probudil. Sen na štěstí pominul, ale nesnesitelná bolest na zádech zůstala. Díky bohu ve stanu vedle mne spal Jarda, lékař výpravy a ten zpočátku nechápal co se to se mnou děje. Až teprve když jsem si stáhl tričko a on si na mne posvítil baterkou, vyvalil oči. Celé tělo jsem měl poseto podlitinami, jakoby mne někdo zmlátil. Nejhorší to bylo na zádech. Od lopatky až pod pás se mi táhla velká podlouhlá vyboulenina, připomínající obrovskou pijavici. Pijavici, či červa z mého přízračného snu! Podkožní krvácení tam vytvořilo jakýsi vak naplněný krví. Nemohl jsem pochopit, jak jsem k tomu ve spánku přišel. Jarda se mi pokoušel pomoci injekční stříkačkou z toho nejhoršího, ale moc to nepomáhalo. Krevní výrony přibývaly i příští den a objevily se první známky selhávání srdce. Situace byla skutečně vážná. Cestu a další pátrání jsme museli ihned přerušit. A vybavila se nám varovná slova šamana: „Porušíte-li olgoj chorchojův klid, hrozí vám smrt.“

Nebyli jsme skutečně postiženi nějakou kletbou? Na první pohled je to nesmysl. Když se však nad tím hlouběji zamyslíme, můžeme nalézt určité vysvětlení. Možná, že olgoj chorchoj je skutečně jen jakýsi nehmotný přízrak. Pobyt člověka v jednotvárné pouštní krajině, kde do mozku přichází jen málo vzruchů, může navodit stav zvláštního útlumu a tzv. změněný stav vědomí, kdy se mu rozšíří práh vnímavosti pro různé vize a přízraky, přicházející buď z hlubin vlastního nevědomí nebo vsugerované na dálku šamanem, či lámaistickým mnichem. Nebo jsme se setkali s bytostí „odjinud“, z jiné dimenze? Podle jedné teorie jsou takovéto přízraky vázány k určitým místům. Naše Země je protkána tzv. dračími žílami, což jsou pomyslné linie odpovídající podzemním proudům fyzikálně dosud neurčené zemské síly, kterou citliví lidé a proutkaři dovedou vnímat. Na křižovatkách obzvlášť silných dračích žil pak dochází ke koncentraci této energie a občas se tam mohou vytvářet jakési pomyslné mosty mezi naším světem a jinými paralelními světy, či říšemi bytí. Právě tam pak dochází k paranormálním jevům, jako je na příklad zjevování strašidel, řádění poltergeistů, nebo i k častému výskytu UFO.

Anebo je olgoj chorchoj přece jen živočich z masa a krve, ale právě proto, že je velice vzácný, byl odedávna uctíván šamany jako totemové zvíře, jako jeden z jejich bohů? Možná, že dodnes šamani provozují magické rituály, při kterých vysílají pomocí telepatie negativní psychické síly na toho, kdo by chtěl vstoupit do svatého území a porušit jeho klid. Chrání jej tak jakousi kletbou, podobně jako egyptští kněží chránili mumie faraonů. Vědci sice na kletby nevěří, ale pokud uznáme, že léčitelé dokáží člověku na dálku pomoci a zlepšit jeho zdravotní stav, musíme uznat i to, že léčitel-šaman dokáže na dálku naopak i uškodit a zdravotní stav zhoršit.

Možná ale také, že to byla jen obrovská náhoda a shoda okolností. Neobvyklý způsob selhání organizmu v těžkých podmínkách, který s tajemným červem neměl nic společného. Je tedy olgoj chorchoj skutečnost nebo jenom mýtus? Rozřešit tuto záhadu mohou jen další výpravy výzkumníků do dosud neprobádaných končin. Kdoví, jaká překvapení tam ještě čekají. Černá Gobi, nejstrašnější poušť světa, své velké tajemství dosud nevydala.

Ivan Mackerle