Prazvláštní tmavozelené kameny hedvábného lesku a roztodivných tvarů nenajdete nikde jinde na světě. Okolnosti vzniku vltavínů patří k záhadám, o kterých se dodnes vedou spory.
„Ďjó, moldavit,“ pokyvoval moudře hlavou nad zeleným kamínkem pan Rybář v jedné z Nerudových Povídek malostranských. Pokoušel se ho prodat do školských přírodopisných sbírek. Pan profesor si kámen prohlédl proti světlu a nabídl za něj tři zlaté ve dvacetnících. Dnes by pan Rybář za něj dostal několik stovek, ba dokonce i tisícovek, podle velikosti a celkového vzhledu. Tyto zvláštní kousky nazelenalého skla jsou totiž oblíbeny mezi milovníky záhad. Říká se o nich, že jsou památkou po dávných návštěvách mimozemšťanů na naší planetě.
Když na záhadné sklovité kamínky poprvé upozornil v roce 1787 prof. Josef Mayer, nikdo nevěděl, kde se tady vzaly. Nalézaly se v písečných nánosech v povodí horní Vltavy a proto dostaly název vltavíny. Postupně se sice došlo k závěru, že záhadná hmota připomínající sklo nemá přímo s řekou Vltavou nic společného, neboť byla odkryta i naleziště na jižní Moravě v okolí Třebíče, ale protože se mezitím stala ve světě známá pod jménem moldavit (z německého překladu názvu Vltavy – Moldau), ani jejich český název se už nezměnil.
Spadly z Měsíce?
O tom, kde se tu tajemné, matně zelené kameny vzaly, se vědci přou dodnes. První učenci tvrdili, že se jedná o skla z pravěkých skláren. Jiní soudili, že to jsou taveniny vzniklé úderem blesku. Pak se začalo mluvit o jejich kosmickém původu: o hmotě vymrštěné z Měsíce, o zbytcích ze srážky Země s kometou, s kusem antihmoty, a tak dále a tak dále. Jisté bylo ale jen jedno: vltavíny jsou na naší zemi cizí – z geologického hlediska zde nemají co dělat.
Víme o nich pouze to, že se tady objevili před téměř patnácti milióny let a chemickým složením patří mezi křemičitanová skla, tedy hmotu, která v roztaveném stavu rychle ochladla a nevykrystalizovaly z ní žádné minerály. Od skel umělých i sopečných se však liší. Velikost vltavínů bývá jen do několika málo centimetrů a váha průměrně asi 8 gramů (známý je však i exemplář čtvrtkilový). Mívají velice zvláštní vzhled. Od disků, koulí, tyčinek až po kapky a nepravidelné kusy s opravdu bizarními tvary. Zajímavý je i jejich povrch. Lze jej přirovnat ke kůře starých stromů nebo k povrchu sušených švestek. Tato skulptace – roztřepenost – vznikla ažchemickou korozí v zemi. Po miliónech let leptání vodou se objevily jamky, rýhy i krásný hedvábný lesk.
Půvabná sklíčka fascinovala člověka nejen svým záhadným původem, ale i krásou tónů zelenavé až hnědavé barvy. Není divu, že se vltavíny brzy staly vyhledávané jako kameny do šperků. Dříve se dokonce brousily, podobně jako drahokamy, do různých tvarů a zasazovaly do drahých kovů. Bylo jich však málo a tak je „podnikaví“ šperkaři začali nahrazovat padělky ze skla. Pouhým okem byly totiž výbrusy z pravých vltavínů k nerozeznání od výbrusů z umělého lahvového skla. Na trhu se objevilo tolik nepravých šperků, že lidé přestaly věřit i pravým.
Amulet pro nevěstu
V posledních letech ale zájem o vltavíny znovu ožil. Nikde jinde na světě se totiž nevyskytují. Podobné sklovité kamínky tzv. tektity z Austrálie, Tasmánie a Indočíny nejsou zdaleka tak krásné. Dnes se však už vltavíny nebrousí, ale do zlata a stříbra se zasazují ve svém přírodním stavu, tak jak byly nalezeny se svou nenapodobitelnou strukturou. Dělají se z nich přívěsky, náušnice, prsteny, manžetové knoflíčky apod. Světovou slávu si získaly. když švýcarská vláda darovala anglické královně Alžbětě II. platinový šperk, v jehož středu byl český vltavín v přírodním stavu obklopený diamanty a černými perlami. Říká se, že vltavín harmonizuje organizmus, zvyšuje schopnost koncentrace a dodává člověku energii. Odstraňuje prý únavu, bolesti hlavy a chrání proti virovým nemocem. Volný kámen je s oblibou používán pro meditace.
