Pocházejí kusy skořápek, které dodnes nacházejí lidé na Madagaskaru, z legendárního „sloního ptáka“? Žije tento netvor stále ještě uprostřed pralesů? Zvědavost nám nedala spát a vyrazili jsme na dobrodružnou cestu.
Půltunový kolos
Měřil až po zobák asi tak čtyři metry, velkou širokou hlavu měl jako motyku, s párem ohromných hnědých očí se žlutými obroučkami, blízko u sebe, tak jako lidi – ne jedno z dohledu druhého, jako to má třeba slepice. Peří měl jemné, ne tak na půl žerdi jako pštrosi – barvou a charakterem opeření se spíše podobal kasuárovi. Začal na mne ježit hřebínek, nafukoval se
na mě… a pak mě kopl. Chutnalo to jak od formanské kobyly. Když jsem se zvedl a viděl, že ještě není u konce, práskl jsem do bot, ruce křížem přes oči. Jenže on na těch svých neohrabaných pařátech běžel jako dostihový klusák, bez ustání do mě bušil kopanci jak perlíkem a tou svou motyčkovitou hlavou mě kloval do týlu. Pustil jsem se k laguně a ponořil jsem se až po krk. Zastavil se u vody, jelikož si nohy máčel k smrti nerad a začal skřehotat jako páv, jenže ještě o poznání skřípavěji. A pavím krokem začal také měřit břeh, sem a tam.
Takto popsal anglický klasik vědeckofantastické literatury H.G.Wells setkání ztroskotaného námořníka s prehistorickým
sloním ptákem. Jeho povídka „Ostrov aepyornise“, není zase až tak příliš fantastická. Takovýto pták na ostrově Madagaskar skutečně žil. Píše se o něm nejen v pohádkách, ale i ve starých cestopisech. Cestovateli Marcu Polovi například domorodci vyprávěli, že tam žije pták Ruh, podobný orlu, alemnohem větší. Dokáže prý zabít i slona. Uchopí ho pařáty, vynese do výšky a pak pustí na zem. Mrtvole zobákem rozpárá břicho a vyžere vnitřnosti.
Vědci se pochechtávali
Dlouho trvalo, než svět uvěřil v existenci těchto ptačích obrů. Pochybovačné hlasy skeptických vědců zmlkly až v roce 1850, kdy arabský kupec Abbádi přivezl do Francie tři neporušená vejce a několik kostí obrovitého ptáka. Byla to zoologická senzace minulého století. Vejce měla obsah deset litrů, což se rovná obsahu asi sto osmdesáti vajec slepičích. Během následujících deseti let se francouzským paleontologům podařilo nalézt tolik kostí, že mohli sestavit úplnou kostru. Ukázalo se, že pták vypadal jako pštros s krátkýma silnýma nohama. Byl tři metry vysoký a vážil půl tuny. V žádném případě však nemohl létat, natož aby unesl slona. Přesto mohl být člověku nebezpečný. Úderem silného zobáku dokázal rozpoltit lebku člověka a zabít ho jediným kopancem. Vědci ho nazvali Aepyornis, nedokázali však přesně určit, kdy vyhynul. Zpočátku se domnívali, že to bylo kdysi v pravěku, pak však přišel nález, který všechno změnil. Na nalezené kosti z nohy Aepyornise byl objeven bronzový kroužek s nějakými záhadnými znaky. Učenci brzy zjistili, že znaky na kroužku pocházejí z epochy nejstarší městské civilizace Indie Mahendžo-Daru z doby před pěti tisíci lety. Další objevy tuto hranici postupně snižovaly a dnes platí názor, že mohl žít ještě v 17. století. Domorodci ale stále znepokojují zoology svým tvrzením, že vejce, která občas nacházejí v bažinách a dunách jižní části ostrova vypadají, jakoby byla snesena zcela nedávno. Co když se tedy vědci mýlí, a sloní pták dodnes přežívá někde v odlehlých místech ostrova?
Najdeme ho?
Už mnoho let se vášnivě zabývám hledáním neznámých a údajně dávno vyhynulých zvířat, jako je lochneská příšera nebo sněžný člověk. Není tedy divu, že se naše skupina vydala pátrat i po legendárním sloním ptáku. Byli jsme už vyzkoušená parta. Jirka Skupien, Jarda Prokopec, můj syn Dany Mackerle a já. Měli jsme za sebou už expedice za nebezpečným zvířetem tatzelwurmem do rakouských Alp i za smrtícím červem olgoj chorchojem do mongolské Gobi. Hledat ptačího obra se tentokrát s námi vydal ještě Paskal Gui, rodilý Malgaš, žijící dnes v Praze. V naší republice vystudoval žurnalistiku, takže umí dobře česky, a dělal nám překladatele.
