Zprávy o pozorování příšer a neznámých zvířat z odlehlých, opuštěných míst vzdálených zemí nás nijak nepřekvapují. Snadno si dokážeme představit, že pralesy a bažiny rovníkové Afriky či Jižní Ameriky skrývají ještě mnoho neznámého. Že bychom ale mohli mít neznámou nestvůru přímo uprostřed přelidněné Evropy 300 km od Prahy, tomu asi těžko někdo uvěří. A přesto je tomu tak.
Čas běžel, ale na svahu hory Bockartscharte tyčící se nad malým vysokohorským plesem byl stále mrtvý klid. Žádný pohyb mezi balvany, žádný šramot nebo jiný zvuk, prostě nic. Už druhý den jsme hlídkovali v této odlehlé oblasti alpských Hohe Tauern a dalekohledem pečlivě prohlíželi skalnatá úbočí kolem nás, zda nezahlédneme místní tajemnou příšeru – tatzelwurma.
Toto podivné a nebezpečné zvíře, jehož jméno v překladu znamená “prackatý červ”, prý žije na skalnatých úbočích a v málo přístupných údolích Alp od Rakouska přes Švýcarsko až po Itálii. Jak už v roce 1836 uvedla bavorská Příručka přátel přírody, vypadá jako metrový doutník s krátkými nožičkami. Tělo má pokryté šupinami a z tlamy mu vyčnívají trojhranné ostré zuby. Objevuje se jen málokdy, převážně před bouřkou po delším období sucha – a na člověka, který jej vyruší, útočí dlouhými, přesně mířenými skoky. Ostrými zuby dokáže zasadit hluboké rány, což je nebezpečné, neboť jsou prý jedovaté. Alpští horalé se před ním měli vždy na pozoru. První písemná zmínka o tomto záhadném tvoru pochází z roku 1799 z Unkenu na severu Rakouska. V thalbruckském průsmyku tehdy napadli dva tatzelwurmové místního sedláka, který zde sbíral lesní plody. Ve vesničce Heutal nedaleko českých hranic stojí dodnes pamětní cedule oné tragické události. Na vybledlém obrázku je stále ještě vidět mrtvého sedláka ležícího na zádech a dva ještěry sestupující k němu po svahu hory.
Útoky na člověka
Odpoledne se počasí prudce zhoršilo. Začalo pršet a zvedl se studený vítr. Expediční fotograf Jirka Skupien zoufale ukrýval své drahé přístroje s velkými teleobjektivy pod igelit. Byli jsme celí promočeni a zmrzlí, ale přesto jsme se ještě jednou přebrodili přes bažinu na západním břehu jezírka Oberer Bockartsee přímo do míst, kde před několika lety došlo k jednomu z nejzajímavějších a nejlépe zdokumentovaných setkání člověka s tatzelwurmem.
Stalo se to pastevci J.B. ze salaše v Hochfilzenalm jižně od Raurisu. V létě roku 1921 ho navštívil přítel Hein a společně se vypravili na malý lovecký výlet do nedalekého okolí. U hory Bockartscharte (2226) uslyšeli hvízdat kamzíka a protože foukal příznivý vítr, začali se za ním šplhat po svahu hory. Brzy si ale uvědomili, že takový zvuk kamzík nevydává. Zajímalo je, co to může být za zvíře a tak opatrně šplhali dál do svahu ve směru zvuku. Zanedlouho zahlédli na velkém balvanu jakousi příšeru, která je pozorovala “hrozivým, ostrým, hypnotizujícím pohledem”. Hein ihned přiložil pušku k líci a vystřelil. Ve stejný okamžik se zvíře vymrštilo a obrovským skokem, tři metry vysokým a osm metrů dlouhým, se vrhlo proti mužům. Ti pochopitelně nečekali na další útok a obrátili se na útěk.
Podobných příběhů o setkání člověka s tímto záhadným tvorem jsme se dozvěděli víc. Počátkem dubna roku 1929 se vydal učitel F.R. prozkoumat ledovou jeskyni těsně pod vrcholkem hory Tempelmauer u Landsbergu. Ve shnilém a vlhkém listí mezi balvany však narazil na podivné zvíře, které v životě neviděl. Hadovité tělo, kočičí hlava a dvě krátké nohy hned za krkem. Nehýbalo se a zíralo na něj obrovskýma očima. Když ho chtěl učitel chytit, bleskově zmizelo v díře.