Kdysi bylo jihočeským zvykem, že ženich daroval své nevěstě hezký vltavín. Dnes by se mládenci v jižních Čechách asi museli přestat ženit. Najít vltavín je totiž stále těžší a těžší. Nejproslulejší naleziště v pískovnách u Chlumu nad Malší a u Vrábče jsou už téměř vyčerpaná. Ty zbylé povrchové je možno nalézt na polích nejlépe po dešti, protože omyté vodou jsou nejnápadnější. A tak je možno mezi Českým Krumlovem a Kaplicí po vydatném dešti stále potkávat sběratele, jak s pohledem upřeným k zemi pomalu procházejí po polích a nedbají ani nepřízně počasí, ani dnešních přísných zákazů hledání.
Mnohem horší jsou ale hledači a organizované gangy, které na polích i v lesích kopou díry a mění tak místní krajinu v nevzhledné oraniště. Majitelé pozemků s nimi svádějí marný boj. Zátahy policistů totiž nic neřeší. Hledač musí být chycen při činu, během kopání a s vltavíny v kapse. Jinak mu není možno nic dokázat. Došlo to už tak daleko, že hledači kopou štoly třeba i pod veřejnou silnicí. Při zavádění plynu v obci Vrábče proto padl kuriózní návrh. Proč by místní platili drahé kopáče? Stačí přece umístit na trasu plánovaného výkopu několik vltavínů.
Kosmodrom mimozemšťanů na Šumavě
Proč jsou tyto zvláštní kameny spojovány s mimozemšťany?
Důvod je nasnadě: Dosud všeobecně uznávaná teorie jejich vzniku má takové slabiny, které tomu přímo nahrávají. Podle současných názorů jsou vltavíny údajně přetavenou horninou, která vznikla při žáru za dopadu obrovského meteoritu do nedalekého Bavorska. Roztavenou hmotu prý pak vzdušný vír dopravil do jižních Čech. Záhada ale spočívá v tom, že chemické složení vltavínů vůbec neodpovídá složení hornin z bavorského kráteru Ries Kessel, a naopak přesně souhlasí s místními jihočeskými materiály. Právě proto se objevila fantastická hypotéza, že přetavení mohly způsobit trysky raketových motorů mimozemšťanů, přistávajících a startujících v dávných dobách v oblasti jižních Čech. Tuto myšlenku podporoval i nestor české záhadologie, spisovatel dr. Ludvík Souček ve své knize Tušení stínu.
Protože se už dlouho vášnivě zabývám luštěním nejrůznějších záhad, chtěl jsem si tuto hypotézu ověřit. Se svým bývalým kolegou Michalem Brumlíkem jsme provedli pokus. V laboratoři jsme pomocí silného hořáku modelovali start rakety nad povrchem s kameny, dovezenými přímo z oblasti největšího výskytu vltavínů v jižních Čechách. Ukázalo se, že celková tepelná energie, potřebná k vytvoření všech vltavínů je tak obrovská, že by to rozhodně nemohlo způsobit jen pár startujících raket. Minimálně osm set obrovských vesmírných korábů by muselo pálit své okolí plameny z trysek po dobu alespoň dvacet sekund. Nejdůležitější však je, že takto vzniklá sklovitá hmota se přece jen od pravých vltavínů poněkud liší. Ukázalo se, že kromě vysoké teploty musel při vzniku vltavínů působit i vysoký tlak.
„A co atomový výbuch?“ pospíšili si s další hypotézou milovníci záhad. Myšlenka o jaderné válce na naší planetě v dávné minulosti se objevila už několikrát. Na příklad v souvislosti s nálezem zesklovatělých ploch písku v poušti Gobi, která byla kdysi úrodnou krajinou. V místě údajného epicentra jaderné katastrofy byl navíc nalezen zkamenělý otisk, připomínající profilovanou podrážku boty. Otisk byl však několik set tisíc let starý!
Rovněž v Lybijské poušti je místo, kde se vyskytuje pouštní sklo neznámého původu. Ostře se odlišuje od přírodních skel, zato však se nápadně podobá sklu, které vzniklo při pokusném atomovém výbuchu v poušti u Alamogordo v Novém Mexiku.
Vedli tedy na naší Zemi mimozemšťané nebo lidé nějaké dávno zaniklé civilizace atomovou válku? Nevíme. Jisté je jen to, že vltavíny nejsou obyčejné kameny. Skutečnost, že jsou opředeny záhadou přímo kosmickou, dodává jejich matnému lesku zvláštní kouzlo.