Chtěli jsme projet jihozápadní pobřeží ostrova a prozkoumat nejzapadlejší místa kolem ústí řeky Ilinta. A hned na začátku jsme měli štěstí. Domorodec z městečka Tuleár nám ukázal obrovské Aepyornisovo vejce. Posvátně jsme ho prohlíželi ze všech stran. Bylo skutečně impozantní. Nevypadalo příliš staře a tak jsme se zajímali, kde ho našel. Pták přece nebývá daleko od hnízda. Domorodec to zpočátku nechtěl prozradit, ale balíček bankovek mu nakonec rozvázal ústa. Na mapě nám ukázal místo v oblasti písků nedaleko vesničky Androky.
Překvapení v dunách
Jedeme tam celý den. Cesta je v hrozném stavu. Hluboké díry a obrovské balvany. Místy to připomíná pěší stezku někde ve skalním městě, nebo suché koryto řeky. Občas musíme zapnout pohon na všechna čtyři kola. Kolem nás je suchá trnitá buš. Konečně křoviska končí a před námi se otvírá úžasný pohled. Oslnivě žluté písečné duny, táhnoucí se na všechny strany. V malém háječku stromovitých kaktusů a rafiových palem zastavujeme a stavíme tábor. Nedočkavý Jirka bere své brašny s foťáky a kamerou a vyráží na průzkum. Rychle pár hltů zteplalé vody, házíme si bágly na záda a běžíme za ním. Jarda pro jistotu bere ještě rýč, co kdyby někde z písku koukala Aepyornisova kostra. Připadáme si jako na Sahaře. Nohy se boří do jemného písku, slunce nemilosrdně praží a nad dunami se chvěje žhavý opar faty morgany. Rozdělujeme se do rojnice a pomalu procházíme mezi pahrbky a písečnými přesypy. Vyhlížím nejvyšší místo, abych si odtud mohl prohlédnout celé okolí a v tom slyším volání Paskala. Něco našel. Sbíháme se k němu a nevěříme svým očím. Plošina na úpatí jedné dlouhé duny je pokryta spoustou skořápek. Vypadají jako střepy z porcelánového hrníčku, ale pocházejí z rozbitého vejce sloního ptáka, nebo spíše z několika jeho vajec. Nemusíme je vykopávat z písku, leží přímo na povrchu, jakoby zde byla snesena teprve nedávno. Vylíhla se z nich mláďata, nebo byla vejce jenom něčím rozbita? Lezeme po kolenou a hledáme úlomky, patřící k sobě. Rádi bychom z nich sestavili alespoň jedno celé vejce. Ve sběratelském zápalu úplně zapomínáme na okolní svět.
„Blíží se k nám domorodci,“ upozorňuje nás Dany. Skutečně. Po hřebenu velké písečné duny kráčí podivný průvod. Ženy s nákladem dříví na svých hlavách. Jdou vzpřímeně a lehce, jakoby váhu vůbec necítily. Nosit břemena na hlavě je pro Malgašky zcela běžné. Jednou nesou zboží na trh, jindy zase kbelík s vodou, nebo třeba i balík cihel. Člověk se někdy diví, že to ty jejich útlé krčky vydrží. Ruce jim přitom zůstávají volné, takže i s těžkým košem na hlavě působí dojmem lehkosti. Díky tomu si však vypěstovaly vznosné držení těla a půvabnou chůzi. Ženy kráčející po duně se zastavují a hledí směrem k nám. Několik se jich odděluje a sestupuje dolů za námi. Poznaly, že jsme běloši a asi je zajímá, co zde hledáme. Pár kroků od nás se zastavují, odkládají plastikové kbelíky se dřívím a zvědavě si nás prohlížejí. „Salam,“ zdravíme je, ženám se radostně blýskne v očích a začínají na nás něco brebentit. Naše konverzační schopnosti ale skončily, nic jiného malgašsky neumíme. Když neodpovídáme, pochopí, že jim nerozumíme a začnou se mezi sebou o něčem domlouvat. Baví se zjevně o nás, neboť se každou chvíli na nás podívají a pak se rozchechtají na celé kolo. Jedna z nich si začíná prozpěvovat, pohupuje se do rytmu a kroutí se v bocích. Rozpustile se na nás usmívá a odhaluje své zářivě bílé zuby. Čiší z ní energie a smyslnost. Za neustálého vlnění se k nám pomalu otočí zády, vyhrne si sukni a pantomimicky napodobuje pohyby při sexuálním styku. Zkoprnělí úžasem hledíme na její čokoládově hnědý zadek. Ostatní ženy se chechtají, až se za břicho popadají. Naše rozpaky jim připadají směšné, jsou zřejmě zvyklé na jiné reakce ze strany jejich mužů. Rychle se vzpamatováváme a voláme na pomoc Paskala, který nedaleko kope v písku a pokouší se najít celé vejce, nebo dokonce kosti. Ochotně přichází a překládá naše „duchaplné“ věty. Za chvíli je zábava v plném proudu, a naše setkání končí nadějně. Večer máme přijít do jejich vesnice na hostinu.