Zdálo se nám, že je všechno jasné. Tatzelwurm žije v jeskyních a jen zřídka vychází na denní světlo. Pokud žije v horských oblastech s nadmořskou výškou kolem 2000 m, je téměř nemožné, aby ho člověk zahlédl. Do této výšky zavítá jen málokdo a do jeskyní už prakticky nikdo. Proto je neznámý a vědecky dosud nezařazený. Musíme ho tedy hledat hlavně v jeskyních. Expediční speleolog Walter Pavliš nás tahal do každé díry. Soukal se i do těch nejužších otvorů a pečlivě hledal jakoukoliv stopu. V rozsáhlejších jeskyních, kde tekly podzemní říčky byla naděje objevit alespoň otisky zvířecích pracek v blátě a písku na březích nebo u vchodu. V menších skalních průrvách a puklinách jsme mohli nalézt třeba kosti nebo se s tatzelwurmem přímo potkat.. Zprávy o jeho útočnosti jsme brali s rezervou. Pozornosti člověka může tak dlouho unikat jen plachý tvor. Co by to ale mohlo být? Podle popisu očitých svědků tatzelwurm připomíná nějakého ještěra, nejspíše jedovatého amerického korovce (Heloderma). Mohl by to být také ale obojživelník, snad nějaký druh velemloka (Andrias). Jeho kožní žlázy vylučují jedovatý salamandrin, schopný poleptat pokožku a od toho už je jen krok k přehnaným zprávám o prudké jedovatosti a nebezpečnosti “hrozného tvora”. Oprávněnou námitkou ovšem je, že velemlok je pasivní tvor, který převážně pouze polehává ve studené vodě, a rovněž korovec je pomalý a neútočný živočich. Vyprávění svědků, popisujících tatzelwurma jako naopak vysoce aktivního tvora, útočícího na člověka dlouhými skoky a vydávajícího pískavé zvuky, přivedlo některé skeptiky k myšlence, že by to mohla být docela obyčejná zatoulaná vydra, která ztratila srst. Těžko ale můžeme uvěřit tomu, že by olysalé vydry po dobu 200 let tahaly za nos více než 60 svědků včetně myslivců a znalců přírody.
Nálezy koster
Podle údajů uveřejněných v roce 1932 v německém přírodovědeckém časopise Kosmos se záhadný tvor na podzim ukrývá do děr a jeskyní, kde upadá do zimního spánku. Není ale výjimkou, že přezimuje na příklad ve stohu sena na některém statku. Přesvědčil se o tom jeden sedlák z Jižních Tyrol. Ve stodole v seně našel ztuhlého tatzelwurma uprostřed zimního spánku. Odnesl ho do chléva, aby si ho mohl lépe prohlédnout, ale když se tvor ocitl v teple, začal se probouzet. Vystrašený sedlák ho raději utloukl polenem. Vzrušeně pak vyprávěl o zelené kapalině, která mrtvému zvířeti vytekla z tlamy. Byl to prý určitě onen nebezpečný jed.
Mrtvý tatzelwuem se ocitl v rukou člověka už vícekrát, bohužel se však nikdy nedostal do vědeckého ústavu. V roce 1828 nalezl nějaký muž ze švýcarského kantonu Solura celou zachovalou mrtvolu ve vyschlém bahně. Než se však vrátil zpět s krabicí na přepravu, vrány měkké části zvířete vyklovaly. Kam se poděla kostra, kterou muž odnesl, nikdo neví. Její stopy končí na univerzitě v Heidelbergu. K podobnému nálezu došlo v roce 1924 v údolí Oberes Murtal v Rakousku. Dva muži tam objevili 1,5 m dlouhou kostru neznámého ještěra s předními prackami. O dva roky později na stejném místě vylezla z jezírka dvoumetrová příšera a vyděsila dvanáctiletého pasáka ovcí natolik, že po zbytek roku odmítal se jenom k jezírku přiblížit.
V Oberes Murtal jsou jezírka tři a expediční potápěč Danny Mackerle je dostal za úkol prozkoumat. Nebyl to totiž jediný případ, kdy byl tatzelwurm pozorován v jezeře. Asi 17 km jihovýchodně od Insbrucku ve vysokohorském plese Möls See dokonce napadl a pokousal lovce z městečka Hall. Příšeru podobnou krokodýlovi prý lovec nakonec zastřelil, ale pokousaná ruka mu ochrnula. Potápěčský přístroj jsme měli jenom jeden a tak šel Danny pod vodu sám. Kromě nezbytného nože si sebou vzal i harpunu, ale použít ji nemusel. Jezera byla pustá a bez života.
Naše výprava za tatzelwurmem tedy bohužel nepřinesla očekávané výsledky. Je těžké dělat závěr, zda v odlehlých alpských údolích skutečně žije nějaký vědě dosud neznámý tvor nebo se jedná pouze o starou mýtologii, přežívající v paměti lidstva. “Příšerní draci a saně středověku symbolizující zlo byli už sice z lidského vědomí vytlačeni, ale nezemřeli úplně,” píše se v pojednání Národního muzea v Mittersill o bájných zvířatech Alp. “Přeměnili se v malé příšery a nestvůry, ze kterých se zrodil tatzelwurm.” Budoucnost ukáže, zda je to pravda.
Dokud tento záhadný tvor nebude uloven a předán odborníkům, oficiální věda neuzná jeho existenci a bude ho i nadále pokládat pouze za bájné zvíře.