Jídlo pro celou vesnici
Ještě před západem slunce přijíždíme do vesnice. Je to jen pár primitivních chatrčí pod kokosovými palmami přímo na břehu moře. Teprve teď se dozvídáme, že dívka, která nás pozvala na večeři, je dcera náčelníka vesnice. Obřadně před námi zapaluje petrolejovou lampu a přináší na stůl jídlo. Obrovskou, tříkilovou langustu a mísu s maniokem. Jsme hladoví a jemné korýší maso v nás rychle mizí. Žertujeme nad touto paradoxní situací. Včera jsme celý den nic nejedli, večer jsme si vzájemně dělali laskominy vyprávěním o obyčejném párku s hořčicí za pár korun, a dnes máme naopak královské jídlo, které by nás v Evropě přišlo nejméně na tisícovku. Langusta je vybraná pochoutka pro labužníky, a my s ní tady sprostě zaháníme hlad, jako s nějakým obyčejným masem.
Po jídle se seznamujeme s náčelníkem vesnice a vysvětlujeme mu účel naší cesty. Čekáme, že se od něj dozvíme příběhy, naznačující, že by se zde někde pár posledních ptáků mohlo ukrývat, ale jsme zklamáni. Náčelník nic takového nepřipouští. Kdyby ptačího obra někdo zahlédl, musel by to vědět. Neslyšel o tom vyprávět ani u sousedních kmenů. Zajímáme se aspoň o pověsti. kdy zde poslední Aepyornis žil. Vzpomíná, že v dětství slýchával, jak otcové jejich dědů tohoto ptáka lovili. Byl prý pomalý a těžkopádný, takže byl snadnou kořistí. Hrubým výpočtem zjišťujeme, že to bylo asi před sto lety. To zase není tak dávno. Naděje, že přece jen zde někde dosud přežívá, dobře ukryt před lidmi, se nám opět trochu vrací. Zatím, co náčelníkova dcera odnáší prázdné talíře se stolu, žertujeme, že kdyby si ho tehdy nevyhubili, ale naopak ho chovali jako třeba slepice, mohli mít dnes o jídlo postaráno. Jedno jeho vejce by vždy zasytilo celou vesnici.
Úkryt je prázdný
Příští den se vydáváme do delty řeky Ilinta. Je to rozsáhlá oblast lesních bažin, většinu roku absolutně nepřístupná. Ještě před cestou jsme četli, že se odtud občas ozývají podivné hrtanové skřeky. Pokud by pár posledních exemplářů ptáka skutečně dodnes přežívalo, mohlo by to být jenom zde. Teď je ale období sucha a řeka je vyschlá. V průzkumu oblasti nám brání jen hustá křoviska a stromy. Náš džíp je celý poškrábaný od větví a jen těžce se prokousáváme vpřed. Každou chvíli se musíme vracet a zkoušet jinou cestu. Nakonec zjišťujeme, že to jde rychleji pěšky. I když se prosekáváme mačetou, cesta je obtížná a nesmírně únavná. Do těchto míst pravděpodobně ještě nevstoupila lidská noha.
V noci se pokoušíme zachytit na magnetofon Aepyornisův hlas. Žádné skřeky však neslyšíme, a kazeta zůstává prázdná. Přesto se nevzdáváme a i v příštích dnech trpělivě hledáme jakoukoliv stopu. Otisk velké tříprsté nohy v písku, kousek peří, nebo třeba i trus. Je to však marné. Postupně nám také dochází, že tak obrovský pták by se zde těžko ukrýval. Původní vysoké lesy už zanikly a celou oblast dnes pokrývají trnité houštiny a křovinatý porost. Hlava tři metry vysokého ptáka by se nad křovisky musela často vynořovat. Dlouhé hodiny trávíme u dalekohledů na vyvýšených místech, kontrolujeme celou krajinu, ale nakonec se vzdáváme. Tentokrát s oficiálním stanoviskem vědy souhlasíme. Aepyornis už skutečně asi nežije. Zůstaly po něm jenom skořápky vajec, které jsou dnes výnosným artiklem pro turisty. I když za jejich hledání a vývoz ze země hrozí vysoké tresty, na černém trhu se s nimi čile obchoduje. Poslepované vejce dlouhé třicet centimetrů seženete asi za čtyři sta dolarů, neporušené však stojí už deset tisíc. Sloního ptáka jsme nakonec ale přece jen viděli. V muzeu Tsimbazaza v hlavním městě Madagaskaru jsme si prohlédli alespoň jeho kostru.
Ivan Mackerle
Naut & Sirius, Březen/Duben 2005